Olga Šulcová

Vděčný evergreen aneb Granát hozený do žumpy

Dva týdny před svým zatčením se bývalý nejbohatší muž Ruska Michail Chodorkovský nechal slyšet, že „jsou horší věci než jít do vězení“. Má pravdu. Například odsouzení bez soudu, vězení bez odsouzení. Něco o tom vědí muži a ženy z proslulého „seznamu“ Státní bezpečnosti. Jak králíci z kouzelníkova klobouku jsou „vytahováni“ před žasnoucí publikum, další a další – dle terminologie StB agenti, nezřídka velmi excelentní exempláře: populární herci a zpěváci, proslulí literáti, známí muzikanti, osvědčení pedagogové, vážení historici, právníci, lékaři, kněží, dokonce i zesnulý kardinál… Přímo elitní společnost! Kacířská otázka: neměli by se nad sebou pozamyslet ti, kdo k této stigmatizované skupině osob nepatří? Jeden nesporný klad „akce králíci z klobouku“ přese všechno má: nabourává po léta budovaný, jedině platný mýtus „spolupracovníka-dobrovolníka“, vlastně taky „estébáka“. Je naopak čím dál zřejmější, že často jde o lidi bývalým režimem sledované, pronásledované a vydírané. Řečeno se Solženicynem – propast zavolala své děti zpět! – Údajně jim dnes nic nehrozí – žádný politický kriminál ani nic podobného. Ve skutečnosti skrytá, tichá diskriminace, která okolo nich stále doutná, je svého druhu trest i vězení. Obojí bez pravidel a bez konce, jakési nevyhlášené doživotí, podobné zapsání na „černou listinu“ v době normalizace. A stejně jako tenkrát funguje dnes v jejich případě to, čemu právníci říkají dolus eventualis – možné zlo: od poznamenaného raději dál, byť to žádný zákon nenařizuje. Však jsme byli letos televizními svědky toho, jak známý virtuos odmítl hrát na jednom pódiu s kolegou označeným za agenta KGB a náš premiér – alespoň podle novin – zas zrušil svou dříve dohodnutou dovolenou s rodinou kamaráda „agenta“. Připomíná to příběh prvňáka Patrika, popsaný nedávno v jedněch celostátních novinách: paní učitelka probrala jeho prohřešek před celou třídou a děti si od Patrika odsedly…

Ve své loni vydané knize Češi a jejich komunismus se Francoise Mayerová, bývalá ředitelka Francouzského centra pro výzkum společenských věd v Praze, zamýšlí krom jiného nad reálnými dopady lustračního zákona. Shledává, že paradoxně nejvíce postihl oponenty bývalého režimu. Lidé vůči tomuto režimu loajální nebo nosící svůj nesouhlas s ním pouze v srdci Státní bezpečnost příliš nezajímali. Podle autorky dotyčný zákon více problémů přináší, než řeší. Mnohem častěji slouží účelům přítomnosti než hledání pravdy o minulosti – vděčný evergreen. Pro svou univerzální použitelnost patrně i věčný…

Mýlil se někdejší odborový předák a současný poslanec Evropského parlamentu Richard Falbr, když svého času na novinářovu otázku, týkající se své pozitivní lustrace, odpověděl bezstarostně: „O tom si myslím, že je po sezóně.“ Nebylo. Hlavní sezóna přišla až teď. Poté, co záznamy, celá desetiletí skrytě shromažďované tajnou policií, může dnes zcela zákonně studovat a nakládat s nimi kdokoliv jakkoliv. A to bez ohledu na proklamovanou Listinu základních práv a svobod, presumpci neviny či někdy až přepjatě uplatňovanou ochranu osobních dat.

Nejenom R. Falbr pokládal lustrační zákon za vyhasínající. „Lidé se o svazky bývalé Státní bezpečnosti nezajímají,“ sděloval třeba titulek na druhé stránce Mladé fronty Dnes z 22. dubna 1998, opírající se o šetření Institutu pro výzkum veřejného mínění. Podle něj „pouze šest procent občanů archivy Státní bezpečnosti zajímají velmi, třiadvacet procent jen průměrně“.

