Bedřich Utitz

Licitace s otevřenými kartami

Co se v současné době v německé politice odehrává, je něco mezi fraškou a tragédii. Parlamentní volby z 18. října skončily patem, jaký dějiny Spolkové republiky nepoznaly. Přitom podle preferencí všechno vypadalo tak jasné: Křesťanští demokraté (CDU) měli tak výrazný náskok před sociální demokracii (SPD), že se zdálo, že koalice CDU se Svobodnými demokraty (FDP) a Angelou Merkelovou jako kancléřkou nic nestojí v cestě.Pak se ovšem vedoucí politikové CDU dopustili chyb, které stranu patrně připravily o rozhodující podíl hlasů: Angela Merkelová přímo triumfálně získala do svého týmu – s určením na budoucí ministerské křeslo – uznávaného profesora, bývalého ústavního soudce Paula Kirchhofa, ovšem aniž s nim předem domluvila politickou strategii. A tak profesor, který myslí v jiných kategoriích než v běžné politice, rozvinul vidiny, které vyzněly jako aktuální politické cíle a pobuřovaly nejen vládní strany ale též značnou část Merkelovy CDU. A aby šéfová opozice Merkelová nezůstala sama, její nejužší spojenec, bavorský ministerský předseda a předseda sesterské Křesťansko-sociální unie (CSU) Edmund Stoiber, se vyslovil o voličích ve „východních zemích“ způsobem, který mnoho z nich musel pobuřovat.

Gerhard Schröder a jeho sociální demokraté mezitím rozvinuli volební kampaň, jako by – přes nepříznivé preference – pevně věřili v pokračování kancléřství po volbách. K tomu přispěla i okolnost, že většina si Schrödera jako kancléře přála. Nyní však vstupuje další subjekt na politickou scénu.

Oskar Lafontaine, který si pro neshody s kancléřem Gerhardem Schröderem ze dne na den vzdal funkce ministra financí i předsednictva strany, viděl šanci na návrat do politiky. Věděl, že může počítat s určitým počtem nespokojených „levých“ sociálních demokratů. To by ovšem nestačilo pro zakládání politické strany. Proto se spojil s Gregorem Gisym, předsedou PDS (následnicí SED) a vytvořili politické sdružení „Levice“. Lafontaine tím získal hlasy na Východě silné PDS a Gisy zase hlasy ze západních zemí, s nimiž by jinak nikdy nemohl počítat. Nelze rozlišovat, kolik hlasů nová strana získala z řad sociálních demokratů, rozhodně ale tolik, že Lafontaine Schrödera při nečekaně těsném výsledku připravil o vítězství. Byla to pomsta uraženého, protože Lafontaine nemůže počítat s návratem na vedoucí místo v německé politice. Mnoha kmenovým členům PDS se koalice s Lafontainem vůbec nelíbí. Budoucnost „Levých“, s nimiž nikdo nechce „koalovat“, je sporná. Jasná je jen jejich úloha rušivého faktoru.

Drobnou abnormalitou byla ještě doplňovací volba v jednom drážďanském volebním obvodu, kde zemřela jedna kandidátka krátce před regulérním volebním termínem. Na konečný výsledek to ovšem vliv nemá.Je jasné, že příští vládu může vytvořit jen koalice. Dosavadní rudo-zelená nemůže získat většinu ve Spolkovém sněmu. Stejně tak ani černo-žlutá (CDU-FDP). FDP výrazně zdůrazňuje, že rudo-zelenou koalici nebude podporovat. Zelení zas odmítají koalici s CDU a FDP. Tím by totiž osud Zelených jako strany byl zpečetěn. Zbývá jediná možnost: velká koalice CDU/CSU se sociálními demokraty. To je jasné, jako že jedna plus jedna jsou dvě. Přesto se licituje, jako by ta či ona strana měla ještě trumf v rukávu. Jednání o některých věcných otázkách již začala. Hlavní boj jde o funkci kancléře. Je sporné, že by Schröder mohl svůj nárok na funkci kancléře prosadit. Tak tedy když už ne on, tak ani Merkelová. O to jde teď hlavní boj, jako by osud země nezáležel na moudré politice, ale jen na osobě v čele vlády.

Velká koalice má dvě možnosti: buď se strany dohodnou na zásadě nejmenšího společného jmenovatele, pak Německo nevyjde ze svých hospodářských, sociálních a politických mizérií. Nebo zasednou z obou stran politici, jež si uvědomují, že svou postačující většinou mohou prosadit reformy, které země potřebuje a jejichž potřebnost je obecně známa. Navíc ukazují průzkumy – a není třeba jim nedůvěřovat jen pro jejich předvolební omyly – že překvapivá většina obyvatel je ochotna k osobním obětem ve prospěch nutných reforem. Osud země závisí nyní na tom, k jaké variantě se politická elita rozhodne.

Bedřich Utitz

Obsah Listů 5/2005

Související články

Bedřich Utitz: Německá krize

Jaroslav Šabata: Kdo kulhá na středoevropskou nohu

Bedřich Utitz

Licitace s otevřenými kartami

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu