Anketa: Má KDU-ČSL budoucnost?

Ptát se na budoucnost KDU-ČSL se nám zdá důležité nejen kvůli roli této strany v současné české parlamentní politice, paralyzované bojkotem KSČM, ještě závažnější je nepochybně samotná perspektiva křesťanského rozměru v životě společnosti. Proto jsme požádali Petra Příhodu o stať na toto téma a další autory o reakci na ni. -red-

Martin Škabraha

Tradice ano, konzervatismus ne

Ve chvíli, kdy usedám k počítači, abych odpověděl na otázku Petra Příhody, čtu zároveň v Hospodářských novinách článek poslance Jiřího Karase s názvem V Paříži útočí na naši civilizaci! (HN, 11. 11. 2005) Dozvídáme se např. toto: „Teroristé řízení z radikálních mešit vyhrožují a rozsévají mezi obyvatelstvem strach. První člověk brutálně zbitý násilníky umírá. Začínají nové ,noci dlouhých nožů‘? Nemusíme se vracet až k francouzské revoluci, která podlomila světový řád autority a pořádku. Stačí si připomenout odtud vycházející ideologii marxismu-leninismu: požadavek totální likvidace náboženství jako ,opia lidu‘, třídní nenávist a diktaturu proletariátu. Z posedlosti nenávistí ke křesťanským hodnotám a tradicím vychází i současná krize, projevující se hořícími auty a přistěhovaleckým terorem.“ (…) „Vedlejší účinek liberálního odklonu od přirozených zákonů a evropských tradic se dostavil. Ovšem ne v podobě zdecimování křesťanských hodnot, ale nyní již otevřeného útoku na tradiční evropskou civilizaci. Zápalné ,Molotovovy koktejly‘ ukazují na zcela jiné tradice: na dějiny anarchie a krvavých revolucí. Omlouvat teror sociálními příčinami mohou jen ti, kteří programově přilévají olej do ohně.“

Ve stejné chvíli si v důsledku rozporuplného procesu, kterému říkáme modernizace, mohu na internetu otevřít britský deník Guardian, kde se připomíná první výročí amerického útoku na irácké město Fallúdža. Vojska, která do této blízkovýchodní země vyslali představitelé křesťanské morální pravice, se zde neostýchala postupovat stejně jako svržený diktátor Husajn. Při útoku použila takové prostředky jako odpojení dodávek vody či bombardování pozic chemickými zbraněmi – a to v situaci, která prakticky vylučuje jednoznačné oddělení „teroristů“ od civilního obyvatelstva, jehož jediným hříchem je to, že nenávidí Američany. Lze se jim divit? Lze se divit těm, kdo po nedávném pádu kolonialismu opět trpí pod tyranem, který je ve studené válce spojencem Západu, pak pociťují následky nedomyšlených mezinárodních sankcí a nakonec mají tu čest setkat se přímo se svými „dobrodinci“, kteří jim svou bezohledností a vrcholnou arogancí (použití chemických zbraní ve válce, jež byla oficiálně ospravedlňována právě chemickým odzbrojením!) dávají najevo, že není pro ně jiného osudu než úpět pod tou či onou diktaturou? Prostě se narodili ve špatné části světa, jako se někdo narodí ve špatné čtvrti…

Nevím, co si myslí pan poslanec Karas o Fallúdži. Je ale zřejmé, že nevidí souvislost mezi tímto iráckým městem, kde zřejmě zahynulo více lidí než při 11. září 2001 (soustrast ovšem nikdo nedemonstruje), a jistými předměstími ve Francii. Ta souvislost ale existuje a je stejně úzká jako souvislost mezi Bushovou morální pravicí a tím, co Jiří Karas myslí dodržováním pořádku.

Hlasatelé morálky měli vždycky sklon používat až příliš snadno a příliš vágně slovo terorismus. Měli jím na mysli prakticky každého, kdo „narušuje pořádek“ – jenže bez narušování pořádku bychom neměli svobodu, demokracii a zejména tradici kritického, neposlušného občanství, která, mám podezření, vadí Karasovi a Bushovi ze všeho nejvíc. Co ale dělal Ježíš Kristus jiného, než že narušoval pořádek, když rozmetával stánky trhovců v chrámu a stýkal se s nevěstkami? Jistě, hněv pařížských imigrantů je prudší a krvavější – víme ale, jak se choval Ježíš nebo některý z jeho apoštolů v patnácti šestnácti letech? Když jedna černoška před půl stoletím odmítla uvolnit místo v autobuse jen proto, že to místo bylo vyhrazeno bílým, nesporně narušila pořádek. Segregace a apartheid, to byl také pořádek. Navíc docela přirozený – geneticky, přírodou zakódovaná odlišnost různých skupin obyvatelstva je ve spojení s instinkty tlupy, též víceméně přírodními, daleko pravděpodobnější uspořádání společnosti než cosi tak podivného jako rovnost ras a pohlaví – za tu se vždycky bojovalo proti pořádku. A to i ve jménu křesťanství.

Pořádek není vyjádřením žádného objektivního morálního řádu, ale vyjádřením mocenského statu quo, kodifikací stávajícího mocenského rozvrstvení ve společnosti, jeho rozporů i kompromisů, systému inkluzí a exkluzí. Je proto zárukou normálního fungování společnosti, někdy však překážkou jejího rozvoje a boje proti nespravedlnosti. Kdo by si všiml nutnosti řešit problém francouzských předměstí, kdo by investoval do občanů druhé a třetí kategorie, kdyby nepřišly dnešní bouře? Někdy je třeba „přilévat olej do ohně“.

Petr Příhoda píše o nutnosti zachovat v politice „potřebný konzervativní segment“ a tento úkol spojuje právě s přítomností křesťanství. Ač jsem ateista, vkládám do křesťanství v politice též jisté naděje. Jsem ale přesvědčen, že autentický křesťanský duch je úplně jiný než ten, který v krajní, leč výmluvné podobě reprezentuje výše citovaný poslanec Karas.

Duch křesťanství nemá nic společného s konzervatismem, právě naopak. Je s ním v příkrém rozporu. Smyslem křesťanství není konzervovat, ale tradovat – tj. předávat dědictví, jež se ovšem vždy musí znovu a znovu obnovovat, odhazovat zastaralou literu, aby nenechalo zemřít duši, která je v té liteře oblečena. Pravda křesťanství má být nahá, odhalená – apokalyptická: „Je psáno, ale já vám pravím!“

Paul Ricoeur, jeden z mých oblíbených filosofů, který je křesťanstvím silně inspirovaný, píše např. v knize Čas a vyprávění o tom, že tradice je souhrn inovací a sedimentací. Sedimentace, tedy usazování, vytváří soubor paradigmat, vzorců, jakýchsi osvědčených návodů k použití, kterými se řídíme při každodenním jednání, v každodenním pořádku.

Jenže na počátku každé sedimentace stála inovace jako reakce na nějakou nepředvídatelnou, dosavadní řád rozvracející událost. Bez zděděných paradigmat bychom ve světě zcela ztratili orientaci. Zapomeneme-li však na ducha inovace, stanou se z těch paradigmat jen dávno vyprázdněná klišé, která tím, že odmítají akceptovat nové dobové kulisy a fundamentalisticky trvají na nerelativizovatelnosti některých principů, paradoxně ještě podporují právě to zlo, proti němuž bojují. Prostě svou zabedněností brání tomu, aby se proti zlu v nových podobách vytvářely adekvátní obranné mechanismy.

Obávám se, že v jádru je konzervatismus právě oním hájením různých sedimentací dosavadní tradice při neschopnosti docenit jejího inovačního ducha. Právě ten ale hrál klíčovou roli ve všech důležitých momentech vývoje křesťanství – např. v revolučním pavlovském rozhodnutí vztáhnout Zákon nejen na Izrael, ale i na všechny lidi tohoto světa, tedy i ty „nevyvolené“. Ty vlastně především. Konzervativní by bylo na takovou vzpouru proti pořádku nepřistoupit. Konzervativní by také bylo poslušně vykonávat rituály císařského kultu ve starém Římě (což nakonec katolická církev udělala – v podobě papežství).

Konzervativci, jako je poslanec Karas, prý majitel největšího počtu preferenčních hlasů ze všech lidoveckých kandidátů v minulých volbách, vyprazdňují a tím zabíjejí tradici daleko více než „volnomyšlenkářští“ liberálové, z nichž ti moudřejší si její význam vždy uvědomovali.

Snad nikde jinde se neschopnost křesťanských politiků dostát inovačnímu duchu tradice neprojevuje tak křiklavě jako v zoufalém odporu proti tzv. registrovanému partnerství, de facto manželství mezi osobami stejného pohlaví. Litera říká, že manželství je svazek mezi dvěma svéprávnými osobami opačného pohlaví. Jeho duchem je však veřejně uznané spojení dvou lidí nespoutaných pokrevním příbuzenstvím, přebírajících právně zajištěnou zodpovědnost jednoho za druhého („v dobrém i ve zlém“), a to za účelem vytváření určitého základního společenského tmelu, něčeho jako rodina, což v ideálním případě ústí ve výchovu dítěte.

Takové vyústění přitom za současného pokroku medicíny nemá smysl spojovat výhradně s heterosexuálními páry. Pojem rodičovství se chtě nechtě, ať se to komu líbí nebo ne, zrelativizoval natolik, že jen naše vlastní neochota brání tomu, aby dítě vychovávaly např. dvě lesbičky – neplatí tedy: „ony od přírody nemohou“. Platí: „my jim to nechceme dovolit“. Proč? Protože je to některým z nás odporné – všechny pokusy o jiné, racionální vysvětlení selhávají na nedostatečné věcné opoře. Každé rodinné, ba vůbec lidské prostředí je nutně psychicky deformující – „tradiční“ rodina může být např. spjata s oidipovským komplexem apod.

Nejde ale jen o to, že kvůli iracionální averzi některých z nás se např. o pár cenných procent nesníží počet dětí v sociálních ústavech, které nemohou rodinné prostředí nahradit ani trochu. Jde o to, že zabedněným trváním na liteře tradičních pravidel křesťanští demokraté neumějí dostatečně čelit tomu, co útočí přímo na ducha rodiny. Rodinu přece neohrožuje „homosexuální džihád“ (jak to v jednom ze svých psychopatických článků popsal Roman Joch), ale obecné sociokulturní nastavení dnešní společnosti. Neměli by být křesťané vděční těm homosexuálům, kteří jsou ochotni se spolu s nimi postavit celospolečenskému diktátu flexibility a individuální kariéry a zavázat se k zodpovědnému rodinnému životu – byť ta rodina bude vypadat jinak než rodina „tradiční“? To „tradiční“ ostatně v různých dobách znamenalo různé věci, rodina, jak ji známe dnes, je poměrně mladá a vlastně netradiční…„Rodinné hodnoty“ jsou jistě v ohrožení. Modernost je ohrožovala vždy, je to daň za její úspěchy. Ohrožení je ale současně i šancí hledat nové podoby tradičního uspořádání, podoby mnohdy pravdivější než ty dřívější. Tomu ať křesťané vycházejí vstříc. Je-li jádrem novozákonní zvěsti proměna, nechť jdou v čele této proměny, pro kterou modernisté vymysleli ploché slovo pokrok. Klást odpor je třeba jinde. Klást odpor je třeba v duchu evangelia a jeho postřehů o tom, že spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do království nebeského. Místo toho pozoruji sbližování s neoliberální Modrou šancí a poslouchám argumenty o tom, že stát nemá důvod poskytovat manželská privilegia lidem, kteří mu na jejich základě nemohou počít a vychovat nové daňové poplatníky; to není jen konzervativní, tomu už navíc chybí i pověstná „lidská tvář“.

Pokud jsem si však za transparentního nepřítele vybral Jiřího Karase, musím přičinit ještě jednu, tentokrát pozitivní poznámku. Myslím si, že ve většině věcí mu chybí nejen takt, ale i opravdové argumenty. Má však něco jiného – přesvědčení. Což mi právě u křesťanského politika hodného toho jména přijde velmi podstatné. Ne že by to u jiných politických směrů vůbec nepřicházelo v úvahu, pokud by však křesťanská politika měla být něčím opravdu význačná, pak právě tím, že ji budou dělat lidé mající u voličů vysoký morální kredit, lidé, kteří spíš než argumenty hájí primárně své pozice silou vlastní osobnosti, přesvědčivostí svého chování a lidskými kvalitami – podle skutků poznáte je… Lidé, kteří nesoudí jiné, a proto by před soudem jiných sami obstáli.

Kdyby se tak výrazná a v jistém smyslu nekompromisní osobnost, jako je poslanec Karas, spojila s modernější, otevřenější či liberálnější verzí křesťanské tradice, mohla by se stát nositelem právě toho nejlepšího, co lze od této tradice v politice čekat, ba žádat. Musela by to být osobnost ochotná jít někdy i proti vlastním voličům a obecně logice preferencí. Nejde přeci jen o to, co si o mně myslí ti, kdo každou neděli chodí do kostela, sledují, zda a jak tam chodí ostatní, a snaží se je případně překřičet při modlení. Křesťan není člověk, který chodí do kostela, tak jako terorista není člověk, který chodí do mešity. To by měla opravdová osobnost křesťanské politiky zdůrazňovat vždy na prvním místě. Zatím takovou osobnost nevidím.

Martin Škabraha (1979) působí na Katedře filosofie FF UP v Olomouci.

Martin Škabraha

Obsah Listů 6/2005