Anketa: Má KDU-ČSL budoucnost?

Ptát se na budoucnost KDU-ČSL se nám zdá důležité nejen kvůli roli této strany v současné české parlamentní politice, paralyzované bojkotem KSČM, ještě závažnější je nepochybně samotná perspektiva křesťanského rozměru v životě společnosti. Proto jsme požádali Petra Příhodu o stať na toto téma a další autory o reakci na ni. -red-

Petr Příhoda

Rozhodnou příští léta

Měla by předcházet jiná otázka: Má budoucnost křesťanství? – Chápeme-li je jako živou víru, která inspiruje postoje, jednání, způsob života atd., pozorujeme, že v Evropě má budoucnost nejistou. Asi úplně nezmizí, ale pod tlakem postupující sekularizace se stane diasporou, podobně jako zde byli i Židé diasporou. Může to být užitečný proces, neboť překoná dvoutisícileté míjení se křesťanství a židovství. Užitek to však bude eschatologický, nikoli politický.

Marginalizace křesťanství se odrazí v životaschopnosti křesťanských politických stran. Ty vznikaly v 19. století, aby čelily sociálně nepříznivým důsledkům modernizace. Zprvu naivně hlásaly návrat k předmoderním tradicím, posléze modernitu akceptovaly, ale usilovaly oportunně o změkčení tvrdosti jejích dopadů, a to v ostré konkurenci se stavovskými stranami, které se křesťanství odcizily (zemědělské a živnostenské) nebo je zcela popíraly (dělnické). Za svého největšího nepřítele pokládaly dlouho liberalismus. Některé si pak zakoketovaly s místními pravicově autoritativními („polofašistickými“) režimy, v nichž viděly protiváhu radikalizující se socialistické levice. Jejich orientační nepohotovost, nadto v prostředí, které zájem o křesťanství ztrácelo, je činila voličsky málo přitažlivými. Až později získaly určitý kredit důsledným odmítnutím nacismu a komunismu (nelze popřít, že např. o poválečnou konsolidaci Německa a Itálie se vydatně zasloužily CDU/CSU a DC).Profilace jednotlivých křesťanských stran vždy závisela na poměrech té které země (jiné bylo prostředí portugalské, jiné holandské nebo zase chorvatské atd.), proto je jakékoli zobecňování riskantní. Lze však říci, že jejich více než stoletá historie nebyla zcela neúspěšná, proto se většinou dožily dnešních časů. Jejich původní program (čelit sociálně nepříznivým důsledkům modernizace) nemusí být nepoužitelný, pokud za „modernizaci“ dosadíme „postmodernitu“, případně „globalizaci“. Mnohé z nich doznaly užitečnou proměnu. Zbavily se tzv. klerikalismu (poručníkování církví), striktně konfesijního rázu i orientace na určité sociální skupiny (které beztak mizejí). Ty, které tak výjimečně neučinily, k tomu jistě donutí realita.

Také KDU-ČSL, legitimní pokračovatelka předválečné ČSL, prokázala životaschopnost. Překonala zátěž austrokatolicismu, tj. neperspektivní „alianci trůnu a oltáře“, v ovzduší první republiky (pro katolíky nevlídném) důsledně setrvala v „hradním“ táboře, tj. na pozicích demokracie, obstála za války i po ní. Dnešní mediální difamace její „národněfrontovní“ minulosti je účelová, platí pro dosazenou stranickou špičku, zatímco členstvo si svou „lidoveckou“ identitu zachovalo. Strana zatím může počítat s překonáním pětiprocentního limitu. Zatím…

Handicapem KDU-ČSL je vysoký věk její členské i voličské základny a její dislokace, která z ní činí spíše venkovansky regionální politickou sílu. Nepříznivým faktorem je i tradice jejího „klerikalismu“ (ta přežívá víc v mínění veřejnosti než ve straně samotné). Záleží na vzdělanosti a politickém talentu lidovců, zda se učiní přitažlivými i pro městské obyvatelstvo a pro mladší věkové skupiny. V české společnosti jsou křesťané (dnes už nejen ti katoličtí) vnímáni jako cizí těleso, proto bude i úspěšná KDU-ČSL menšinovou formací. Bude-li však schopna předložit osobitou nabídku, může na sebe navázat zajímavý elektorát.Co může nabídnout? – Občas cítíme, že v našem politickém spektru chybí potřebný konzervativní segment. Některé skupiny, jeho „přirozené“ živitelky, totiž zmizely (aristokracie, patriciát, selský stav…). Přitom problémy, které zasluhují jeho účast, narůstají: starost o rodinu, o domov, výchovu, o přírodu, o svojský, neodvozený život naší obce, našeho kraje apod. K těmto tématům mají lidovci se svým zakotvením v křesťanství jaksi blízko. Starost o ně mají i mnozí jiní, kteří KDU-ČSL nevolí.

Přežití lidovců předpokládá i schopnost odlišit kompetenci křesťansky orientované politické strany a církve, resp. církví. Též schopnost reagovat na jiné názorové proudy klidně, nikoli alergicky nebo ublíženecky. Strana potřebuje zvyšovat vzdělanostní úroveň nejprve funkcionářského aktivu, poté členstva, umět si ohlídat vlastní klientelistické sklony atd., atd.Co se stane, když se jí to všechno nepodaří? Preference jí časem klesnou pod pět procent a ona zakrátko zanikne přirozenou smrtí. O tom rozhodne nejbližších deset, maximálně patnáct let.

Petr Příhoda (1939) je psychiatr, psychoanalytik a publicista. Zabývá se také lékařskou etikou. Komentáře publikuje např. v příloze Katolického týdeníku Perspektivy nebo v Přítomnosti. Je spoluautorem (s Petrem Pithartem a Milanem Otáhalem, pod kolektivním pseudonymem Podiven) knihy Češi v dějinách nové doby (tiskem 1991).

Petr Příhoda

Obsah Listů 6/2005