Slavenka Drakulićová

Epilog

Věznice v Scheveningenu, takový normální den. Goran Jelisič a Tihimor Blaškić chodí po dvoře kolem dokola a Rahim Ademi má plné ruce práce s vařením. Žena mu totiž za své krátké návštěvy přivezla z Chorvatska dobroty – dalmatský pršut, olivový olej a čerstvé ryby z Jadranu. Ryby ze Severního moře chutnají jinak, všechny stejně. Jsou tučné, bez vůně, zvlášť když je uvaříte a podáváte s hustou omáčkou, jak je tu zvykem. Možná tu moře není dost slané. Ale dnes to tu voní, bylo brodetto, takový rybí guláš. Z dvanácti obyvatel patra je Ademi nejlepší kuchař. Před ním se ve společné kuchyni lopotil jiný Chorvat, Dario Kordić, ale Ademi je větší talent. Umí i vynikající stroganof nebo smažený řízek, nemluvě o krevetách s rajskou nebo sépiích nadívaných česnekem a petrželkou. A všichni tvrdí, že jeho skopová kýta, marinovaná v rozmarýnu, tymiánu a šalvěji, je prostě nepřekonatelná.

Ale i jeho docela obyčejná kuřecí polévka je lepší než cokoli, co vám přinesou z vězeňské kantýny.

Vězeňské jídlo je docela jiné: fádní, bez tuku, bez vůně, bez chuti. Asi jako v nemocnici, i když tady všichni vlastně kypí zdravím, a když řeknou „nemocnice“, myslí takový ten špitál doma. Touží po jídle, jakému byli uvyklí, po silné hovězí polévce s tenkými nudlemi, po tvarohových taštičkách, teplém, doma pečeném chlebu, pečeni, sarmě, čevapčičích, ražničích. A k tomu láhev dobrého dalmatského vína. Jenže toho se nedočkají. Zákaz alkoholu.

Samozřejmě jim nevadí, když právě nejsou chorvatské, bosenské nebo srbské speciality; jak jde o dobré jídlo, nejsou nacionalisti a zbaští všechno, jen když je to čerstvé a dobré. Navíc si mohou objednávat potraviny zvenčí. Každé pondělí se sestavuje objednávka se zřetelem na jednotlivá přání a záliby. Když má někdo svátek, narozeniny nebo je jiná oslava, mohou si objednat celé sele či jehňátko a upéct si je jako doma. Všichni pak hodují společně. Třeba 19. prosince, když pro ně správa věznice uspořádala party, aby se lépe seznámili. Jako za starých zlatých časů, když se místo Vánoc slavil Nový rok. Ale mohou se slavit i katolické či pravoslavné Vánoce, a také Bajram. Oficiální oslava však byla 19. prosince. S pečeným selátkem. Podle Timothyho McFaddena, irského důstojníka a ředitele věznice pro vyšetřovance, to bylo „velice příjemné, veselé… se spoustou salátu, masa, chleba a, jak se tomu říká, baklavy… byla i hudba, typicky jugoslávská, balkánská, už ani nevím, jak se tomu dnes správně říká.“

Ve společenské místnosti si čte Sefer Halilovič právě došlé bosenské noviny. Vězni jsou sice v Holandsku, ale zajímá je jenom, co se děje doma, přestože nevědí, zda se tam ještě někdy vrátí. Po Halilovičovi čtou noviny i Blaškić, Naletilić, Kvočka a další. Všichni mají k dispozici tytéž informace, ať jsou z kterékoli části bývalé Jugoslávie. Kromě jídla mají společný i jazyk. Stejně jako uprchlíci roztroušení po všech kontinentech, říkají „naše řeč“ nebo jí neříkají vůbec nijak. Ostatně proč? Mají dnes samozřejmě každý svůj jazyk, srbský, chorvatský, bosenský, ale všichni si dobře rozumějí. Když jde o jídlo nebo řeč, nejsou nacionalisti. Leda občas v soudní síni. Když jde o protokol. Dario Kordič trval například při procesu na tom, aby se simultánně překládalo do chorvatštiny a ne do srbštiny. Ne že by nerozuměl, ale není to jeho jazyk. Stejně jako Blagoje Simič, kterému při překladu do srbštiny vytanulo na mysli pár chorvatských slov.

Zatímco jedni sedí v soudní síni, pracují jiní na své fyzické kondici – vyšetřovanci svůj fittness room přímo milují. Slobodan Miloševič pracuje ve své kanceláři. Uvolnili mu pro ni jednu celu, protože nemá advokáta a hájí se sám. Neoficiálně má ovšem za sebou v Bělehradě celý tým advokátů. Po obědě se údajně schází se svými sousedy na patře – s Radislavem Krstičem, Paškou Ljubičičem, Dragoljubem Prcačem aj. – a hrají karty nebo šachy. Když ovšem není příliš vyčerpaný, soudní řízení ho poslední dobou zřejmě unavuje. Po jeho příchodu se vězeňská správa obávala, že ostatní vyšetřovanci budou reagovat agresivně, a tak ho izolovali. K jednomu incidentu skutečně došlo: Goran Jelcič po něm šel pěstí, a oba byli přemístěni do různých poschodí. Miloševičova izolace ovšem netrvala dlouho a záhy se ukázalo, že ho všichni až na Jelisiće vzali mezi sebe. Takže jí s ostatními, čte s nimi noviny a vysedává ve společenské místnosti. Pokud zrovna nečte – a Miloševič je vášnivý čtenář – prochází se po dvoře. Věznice stojí na břehu mořském, a tak slyší racky, dýchá slaný vzduch a pozoruje, jak se po nebi honí mraky, takové ty velké, zlatavé mraky jako nad Vermeerovým Delftem. Podle Timothyho McFadena je Miloševič vzorný vězeň. Je zdvořilý, hovoří s každým, dokonce i s dozorci a pomáhá ostatním s angličtinou. Velice si chválí, když má službu v kuchyni Dragoljub Prcač, a prohlašuje, že tak dobře nikdy nejedl.

Stále ještě těží ze své bývalé slávy a je zajímavé, že Ademi ho pořád oslovuje „pane prezidente“, přestože Miloševič už není srbským prezidentem, a už vůbec ne chorvatským, zatímco Ademi je chorvatský občan.

S Halilovičem sedí u karet Milorad Kvočka a Hazim Delić. Koho to zajímá, má k dispozici knihovnu o 600 svazcích, většinou v „naší“ řeči. Může také navštěvovat kursy angličtiny či malování. Duško Tacič tráví malováním většinu času. Ve společenské místnosti mají hudbymilovní kytaru a klavír. K dispozici jsou i lékaři a psychologové, můžete si objednat i masáž. Jednou z nejdůležitějších výsad je, že vězňové smějí kouřit, ne ovšem na cele a ve společenské místnosti. I tak jim to vyhovuje.

Je zataženo, jako v téhle části Evropy většinou. Poprchává. Mladší hrají venku volejbal. Také při sportu ani stopa nacionalismu. Nejlepší volejbalista je padesátiletý Chorvat Mladen Naletilić Tuta. Než ho vydali do Haagu, tvrdil, že je příliš nemocný a nesnese transport. V Holandsku se však zázračně uzdravil. Scheveningen je pro zdraví cosi jako lázně. Vězni mohou trávit celý den mimo svou celu, ale pokud chtějí být sami, číst nebo si dát šlofíka, jsou jejich cely dostatečně prostorné, čisté a pohodlné, je v nich sprcha, psací stůl, rádio, televizor. Tuta říká, že ve srovnání se záhřebskou věznicí je Scheveningen tříhvězdičkový hotel.

Holanďané nazývají celý komplex Het Oranje Hotel, ne snad pro jeho luxusní vybavení, ale protože tu za války nacisté věznili odbojáře. Dnes, po padesáti letech, tu nežijí hrdinové, ale váleční zločinci z Balkánu.

Až na malé výjimky jsou vyšetřovanci navzájem velice zdvořilí a ohleduplní, jako by skutečně byli na dovolené v hotelu na mořském břehu. Nebijí se, nejsou s nimi problémy, libuje si McFadden. To je skutečně zajímavé nejen proto, že jsou různé národnosti, ale i z různých společenských vrstev – policisté, vojáci, učitelé, politici, taxikáři, automechanikové. Přísně dodržují domovní řád. A McFadden dbá o to, aby jeho svěřenci měli všechno, co potřebují. Návštěvy kdykoli a třeba na celý den. Je sice třeba povolení, ale v normální věznici jsou návštěvy jednou za měsíc. Vyšetřovanci dostávají kapesné dva dolary na den, a pokud jsou ochotní mýt podlahu nebo prát, přijdou si až na pět dolarů. Ale o to je malý zájem. Každý má měsíční pětadvacetidolarovou telefonní kartu. Největší senzace je však takzvaná „komnata lásky“, to jest dvě místnosti, kde mohou být vyšetřovanci se svými partnerkami sami. Díky tomuto zařízení jsou už Zoran Žigić a Tihomir Blaškić otci.

Jak to, že mají obyvatelé věznice v Scheveningenu takové výsady? McFadden nabízí prosté vysvětlení: Dokud nebude jejich vina prokázána, nesmějí tito mužové a ženy trpět víc, než je nezbytně nutné. Proto také nečte obžalovací spisy, aby nebyl zaujatý. Pro něj prostě nejsou váleční zločinci, ale normální lidé. Péče o vězně a jejich relativní blahobyt – Scheveningen platí za nejkomfortnější vězení v Evropě – je v tak křiklavém rozporu se zločiny, z nichž jsou obviněni, že to je prostě absurdní, přinejmenším v očích jejich obětí. Jen malá útěcha je, že až budou obvinění odsouzeni a předáni k výkonu trestu do zemí, které se zavázaly k jejich převzetí (Německo, Norsko, Finsko, Švédsko), nebudou už mít žádná privilegia.

Kromě jídla a společného jazyka spojuje vězně to, že byli obviněni z nejtěžších válečných zločinů spáchaných v Evropě po roce 1945. Řeklo by se, že by měli být drženi přísně odděleně, protože proti sobě válčili a jsou přece nepřátelé na život a na smrt. Jenže Srbové, Chorvati a Bosňáci, kteří po sobě léta stříleli, tu žijí pospolu v míru a pokoji. I když nezapírají své politické přesvědčení, zřejmě dospěli ke kompromisu, který jim umožňuje koexistovat – o čemž se lidem doma jenom zdá. „Když jsem přišel, pozdravil mě jako první muslim Esad Landžo,“ říká Goran Jelisić, Srb, který střílel muslimské zajatce. „Pomáhal mi, vysvětloval předpisy, a co mě čeká v soudní síni.“ Doma mučil Esad Landžo srbské zajatce.

Vyšetřovanci si však nejen pomáhají, ale i jednají společně. Když zemřel jeden z nich, Milan Kovažević, a jiný, Slavko Dokmanović, si vzal život, poslali všichni dohromady květiny a soustrastný telegram jejich pozůstalým. Společně zaslali také předsedovi soudu petici, v níž žádají zmírnění podmínek vyšetřovací vazby. A médiím adresovali otevřený dopis, v němž dementovali pověsti, že někteří z nich trpí depresí.

Jejich solidarita a sounáležitost je až dojemná, jako by svěží vzduch v Scheveningenu prospíval nejen jejich fyzickému, ale i duševnímu zdraví. Jako by se z nich stali docela jiní lidé ve chvíli, kdy se za nimi zavřela vrata věznice. Zničehonic ani stopy po nacionalismu, který zničil jejich zemi.

Jak je to možné? Simo Zarič (malá ryba ve srovnání s ostatními), obviněný z pronásledovaní Chrovatů a muslimů, je přesvědčen, že svornost uvězněných je podobná té, jež vládla v někdejší jugoslávské lidové armádě. „Když chcete přežít, musíte se přizpůsobit,“ prohlašuje.

Zajímavé srovnání. V bývalé Jugoslávii považovali armádu za nejlepší školu „bratrství a jednoty“, jež podle Tita držely pohromadě společný stát šesti republik se třemi jazyky a trojím náboženstvím. Ale všechno zřejmě nadarmo, všemu navzdory se bratři bez problémů navzájem zabíjeli a z jednoty nezůstal kámen na kameni.

Jen v Scheveningenu Titova Jugoslávie zřejmě ještě žije. Zarič složil báseň, která líčí, jak koexistují obvinění váleční zločinci různých národností:

Co na tom, co se tam stalo,
platí jenom tady a dnes…

a nakonec:

Kdyby doma tušili
jak tu svorně žijem,
poklekli by
a zničili všechny zbraně, aby byl mír.

Nechť si z té básně
vezmou všichni slušní lidé poučení:
Naše svornost v Haagu
vám budiž příkladem
a všem bude dobře.

Báseň Pravda o Haagu se stala oficiální hymnou Scheveningenských. Goran Jelisić, jakýsi mluvčí celé skupiny, vysvětlil obecenstvu v soudní síni, že vyšetřovanci sice mezi sebou uzavřeli mír, ale pochybují, že jsou toho schopni lidé doma. A jsou zajedno v tom, že „soud musí přispět k dosažení trvalého míru v Bosně“.

To nebylo míněno ani trochu ironicky.

Večer se vyšetřovanci stáhnou do svých útulných cel, vybavených talířovými anténami, aby mohli sledovat televizní programy v „naší řeči“ (v normálních hotelech nic takového není). A mají také kávovary, protože jsou na kávu zvyklí a nikdo jim toto právo neupírá. Než usnou – s práškem nebo bez prášku – žádného ani nenapadne, jak je paradoxní, že Scheveningen je cosi jako Jugoslávie v malém. Jenom tady přežívá jugoslávské „bratstvo i jedinstvo“.

Ti, kteří nesou odpovědnost za jeho likvidaci a tolik obětí, tu dnes žijí v bratrství, jednotě a pohodlí. Jejich život ve vazbě je nejlepší protiválečná demonstrace, jakou si lze představit. Jenom přišla pozdě. Sympatičtí chlapci u karet, televizorů či v kuchyni jsou výsměchem všem, kteří je kdysi doma brali vážně. Zesměšnili všechny, kteří poslouchali jejich rozkazy a ztratili své blízké.

Pokud je „bratrství a jednota“ včerejších zapřisáhlých nepřátel skutečně epilog té války, proč k tomu všemu vůbec došlo? Když se podíváte na veselé hochy v Scheveningenu, je odpověď jasná: pro nic.

Slavenka Drakulićová (1949) je chorvatská spisovatelka a novinářka, laureátka letošní Ceny za Evropské porozumění, udělované na Lipském knižním veletrhu. Epilog z knihy Žádný u toho nebyl uveřejňujeme se souhlasem švédského nakladatelství © Norstedts.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Jan Závěšický: První válka NATO

Aleš Debeljak: Archetyp mého města

Slavenka Drakulićová

Epilog

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu