Lukáš Kantor

Důležité ohlédnutí

„Kdo nepozná svojí minulost, je odsouzen ji opakovat,“ praví preambule Zákona Národní rady Slovenské republiky č. 553/2002 Z. z. o paměti národa…

Když se řekne Ministerstvo vnitra, většině lidí se asi vybaví policie, nebo ještě spíše různé mediálně vděčné kauzy spojené s jejím fungováním. Ale tento resort má i na první pohled nenápadný odbor archivní a spisové služby, mající v gesci odtajněné svazky vzniklé činností bývalé Státní bezpečnosti. Jejich zpřístupňování začal zákon č. 140/1996, který ovšem umožňoval nahlédnout do materiálů pouze osobám dotčeným, o kterých byl „evidován osobní svazek anebo svazek s osobními údaji“ (§1 citovaného zákona), nikoli tedy veřejnosti v pravém slova smyslu. To se podařilo změnit zákonem č. 107/2002 Sb. (platný od 20. března téhož roku), který hned na úvod stanoví (část první), že „účelem zákona je co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu“ a na jehož základě je Ministerstvo vnitra (obrany, spravedlnosti) povinno zpřístupnit jakýkoliv zachovaný svazek a) s osobními údaji, b) svazek spolupracovníka StB a c) personální spis příslušníka StB každému občanovi ČR staršímu 18 let, podá-li žádost (§5 uvedeného zákona). Ve stejné době byl na sousedním Slovensku za tímto účelem zřízen samostatný Ústav paměti národa, nejdál je ovšem bývalá NDR, kde pověstný Gauckův úřad funguje od roku 1992, a to jak v hlavním městě, tak s místními pobočkami. Ale zpátky k České republice. Sám jsem v červenci letošního roku opakovaně zavítal do Pardubic, kde se příslušné dokumenty v elektronické podobě (vytříděné svazky byly zkopírovány na mikrofiše) po předchozí výzvě zpřístupňují. Rád bych ocenil schopný a přívětivý personál tamního pracoviště, který se mi ochotně věnoval po dobu dvou celodenních návštěv. Každému doporučuji výlet do nedávné české minulosti. Není totiž nepoučné připomenout si něco z těchto moderních „smolných knih“, přečíst si doslova černé na bílém, jak někdejší státní moc (instituce placená z našich daní, jak by žádný správný liberál dnes neopomenul zdůraznit) korumpovala vlastní občany. Přestože jen málokdy se stává, že by dochovaný svazek byl kompletní (chybí často nejdůležitější části – vlastní agenturní zprávy, které spolupracovník předával svému řídícímu orgánu; masivní vlna skartací proběhla v prosinci roku 1989 na přímý Lorencův rozkaz), většinou je možné rekonstruovat konkrétní případy a uvarovat se tak paušálního moralizování – dohledat, kdo spolupracoval na „ideovém podkladě“, koho naopak „donutila“ ctižádost, kdo za své služby pobíral peníze (v řádech tisíců, ale obvyklá suma za rok se pohybovala kolem 300–500 Kčs), kdo svou kariéru začal již za studií na VŠ (aby se pak dopracoval až na kategorii rezidenta) a kdo až po nastoupení do podniku obchodujícího se zahraničními partnery, kdo měl být „podstaven“ nepřátelské rozvědce, jak probíhala „verbovka“ atd. Dotyčné osoby mají často jedno společné – stály na exponovaných místech, měly známé, kteří zase měli jiné známé, jezdily do valutové ciziny. Těžko spisovateli vyčítat, že chce ve své vlasti oficiálně publikovat, psychiatrovi, že chce jezdit na sympozia do NSR a sociolog na stáž do USA, ale člověk si aspoň uvědomí, jaká cena se (v různých dobách různá) platí za úspěch.

(Autor je student)

Obsah Listů 5/2005

Lukáš Kantor

Důležité ohlédnutí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu