Začalo to ve druhé třídě. Při kolektivní prohlídce u oční lékařky vyšlo najevo, že potřebuji brýle. Do té doby mě ani nenapadlo, že bych mohl vidět na tabuli z poslední řady líp. Prozření pak bylo přímo zázračné. Netrvalo ale dlouho: už při velké přestávce ke mně přiběhl spolužák Drtíř – do té doby jsem s ním docela dobře vycházel – a vykřikl posměšně: „Cvigr!“ A pak mě udeřil pěstí do obličeje. Brýle odletěly a rozbily se o kachlíkovou podlahu.
Anebo že by to byl Bouchal? – po těch letech už se mi to plete. Ne, Bouchal, soused v lavici, mi brýle rozbil až o dva roky později, když jsem poprosil spolužačku, do níž byl zamilovaný, o pastelku. Tenkrát jsem to považoval za následek překročeného přikázání Nepožádáš manželky bližního svého.
Jenže se ukazovalo, že důvod musel být hlubší. Když jsem jednou vstoupil do sálu na vesnický karneval, dopadla na mě pěst dřív, než jsem se rozkoukal. Jindy mi zas známý nezbeda brýle sebral a vhodil pod projíždějící nákladní auto. Čísi neznámá ruka mně je zas srazila zezadu v zahradní restauraci u hlavního nádraží. I repetent Drtíř si to v dalších letech zopakoval: číhával u domu, vstoupil mi do cesty a jen tak udeřil. Poprosil jsem tedy spolužáka Nárožného, který chodil do zápasu, aby mne doprovodil domů. Teprve pak dal Drtíř pokoj.
Ztráty brýlí mě tak nebolely, byly ještě zadarmo na recept a vždy jsem měl v tašce náhradní, jen ty rány ovšem. Hlavně mě ale trápilo, že nevím, čím útočníky tolik vzrušují. Naznačil mi to až nástup Rudých Khmerů v Kambodži. Pro Pol Potovy přívržence, tehdy naše internacionální bratry, bylo nošení brýlí základním klíčem k určování intelektuálů – a k jejich následnému vymýcení. Od té doby mi bylo jasné, kým jednou provždy jsem a že mi nezbývá než se s tím smířit – má krátkozrakost byla opravdu silná. A také že chci-li ve zdraví přežít, musím se úzkostlivě vyhýbat konfliktům, počínat si asertivně a skromně. A v kopané před míčem uhýbat hlavou.
Zatímco v občanské nauce jsme kdysi probírali, že intelektuálové jsou potenciální reakcionáři, po Listopadu jsem byl naopak zařazen mezi bytostné levičáky. K tomu mi ještě přibyla namyšlenost, povýšenost a morální kýč. Onehdy jsem si zakoupil do vlaku Lidové noviny. Nějaký pan Plesl nám intelektuálům opakovaně vytýkal, že pohoršeně zvedáme prst nad televizními reality show, nejprogresivnějším trendem v zábavě. A také že naše země v přijímání tohoto výdobytku trapně zaostala za ostatními vyspělými zeměmi. Ale nakonec vyjádřil přesvědčení, že žádný škarohlíd tomu nezabrání a naše země ty vyspělé dožene.
Jenže to mně zle křivdil – já nad reality show prst pohoršeně nezvedám, přijímám ji, tiše a ochotně. Protože si uvědomuji, že jí nelze uniknout. Ani na jiný televizní program. Pustím si Události a komentáře a v nich pravicový politik plamenně káže proti Zákoníku práce. Špatný je prý proto, že se na jeho schválení smluvili sociální demokraté s komunisty. Opakuje to pět minut pořád dokola a redaktor se ho ani jednou neopováží – omlouvá jej, že má na nose brýle – zeptat, co má proti obsahu toho zákona. Uniknout nelze ani k novinám. V nejčtenějším deníku začíná komentátor Komárek větou: „Vládní koalice se ani včera neodhodlala k tomu, aby se odpojila od přístrojů.“ A vedle komentátor Steigerwald: „Na Paroubkovi nevidím nic dobrého. Po Zemanovi, Špidlovi, Grossovi je to jen další kuriózní figurka v okýnku socialistického orloje.“
Není to jen show, celé to vzrušování politikou, ale i sportem, osobním životem slavných? Je to představení, jež se stává skutečností. Jakou si ji stvoříme, takovou ji budeme mít.
A tak jsem i já, abych taky přispěl ke smazání onoho žinantního českého handicapu, přinesl záznam své malé reality show s Bouchalem a Drtířem alespoň v tomto stručném sestřihu.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.