V polovině 90. let známý novinář Pavel Dostál, pozdější ministr kultury, v komentáři Chléb, hry a prezidentovy zuby, takto viděl návrh na prodloužení lustrací do konce tisíciletí: „Otázkou zůstává, co prodloužení tohoto zákona řekne prezident republiky Václav Havel. Pokud si dobře pamatuji, jeden z důvodů, proč v roce 1991 se zaťatými zuby lustrační zákon podepsal, byla právě jeho časově omezená platnost k 31. prosinci 1996!“

Kterépak tisíciletí bylo v tehdy novelizovaném lustračním zákonu vlastně míněno?

Za uplynulých patnáct let se toho o lustracích hodně napsalo i řeklo. Jejich zastánci teď mají navrch. Zdánlivě nelogicky totiž čím delší doba uplynula od listopadu 1989, tím více jako by na zdejším území politicky přituhovalo. Nápadně to připomíná „zostřování třídního boje“ v předválečném Sovětském svazu: nejvíce hlav tam popadalo dvacet let po Velké říjnové socialistické revoluci…

Podle historika a publicisty Adama Michnika, předního polského disidenta a od roku 1989 šéfredaktora renomovaného deníku Gazeta Wyborcza, jde o logiku každé revoluce, včetně té sametové. Vyvolává očekávání a naděje, které nikdy nedokáže naplnit. Proto musí radikalizovat svůj jazyk, vyhlašovat lustrace, čistky. Revoluce není nikdy dokončena. To vyvolává frustrace a zatrpklost. Revoluce hledá viníky… Tento svůj názor z roku 1994 – aktuálně a hněvivěji – zopakoval A. Michnik ve svém listě při letošních oslavách 25. výročí polského Srpna. (Překlad Michnikova článku uveřejnily Listy č. 5 t. r.) Pátrání v archivech bývalé tajné policie podle něho „představuje pro jedny hrdinský čin, pro druhé je to granát hozený do žumpy: jedny zabije, jiné zmrzačí, všechny zasmradí”.Letos v létě přišel do českých kin životopisný film o americkém vědci Alfredu Kinseyovi. Původně zoolog, studující chování vosiček žlabatek, kvůli své nevydařené svatební noci, způsobené neznalostí, se pustil do mnohaletého vědeckého výzkumu na toto choulostivé téma. Projel se svými spolupracovníky Ameriku, kladl tisícům Američanů otázky, týkající se jejich sexuálního chování, a o výsledcích svého bádání napsal knihy. Jedna z filmových recenzí měla titulek Sex bez senzací, s vědeckou důkladností. Snad v nějakém budoucnu nějaký titulek oznámí StB bez senzací, s vědeckou důkladností… Koncem devadesátých let častý autor Lidových novin Petr Příhoda, přednášející etiku na 2. lékařské fakultě UK, ve svém komentáři ze dne 25. března 1998 mínil, že „uvedení někoho ,na seznam‘ je důvodem nikoli odsouzení, ale vyptávání se“. A vyzýval: „Zkoumejte zkušenost současníků.“ V podobném duchu se nese i příspěvek současného redaktora Lidových novin Petra Zídka, který ve svém letošním příspěvku z 2. července, nazvaném Když diletant píše o Státní bezpečnosti, konstatuje: „Opravdu seriózní výzkum problematiky StB je teprve v začátcích, takže zatím nikdo nesestavil typologii ,spolupracovníků‘ tajné policie. Již dnes je ale jasné, že tato typologie bude velmi široká a že značná část ,spolupracovníků‘ byli ve skutečnosti oběti, nikoli strůjci zavrženíhodného systému.“

Na rozdíl od osmnácti tisíc kinseyovským týmem zpovídaných Američanů čeká české tazatele několikanásobně vyšší počet respondentů. Některé své otázky však – byť jde o výzkum odlišného charakteru – mohou docela pohodlně okopírovat. Třeba: „s kým“, „od kdy“, „kde“, „jak dlouho“ anebo „jak často“… Je to zadání nejenom pro současnou generaci. Zároveň ale úkol, který nepočká. Čas totiž běží a svědků ubývá.

Olga Šulcová (1935) je novinářka, spolupracovnice Listů.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Vlasta Chramostová: Osobnosti ale doopravdy

Rozhovor s Ivanou Šustrovou: Bylo nás pět

Jarmila Cysařová: Římský atentát před pražským soudem

Olga Šulcová

Vděčný evergreen aneb Granát hozený do žumpy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu