Jiřina Šiklová

Člověk ve velkých dějinách

(Cena Listů Pelikán 2005 – laudatio)

Alena Wagnerová

Alena Wagnerová se narodila na konci první republiky v Brně, kde také vyrostla. Po maturitě chtěla studovat humanitní vědy, jenže pocházela z rodiny, která byla tehdy považovaná za buržoazní. Otec byl profesorem na brněnské technice, nadto byli neformálními příslušníky evangelické církve. Pro tento původ se Alena nedostala na filosofickou fakultu a vystudovala přírodní vědy. Pak vedla laboratoř na Vysoké škole zemědělské, ale jak to bylo možné, zapsala se dálkově na divadelní vědy a zároveň pracovala jako dramaturgyně. Nakonec se odstěhovala do Prahy a věnovala se psaní, a to poslání jí už zůstalo dodnes.

V šedesátých letech jsem ji poznala. Vím, že pracovala v rozhlase, psala do měsíčníku Plamen a do Literárních novin. Psala zejména reportáže nebo spíše vzpomínky na počátky kolektivizace zemědělství, zajímaly ji osudy německých rodin, které u nás po pětačtyřicátém roce zůstaly a pak žily v nerovnoprávném postavení. O Aleně Wagnerové jsem si udělala názor, že je to žena věcná, jasná, trochu zaměřená doleva, nepatetická vlastenka – názor, který jsem nemusela měnit, lety se jen prohluboval.

V období, které jedni nazvali Pražským jarem a druzí krizovými lety, Alena, která, mimochodem, nikdy nevstoupila do komunistické strany, byla vyhraněnou žurnalistkou. Její texty byly nejen politické, ale politicky provokující. Není náhodné, že se stala členkou redakce Studentských listů, odvážného časopisu, který po vpádu sovětských vojsk zakázali ze všech nejdříve.

Dovolte mi říci, že hlavní motiv, který Alenu přiměl k emigraci do Spolkové republiky Německo, byla láska. Už dříve, ještě před vpádem intervenčních vojsk, se ve Vídni setkala s knihkupcem ze Saarbrückenu Karlheinzem Köhlerem, se kterým šťastně žije dodnes. V Saarbrückenu začala znovu studovat – germanistiku, sociologii a komparatistiku – a plně se věnovala psaní. Nevytvářela fabulované příběhy, ale všímala si lidských osudů, těch, které lze předem považovat za pozoruhodné, a jiné se stávaly pozoruhodnými její zásluhou. Sociologická data, statistické průměry a výsledky reprezentativních průzkumů mohou být sice pravdivé, ale zkreslují historickou epochu tím, že v nich chybí jedinec. No a Alena oživuje historickou skutečnost lidmi, jejich vzpomínkami, rozhovory, které s nimi vede, dodává událostem osobní příběh. Její schopnost oslovit čtenáře přes vzpomínky, přes živou lidskou paměť, je typickou dovedností, již by mohla vyučovat. Dokázala to nejen při zpracování témat, která jsou u nás nejznámější, o rodině Franze Kafky nebo o Mileně Jesenské, kterou nepojímala, jak je to obvyklé, jako „milou Franze Kafky“, ale jako novinářku, která se vždy angažovala, a nejvíc v době nouze; ještě před smrtí v Ravensbrücku měla vliv na ženy ve svém okolí a byla pro ně oporou a pomocí.

Kdykoli přemýšlím o Aleně Wagnerové, vnucuje se mi její podobnost s Jiřím Pelikánem, po němž pojmenovanou cenu Alena převezme. Vzájemně jsou si podobní také tím, že za práci, kterou v exilu pro povědomí o „druhém“, nepokořeném Československu vykonali, jim nikdo pořádně nepoděkoval. A posléze tím, že oba, ačkoli se v létech exilu v demokratické části Evropy mnohému naučili, nikdy se nevyvyšovali a nestavěli do pozice lidí, kteří udílejí dobré rady.

Nikoli dobrými radami, ale konkrétní prací nám Alena Wagnerová po Listopadu pomáhala. Záhy po svém příchodu do Německa se zapojila do německého ženského hnutí, kde pracovala v sekci pro výzkum postavení žen. Tehdy také napsala vynikající a již v roce 1974 publikovanou práci Die Frau im Sozialismus, Beispiel ČSSR, při níž čerpala z různých československých výzkumů, které se zde ovšem nikdo neodvážil vyhodnotit a publikovat. Dnes je jednou z protagonistek projektu Paměť žen, který už několik let realizuje pražská obecně prospěšná společnost Gender Studies. Alena nám po převratu přinesla řadu nápadů, co by zde ženy mohly dělat, například Mateřská centra, ze kterých se stalo doslova hnutí. A jak to všechno dělá? Alena Wagnerová je například členkou správní rady OPS Gender Studies, avšak dojet do Prahy ze Saarbrückenu trvá skoro devět hodin vlakem. Jezdívá tedy přes noc, a když se trochu otřepe, vypadá, jako by spala v nóbl hotelu. Pracovitá obětavost patří k jejím erbovním vlastnostem.

Už od mládí ji zajímali naši někdejší spoluobčané německé národnosti, fenomén, který byl v jejím rodném Brně vždycky mimořádně živý, ale po roce 1945 jako by na něj všichni zapomněli. Nebo spíš zapomenout chtěli. Pro Alenu Wagnerovou osudy Němců, lidí, co dříve, někdy i po celá staletí, byli našimi blízkými sousedy a spoluobčany, jsou jedním ze základních témat, jimž se dlouhodobě věnuje. Z její reportáže o dceři někdejšího poslance za stranu německých rolníků v československém parlamentu se stal podnět k udělení letošní Ceny Františka Kriegla za občanskou odvahu. Zformulovala petici doporučující našim zákonodárcům, aby prvním odpůrcům nacismu na našem území, antifašistům, z nichž mnozí za své postoje draze zaplatili, bylo vysloveno veřejné uznání. Tato petice vyjadřuje přesvědčení, že za věrnost je třeba, byť opožděně, poděkovat, a v tomto gestu vidí projev lidské slušnosti, nikoli otevírání Pandořiny skříňky.

Jiřina Šiklová

Obsah Listů 6/2005

Související články

Cena Listů Pelikán 2005 pro Alenu Wagnerovou

Jiřina Šiklová: Člověk ve velkých dějinách

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Krzsystof Kozłowski, Michal Vašečka, Jan Rychlík, Alena Wagnerová: Nynější evropská krize

Cena Pelikán

Jiřina Šiklová

Člověk ve velkých dějinách

(Cena Listů Pelikán 2005 – laudatio)

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu