Pavel Šaradín

ČSSD, KSČM a Václav Klaus

Sociální demokracii lze vést k úspěchu v českém prostředí v zásadě dvojím způsobem. První cestou šel Vladimír Špidla, který, jednoduše řečeno, stavěl více než ostatní na konsensuálnosti, otevřenosti a slušnosti. Jeho proevpropská vize české společnosti našla řadu podporovatelů, mimo ČSSD například Cyrila Svobodu, svého času předsedu křesťanských demokratů. Druhou se vydal dříve Miloš Zeman a dnes Jiří Paroubek. Usiloval-li Vladimír Špidla více o středové voliče, nynější předseda vlády zamířil především na levicový elektorát. Jedním z jeho cílů je posílit na úkor KSČM a přitáhnout občany, kteří hlasovat nechodí: nižší volební účast bývá v oblastech s vyšší nezaměstnaností, nižším zastoupením vysokoškolsky vzdělaných lidí, zkrátka menší životní úrovní. Ti by razantního, ostrého, odvážného a zřetelně se vyjadřujícího politika mohli přijít podpořit. Jiří Paroubek zároveň testuje něco, co nikdo jiný před ním takto otevřeně nezkusil: jak zareaguje česká společnost šestnáct let po Listopadu na užší spolupráci s KSČM?

Kontaktům mezi ČSSD a KSČM na nejvyšší úrovni dosud nebránily jen závěry hradeckého, respektive bohumínského sjezdu, ale rovněž některé události. Mezi nimi je i volba prezidenta republiky. Komunisté se na poslední chvíli rozhodli podpořit pravicového kandidáta. Václav Klaus se stal prezidentem a je představitelné, že by to mohl být on, kdo bude žehnat vládě, která se zrodí za spolupráce sociálních demokratů a komunistů. Ústava mu nedává žádnou možnost vzniku takovéto vlády zabránit. Troufám si říci, že při čtení současných průzkumů stranických preferencí se Václav Klaus potí. Myšlenka, že na Pražském hradě po volbách přivítá třeba dvojici Paroubek – Filip, musí být pro něj děsivá. Co by tomu po všech těch jeho mobilizacích řekli tzv. čistě pravicoví voliči? Co by napsali Bohumil Pečinka a Karel Steigerwald? Jak by reagovala Lucie Bílá a redakce virtually.cz či fragmenty.cz? A co učebnice dějepisu?

ČSSD pod taktovkou předsedy vlády používá rázná prohlášení. V září jedno takové přijalo vedení strany: „Sociální demokracie bude zásadně čelit snahám prezidenta České republiky nepřijatelně ovlivňovat směřování státu a nepřipustí, aby při příští volbě prezidenta znovu opakovala nerozhodnost a nejednotu, za které se občanům omlouvá.“ Je to chytré prohlášení, kterým se chce ČSSD vymezit a oslovit levicové voliče. Prezidentův mluvčí přispěchal s následujícím komentářem: „Prezident republiky odmítá v naší polistopadové historii bezprecedentní útok na hlavu státu, který je obsažen v usnesení předsednictva České strany sociálně demokratické.“ Tady už stačí srovnání s Klausovým předchůdcem. Václav Havel a ani jeho mluvčí po všech kritikách ze strany ODS či Václava Klause samotného se nikdy k ničemu podobnému nesnížili. Ačkoliv se nynější prezident snaží chovat neaktivisticky, nedaří se mu to. Můžeme si vzpomenout, s jakou radostí odmítal Stanislavu Grossovi přijmout demise ministrů za KDU-ČSL. Činí přesně to, co vytýkal svému předchůdci během politické krize na podzim roku 1997. A omluva za nejednotnost ČSSD během prezidentské volby? Ta je naprosto v pořádku.

Pavel Šaradín

Obsah Listů 5/2005

Související články

Václav Jamek: Hurvínek a jiné záhady

Otakar Turek: Velká mezera v naší transformaci

Pavel Šaradín

ČSSD, KSČM a Václav Klaus

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu