Alena Wagnerová

Cenné životy ve stínu zdi

(Cena Listů Pelikán 2005 – poděkování)

Alena Wagnerová

Polem mé působnosti je drobná práce pro občanskou společnost. Bez ní podle mého soudu nemůže existovat skutečně demokratická společnost. Ta práce drobná musí mít samozřejmě určitý cíl, to nemůže být práce od hodiny k hodině, musí být vedena cílem společnosti hluboce demokratické, sociálně spravedlivé, v níž všichni lidé dostávají rovné šance. Věřím na změny zdola, na tisíc malých kroků, které dělá tisíc drobných lidí, a tím mění svět k lepšímu. Instituce považuji za nutné, ale mám k nim nedůvěru. Smyslem drobné práce je, že zůstává skryta a nepoznána a působí od člověka k člověku. O to víc si vážím toho, že mi byla udělena cena za tuto drobnou práci. A chápu ji jako ocenění nejenom pro sebe, ale pro všechny, s nimiž jsem v poslední době navázala kontakt. Myslím konkrétně naše sudetoněmecké bývalé spoluobčany, německé antifašisty a jejich rodiny, kteří za svou aktivitu v občanské společnosti, a to nebyla aktivita stranická, to byla aktivita pro demokratickou československou společnost, v odboji proti národnímu socialismu zaplatili vysokou cenu, jakou jsem já nikdy zaplatit nemusela.

Samozřejmě že se z ceny raduji a chápu ji jako závazek. Listy jsou mi zvlášť milým časopisem, který tak trochu považuji za svůj. Neobyčejně si vážím toho, že je mi cena udělena po Tadeuszi Mazowieckém, člověku první evropské třídy. A připomíná mi to také, že my Moravané jsme Polákům jaksi blíž než třeba Středočeši – pokud nebyli v disentu. Zvlášť milé je, že je mi cena udělena právě v Olomouci, místě, které je spjato s historií mojí rodiny. V Olomouci našla azyl rodina mého strýce Čeňka Hajdy, když jako důstojník Československé armády musel v roce 1938 opustit Slovensko. Olomouc znám tedy dobře z dětských návštěv u babičky. Strýc, legionář, účastník bitvy u Zborova, se zcela samozřejmě zapojil do Obrany národa, byl v Olomouci zatčen, v dnešní Vratislavi odsouzen a zemřel v roce 1944 v kasselské věznici. Byla jsem z rodiny první, kdo mohl navštívit jeho hrob. Na pamětní desce 6. hanáckého pluku v Olomouci je také jeho jméno. Je pro mě ztělesněním těch nejlepších demokratických tradic první republiky, občanských demokratických tradic.

Největší radost ale mám, že je mi udělena cena spojená se jménem Jiřího Pelikána. Jiří Pelikán je součástí mé politické biografie. V padesátých letech jsem jej vnímala – zdůrazňuji: vnímala – jako jednoho z vrchních modrokošiláčů, stejně jako Zdeňka Hejzlara nebo Vladimíra Blažka. My, Šestatřicátníci, skupina spolužáků, k níž patřil i Pavel Švanda, Jiří Kuběna, Ivan Koreček a taky Václav Havel, jsme jejich nadšení a přesvědčení nemohli sdílet. Mě myšlenka sociálně spravedlivé společnosti strhovala, ale způsob provádění mě odpuzoval. Příslušníci Pelikánovy generace nám marxismus zprostředkovávali jako systém pravd, překládaných k věření. A naším úkolem bylo zařadit se do tohoto světa, v němž už všechno bylo vyřešeno a vykonáno, a držet hubu a krok. Zbytek pocitu zbytečnosti si z této doby nesu v sobě dodnes. Když jsem pracovala s Vladimírem Janovicem na knížce o odbojové organizaci Předvoj, pochopila jsem, že pro generaci Jiřího Pelikána a taky Karla Kosíka, ale i Radovana Richty jiná cesta než příklon k socialismu neexistovala. Pochopila jsem ale také, že v příklonu k socialistickým ideám existují cesty dvě. Jedna, kterou šla za války jeho generace, tradicí socialistické literatury, tedy přes teorii, a druhá – přes komunistickou stranu, od roku 1929 stalinistickou. Tradice myšlenek a tradice instituce, změna utopie v ideologii – toto rozlišení představuje jeden z klíčů k pochopení cesty Jiřího Pelikána. A tady už v době války vlastně vzniká v jádru rozpor, který o čtvrt století později vedl k Pražskému jaru a jeho revizionismu, který měl být pokusem o reformaci, reformu, obnovení socialistické myšlenky tím, že socialismus bude společností demokratickou. I když jsem toto věděla, přece ve mně zůstal zbytek staré nedůvěry k této generaci a byl to asi také jeden z důvodů, že jsem ve Spolkové republice Německo hledala trochu jiné možnosti svého uplatnění, třeba v udržování paměti existence Československa, existence tohoto prostoru v německém vědomí, než ve zcela konkrétní práci emigrace, jak to dělal Jiří Pelikán. Dnes si myslím, že to třeba mohlo být i u mě jiné…

Zbytky nedůvěry se rozplynuly, když jsem v redakci Listů Jiřího Pelikána osobně poznala a zamilovala si ho jako člověka. Někdy má člověk radost, když se mýlí, a to byl můj případ s Jiřím Pelikánem. Čeho jsem si snad nejvíc vážila, bylo, že jako jeden z nemnohých se veřejně dovedl přiznat k mladickým chybám nebo k tomu, co za svoje chyby považoval. A myslím, že tímto pohledem zpět dost trpěl. V poděkování na mou gratulaci k sedmdesátým pátým narozeninám mi napsal: „Často přemýšlím o tom, proč nám trvalo tak dlouho pochopit pravdu o takzvaném reálném socialismu a komunismu. Byl to proces bolestný, ale upřímný. A snažili jsme se pak nejenom soudit minulost kriticky, ale i skutky napravovat chyby a křivdy, které jsme dříve páchali nebo k nimž jsme mlčeli. Škoda že nám nezbývá moc času ke splnění tohoto poslání a že naše poznání nedovedeme a někdy i nemůžeme předat mladším generacím.“ Myslím, že právě příklad a památka Jiřího Pelikána by nás stále měla vést k tomu, a to mi leží velice na srdci, abychom nedělali rovnítko mezi nacismem a komunismem, jako by šlo o stejný případ. Kdyby Třetí říše vyhrála světovou válku, tak bychom tady dnes neseděli. Neseděl by tady ani náš polský přítel. Dnes tady sedíme, po čtyřiceti letech komunismu, různým způsobem rozcupovaní a často poznamenaní, ale přece jen. Systém národního socialismu byl zvrhlý od samého počátku, kdežto myšlenky socialismu se během realizace zvrhly. Myslím, že je důležité tento rozdíl dělat i proto, že tohle zjednodušování degraduje tradici celého hnutí za sociální spravedlnost. Degraduje ji to, jako by to byl komunistický výmysl a ne součást nejsilnějších a nejdůležitějších evropských tradic, za které položilo život velmi mnoho lidí.

Dovoluji si skončit částí své odpovědi Jiřímu Pelikánovi, kterou jsem mu napsala 10. 6. 1999, skoro rok po jeho dopise, když jsem věděla, že umírá. Nevím, jestli dopis ještě dostal. „Myslím si, že příklon Vaší generace i Váš osobní k socialistickým myšlenkám byl naprosto zákonitý a že jste, Vy i lidé z Vaší generace, pokud jim šlo o věci obce, nemohli jinak, historicky, společensky i osobně. Jaké byly tehdy alternativy? Myslím si, ukázala mi to práce na tématu Předvoje, že ten celý problém spočívá v tom, že jste myšlenku socialismu a komunismu poznali jako duchovní ideu o přeměně světa prostřednictvím socialistické literatury a ne přes instituci, tedy komunistickou stranu. Ve válečné situaci a i léta potom bylo pro vás nečitelné, co se s touto myšlenkou jejím institucionalizováním v docela konkrétní stalinistické straně stalo. Ve třicátých letech byste byl do ní asi nikdy nevstoupil. A jestliže si uvědomíte, že reformní proces, na němž jste se podílel u nás, začal už v šedesátých letech, toto poznání ani netrvalo tak dlouho. Mirek Jodl řekl před mnoha lety mému křesťanskému muži, že křesťanství má před marxismem jednu přednost, že si je vědomo fundamentální krizovosti lidské existence ve světě. Jenomže toto nechce evropský člověk od osvícenství vědět. A z jiného konce – pracujeme teď v Gender Studies na projektu Paměť žen a zpracováváme biografie žen za socialismu. Celé si samozřejmě vymyslela Jiřina Šiklová. A tady se nám ukazuje, jak si lidé v daném rámci, který si vybrat nemohou, snaží vytvářet své životy jako něco smysluplného a jak se jim to daří. Myslím, že to platí pro všechny společenské pořádky. To samozřejmě není a nemá být omluva pro to, co se stalo a stát nemělo: procesy, brutalita, utlačování… Ale ukazuje to, jakou pravdu má Hörderlin, když říká v Hyperionovi: Die rauhe Hülse um den Kern des Lebens und nichts weiter ist der Staat. Er ist die Mauer um den Garten menschlicher Früchte und Blumen. – „Jen drsnou slupkou pro života jádro je stát. Zdi zahrady, v níž zrají lidské plody a květy. Je dobře, že ta zeď padla v přímém i přeneseném smyslu slova, ale jde o to, abychom s ní neznehodnotili i ty lidské plody, které v jejím stínu vznikaly. A k těm plodům patří i životy Vaší generace a v tom je taky jejich hodnota, která je trvalejší než systém.“

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2005

Související články

Cena Listů Pelikán 2005 pro Alenu Wagnerovou

Jiřina Šiklová: Člověk ve velkých dějinách

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Krzsystof Kozłowski, Michal Vašečka, Jan Rychlík, Alena Wagnerová: Nynější evropská krize

Cena Pelikán

Alena Wagnerová

Cenné životy ve stínu zdi

(Cena Listů Pelikán 2005 – poděkování)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu