Když se něco dá udělat, tak se to udělá, odpověděl mi vědec – přírodovědec, lékař, biolog v jedné osobě – na otázku po věcech, které se týkají všech, ale o nichž já nevím skoro nic a on skoro všechno. Odpověď zněla povědomě, ale zatrnulo mi. Rozhodl jsem se zkusit ji aplikovat na věci, které trochu znám. Třeba na rodnou KSČM za posledních patnáct let. Na začátku byla prakticky mrtvá. Sotva se proplazila do parlamentu, ani zakazovat ji nebylo třeba (že by se to příčilo evropským, ba i americkým zvyklostem, by mnohým dodnes nevadilo), ba nemusela měnit jméno či personál. Mohli jsme přece vědět, že komunistická strana může prosperovat v ghettu, že normální život se skutečnou odpovědností v otevřené společnosti je pro ni smrtelný. Jenže osvícení vůdcové se rozhodli její existenci prodloužit, tu tehdy už jenom straničku izolovat – ve jménu její minulosti a současného personálu – zbavit ji podílu odpovědnosti a umožnit, aby v ghettu sílila a jen si myla ruce: To oni, ne my. Ze straničky kost a kůže se zásluhou důsledné marginalizace, naprosté neodpovědnosti za všechno, stal magnet veškeré nespokojenosti. Její organismus nemusel zápasit s novou situací, ani personál se nemusel měnit, tím méně řeč, gramatika, syntax, o myšlení nemluvě. Výsledek: silná strana nespokojených, které je v této situaci víc než dobře, zatímco ostatní bolí hlava.
Když se něco dá udělat, tak se to udělá.
Po staletí platilo, že Čechy, Morava jsou zemí umění a kultury. Tahle pověst přežila husitství, protireformaci, Rakousko, protektorát, stalinismus. Ještě posílila v druhé polovině devatenáctého století, mezi válkami a až neuvěřitelně v šedesátých letech. Až zaznělo z míst nejvyšších: Je třeba skoncovat s obrazem Čech jako země umění a kultury. Svět namítal: U vás nemusíte mít o kulturu obavy, váš prezident je spisovatel. Jen další důkaz, jak málo svět o světě ví. A tak se dobrá věc podařila, ač se to zdá nemožné. Zkuste se dnes zeptat, kdo nás vnímá jako zemi umění a kultury. Takové nenajdete, leda byste si to sami (s pomocí médií, jež se chovají jako za komunismu) zaplatili. Jenže kde na to vzít? Česká republika má jeden z nejmenších, ne-li nejmenší rozpočet na kulturu v Evropě a napřesrok bude zřejmě ještě hůř. Pokud se nenajdou sponzoři a navzdory všemu, co se proklamovalo před několika měsíci v Paříži na shromáždění evropských ministrů a představitelů kultury. Myslím na George Steinera: „Svět bude jedno velké letiště, z něhož bude znít ohlušující rock.“
Zkrátka když se něco dá udělat…
Rozhovor s vědcem jsem začal poté, co jsem se dověděl z textu podepřeného světovými medicínsko-přírodovědeckými institucemi: Nezůstanou-li zákony za vědeckých pokrokem, budou se za pětadvacet let rodit děti na míru, vylepšené genetickou manipulací v embryonálním stádiu. Maminka si bude moci vybrat barvu pleti, očí i vlasů i řadu dalších vlastností: sílu, vytrvalost, průbojnost, pravidelný spánek, krevní tlak, produkci steroidů, odolnost vůči jistým druhům rakoviny, optimismus, ochotu riskovat a sklon k novátorství, soustředěné myšlení… S inteligencí je to horší, vývoj mozku ovlivňuje na 10 000 genů, zato velké laboratoře už nabízejí jak zpomalit stárnutí.
Za pětadvacet let? To přece už není sci-fi? Ovšemže ne.
Když se něco dá udělat…
Až bude miminko naprogramované, bude maminka muset učinit ještě jedno zásadní rozhodnutí: zda je chce nosit postaru, nebo svěřit umělému lůnu a nechat zrát in vitro pod elektronickým dozorem. Ušetří si problémy s těhotenstvím a porodem. Že dítě nebude mít pupeční šňůru, pupík? Podle řady kapacit se takto bude ve vyspělých zemích rodit většina dětí nejpozději do konce století.
A zákony, morálka, tradice, náboženství? Hlas se mi možná trochu třásl. Vědec se usmál a pokrčil rameny: Všechno, co se dá udělat, se udělá.
To vím nakonec i já.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.