Andrzej Kramarz

Černé moře

Andrzej Kramarz

Všechny snímky cyklu spojuje Černé moře, ale jsou to velice různá místa, ne? Jak vznikal?

Černé moře je plodem mé dvouměsíční cyklistické výpravy podél jeho pobřeží. Vydal jsem se z Oděsy na východ a za dva měsíce jsem přes Krym, Rusko, Gruzii, Bulharsko a Rumunsko dorazil do dunajské delty, kde jsem musel cestu ukončit, protože přes moldavskou hranici se nedalo zpět do Oděsy dostat.

Večer jsem šel spát skoro pokaždé na jiném místě a míval jsem dojem, že vstávám zas už trošku jinde. Stavění a skládání stanu, vaření kávy byly jediné práce, jaké jsem musel dělat. No, snad ještě lepení duší. Pětadvacetkrát… A pak jsem jel rovnou za nosem, jel a fotografoval. Tak to šlo osmapadesát dní.

Těžko si odpustit otázku, jak se Polák ocitne na studiích v Opavě a co tam hledá.

Studium v Opavě mi doporučili přátelé, kteří tam studovali. To bylo v době, kdy mě začínal unavovat sílící komerční a povrchní přístup polských týdeníků k fotografii, a pomalu jsem s nimi končil spolupráci, přičemž jsem se ještě víc rozhodl trvat na své autorské práci. Měl jsem tehdy více času a chtěl jsem to využít – proto studium, které člověka dost mobilizuje. Ovšem hned poté jsem se pustil do takové spousty věcí, že teď těžko na studování hledám čas.

A proč v Opavě? Protože je to dobrá škola a pro polského dokumentárního fotografa jedna z nepočetných, kde může najít útočiště. V Polsku na většině uměleckých vysokých škol pořád vládne přesvědčení, že uměním je výhradně to, čemu říkají kreativní fotografie. Není náhoda, že osmdesát procent, ba snad i víc polských studentů v Opavě se zabývá dokumentem.

Začal jsem fotografovat v poměrně pozdním období svého života a studovat ještě mnohem později; zdá se mi, že za takových okolností člověk víc ví, proč to dělá, proč si to vybral.

Mám samozřejmě předměty, které mně dělají potíže nebo které mě vůbec nezajímají, a cítím, že je spíš nebudu potřebovat, protože fotografie – ačkoliv z toho žiju – pro mě není jedním z mnoha možných džobů. Vzhledem k tomu mi nepřipadá, že musím mít tak širokou škálu dovedností a že musím být tak přizpůsobivý, abych mohl dělat všechno – od reklamy po dokument. Ostatně nevěřím, že se to dělat dá.

Ovšem takový rozvrh vyučování je na studiích přirozený a je to můj problém, ne školy.

Nic to nemění na tom, že vyučující jsou velké autority a odborníci ve své oblasti, a co je nejdůležitější – přičemž aspoň v Polsku ne vždy samozřejmé – dělí se o své znalosti a dovednosti. A to už nemluvím o skvělé atmosféře!

Jaká je česká fotografie?

Vždycky na mě velice působila, a čím víc ji poznávám, tím víc ji obdivuji, tím víc mě okouzluje. Je pro mě záhada, odkud se v tak početně nevelkém národě bere tolik výborných fotografů.

Je snad jedna věc, spíš přání než výtka. A možná bych to jako fotograf ze země, ve kterém lze spočítat velké fotografické publikace na prstech, ani neměl říkat: totiž způsob, jak se ty knihy dělají. Mám dojem, že je pro Česko specifický. Zřídka ty knihy totiž působí jako samostatná díla se svébytným způsobem prezentace, třeba tak, jak má vždycky působit dobrá výstava. Fotografická publikace totiž u vás často prostě stránku za stránkou prezentuje snímky jako snímky, monotónně podřízené témuž pravidlu, ale ne tématu.

Polská škola psané reportáže je známá, lze hovořit o jejím protějšku ve fotografii?

Bohužel ne, ten známý není a v takových dimenzích jako česká fotografie neexistuje. Ačkoliv pár polských jmen by za proslavení stálo.

Čeští autoři si stěžují, že v tisku je stále méně místa pro náročnou fotografii. Jak to je v Polsku?

Zdá se mi, že podobně. Je to problém asi všeobecně známý a všudypřítomný. Rozdíl spočívá v tom, že v Polsku máme trochu víc odborných časopisů, které se fotografií zabývají a kde člověk může prezentovat své práce. Zvlášť poslední dobou, kdy se Pozytyw obrátil víc k domácí fotografii. Týdeník Przekrój docela nedávno zrušil rubriku Patrząc i czytając, týdeník Polityka neustále diskutuje, zda nezrušit rubriku Na własne oczy, kde se ještě dají tisknout větší fotografické materiály.Bohužel, fotografie se stává pro časopisy pouhou ilustrací a „skvrnou“ na stránce, ale – taky bohužel – za ten stav částečně nesou odpovědnost i samotní fotografové.

-vb-

Andrzej Kramarz (1964) se věnuje dokumentární fotografii. Fotografováním se zabývá od raných 90. let. Je spolupracovníkem polských časopisů Tygodnik Powszechny, Polityka a Przekrój. K jeho nejdůležitějším cyklům patří Dom (Domov; s Weronikou Łodzińskou), Morze Czarne (Černé moře), Klinika, Nieskończoność poznania (Nekonečnost poznání). Získal ocenění v řadě soutěží. Studuje v Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Je členem skupin www.photodocument.pl a Koalicja Latarnik (Koalice Strážce majáku). Snímek A. K. Rafał Milach

Andrzej Kramarz: Černé moře