Josef Jařab

Vzpomínka na Simona Wiesenthala

Byl to takový hektický týden, typický pro polovinu devadesátých let, kdy jsme se snažili všude a ze všech sil dohnat ztracený historický čas. V pondělí 27. května 1996 jsem ještě přednášel a diskutoval o významu americké kultury a literatury jako alternativní politiky ve společnostech zemí sovětského impéria, a to v Hanoveru na věhlasné novoanglické Dartmouth College. O dva dny později jsem již za olomouckou alma mater jako její rektor přejímal ve Schwarzenberském paláci ve Vídni cenu Hannah Arendtové za „příkladné snahy znovu se etablovat jako uznávaná instituce, která úspěšně překonává negativní následky způsobené předchozí diktaturou,“ jak se psalo v oficiálním zdůvodnění k udělení prestižní ceny.

Mezi pozvanými hosty a gratulanty byl též Simon Wiesenthal. Vyjádřil rovněž osobní uspokojení, že v následující den má převzít čestný doktorát právních věd na naší univerzitě, která se úspěšně vyrovnává s břemenem minulosti a hledí směle do budoucna. Následující ráno jsme spolu v autě na cestě z Vídně do Olomouce probírali všechno možné, včetně knihy Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, k jejímuž napsání by bez cílevědomé aktivity Wiesenthalovy nejspíše nikdy nemohlo dojít. V čem se filosofka a „lovec nacistů,“ jehož zásluhou se Eichmann v Jeruzalémě před soudem ocitl, v podstatě shodli, byla starost o budoucnost nejen těch, kteří vražednou totalitu přežili, ale lidstva celého.

Náš rozhovor se zpočátku odbýval v němčině, ale když jsem v jednu chvíli vznesl dotaz, zda můžeme přejít do angličtiny, můj společník se na mne s lišáckým pohledem obrátil se slovy, zda bychom nemohli dále v rozhoru pokračovat česky. Vždyť studoval v Praze na Českém vysokém učení technickém architekturu a jazyk, spolu se zážitky ze studentských let, se už nikdy, jak jistě víme, nezapomenou. Potvrdil to při slavnostním aktu udělení čestného doktorátu, když svou děkovací řeč přednesl v češtině.

Osobnost Simona Wiesenthala nedávala spát stovkám a tisícům nacistických zločinců a více než tisícovku jich dostal před soud – nepřál si pomstu, ale spravedlnost, jak nepřestal nikdy opakovat. Připomínat holocaust znamenalo pro něj připomínat všechny oběti nacistické zločinecké zvůle. Na rozdíl od Elieho Wiesela si nemyslel, že vzpomenout i obětí nežidovských může nějak umenšit hrůznou tragédii Židů. Bojoval zvláště za památku vyvražděných Romů a prosadil do americké Rady na uctění památky holocaustu zástupce „cikánů“, jímž se stal profesor Ian Hancock, ale došlo k tomu až po Wieselově odchodu z funkce předsedy Rady. Ani nikam nevedoucí diskuse kolem koncentračního tábora a památníku romských obětí v českých Letech Wiesenthala nenechávaly netečným.

Do rektorátní knihy hostů nám Simon Wiesenthal 30. května napsal velkým písmem tři slova: Information ist Abwehr („Informace je obrana“). Mohli bychom říci, že v těchto slovech vyjádřil svou životní víru, své přesvědčení o důležitosti lidské paměti, a to zvláště pro Evropu dvacátého století. Je to i obecné varování před nebezpečím, jež hrozí z ignorování amnézie.

Vzpomínání u oběda po slavnosti, kterou svou přítomnosti přijeli poctít rakouský velvyslanec i představitelé pražské židovské obce v čele s rabínem, zavedlo našeho čerstvého čestného doktoranda až k jeho předchozí návštěvě Olomouce před 66 roky. A jako tehdy i v roce 1996 se mu ve městě velmi líbilo. Budilo prý nefalšovanou důvěru. Ale právě takovou vlastnost a hodnotu pro nás vždy vyzařoval právě Simona Wiesenthal, na něhož nelze zapomenout.

Josef Jařab (1937–2023) byl překladatel, politik, první polistopadový rektor Univerzity Palackého Olomouc.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Zdeněk Müller: Návrat historické šance aneb Vadí nám sionismus?

Knihy: Moderninta a holocaust

Josef Jařab

Vzpomínka na Simona Wiesenthala

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu