Zdeněk Müller

Prohlubující se propast

Terorismus a globalizace vzdalují Západ a muslimy

Zdeněk Müller

Po 11. září 2001 jsme vstoupili, ať už si to přiznáváme či nikoliv, do zcela nových mezinárodních podmínek, do vývojové periody vyznačující se mimořádnou nestabilitou. Atentátům, které zasáhly letos v červenci Londýn a egyptské letovisko Šarm aš-Šajch, předcházela řada jiných stejně ničivých a tragických, jenž se odehrály na Bali, Džerbě, v Casablance a Madridu, a je téměř jisté, že tento výčet dneškem nekončí. Do seznamu hrůzy budou bohužel přibývat položky další.

Terorismus s islámským nátěrem se stal fenoménem globálního rozměru, jenž nutí jak západní země, tak islámský svět uvažovat a jednat jinak. Přitom se prohlubuje nedorozumění mezi Západem a arabo-muslimským světem, ačkoliv globalizace by mohla vzhledem k možnostem, které přináší, národy a civilizace spíše sbližovat než odcizovat. Aktéři ničivého násilí neváhají využívat výhody, jež do současného světa vnáší Západ, především volnost pohybu a soudobé prostředky komunikační technologie, i když zřejmě západní pojetí svobody odmítají a jeho základy se snaží podkopat.

Bývalo zvykem spojovat terorismus s hrstkou fanatiků, kterým posléze dojdou síly. Dnes se za tímto pojmem skrývá neustále se obnovující a těžko postižitelná síť individuí, jež se mnohdy rekrutují a radikalizují prostřednictvím internetu mezi muslimy na Západě. Nepotřebují zpravidla velitele a bojové štáby. Vedou džihád, v němž jde, jak se vzájemně přesvědčují, o to, zabít co nejvíce protivníků. Nepřáteli jsou jim nevěřící, káfirové, což může být kdokoliv ze Západu, dále křesťané – křižáci – Židé a koneckonců i muslimové, v Iráku konkrétně šíité, považovaní za odpadlíky a sektáře. Bojištěm je bez výjimky celý svět, i když nyní je ohniskem zejména Irák, kde se teror stal téměř banální každodenností.

Terorismus džihádistů se sice pokouší destabilizovat západní společnosti a jejich politickou demokracii, ale zatím přinesl více škod islámu, v jehož jménu bojuje, a muslimům samotným. „Rozvoj arabského světa se od 11. září 2001 zpomalil,“ konstatuje zpráva jordánské kanceláře Programu OSN pro rozvoj a Arabského fondu ekonomického a společenského rozvoje. Na čtyři desítky výzkumníků z různých arabských zemí konstatují, že arabskému světu chybějí svoboda slova, přístup ke vzdělání a emancipace žen. Za poslední roky nedošlo v těchto směrech k žádnému pozitivnímu posunu a fakta hovoří spíše o opačné tendenci. Proslavení středověcí tvůrci arabské vědy a nositelé racionalismu jako Ibn Sína, al-Farábí, al-Bírúní či Ibn Rušd, budeme-li citovat jen ty nejznámější, nemají v současnosti žádné následníky a vyhlídka na změnu je mizivá vzhledem k pokračujícímu odlivu mozků. Bez poznávání a vědy však může společnost očekávat jen to, že bude přešlapovat na místě nebo pokulhávat za ostatními a nikdy se nezbaví zaostalosti a otrocké závislosti.

Brzdy rozvoje

V arabo-muslimském světě má teroristická hrozba objektivně negativní dopad v tom, že zpomaluje rozvoj občanských a politických svobod nebo mu dokonce brání. Pod pojem terorismus se tam zahrnuje lecjaká tamním režimům nepříjemná kritika a ve jménu boje s radikalismem a náboženským fanatismem se jen dále přitvrzuje cenzura. K tomu se přidává omezování přístupu na internet a přehnaná represe uplatňovaná vůči autorům dokumentů a publikací, jímž se dává nálepka „nabádání k terorismu“. Cenzura je přitom poněkud jednostranná, neboť radikalismus živí koneckonců i verše koránu, namířené vůči jinověrcům a nevěřícím, nemluvě už o publikacích v arabských zemích běžně dostupných, jako jsou Protokoly sionských mudrců, Mein Kampf, Rudá rakovina apod., jež zcela nepochybně povzbuzují náboženskou a rasovou nenávist.

Zcela účelově manipulují státní arabské propagandy s blízkovýchodním konfliktem, což je už letitá zvyklost, a nově pak s napětím, jež doprovází válku v Iráku. Vnitřní opozice jakéhokoliv ražení a občanské svobody se umlčují a omezují ve jménu „mobilizace proti nepříteli“. Protivník, vůči němuž se mají arabští občané semknout a přitom oželet vlastní názor a svobodu, dostává vždy stejnou nálepku – sionismus a americký imperialismus. Občanská sdružení, pokud se vůbec mohou tvořit, a nevládní organizace narážejí soustavně na obstrukce právního a formálního rázu a jsou šikanovány. Výjimkou jsou jen islámské charitativní asociace, jež nechávají úřady raději na pokoji, aby se nemohlo tvrdit, že mají něco proti islámské zbožnosti, anebo proto, že vlastně suplují neexistující nebo špatně fungující sociální služby nebo veřejné zdravotnictví. O islámu nelze tvrdit, že hlásá ignoraci a lhostejnost k lidskému poznání. Existují v něm však výkladové směry, které se stavějí zdrženlivě, ba dokonce nepřátelsky vůči změnám na bázi nových poznatků a které mají sklon brzdit a omezovat přirozené lidské snahy měnit okolní materiální a společenské prostředí v rytmu soudobého života. Kritici arabsko-muslimské současnosti poukazují na utváření aliancí mezi autoritářskými a represivními režimy na jedné straně a konzervativními náboženskými autoritami, ulamá, na straně druhé. Taková spojenectví dusí svobody a staví hráze lidskému umu a intelektu, neboť plodí závazné názory, rigidní náboženské interpretace a fatwy (právní dobrozdání a doporučení určená věřícím muslimům), jež slouží především režimu a vládě, nikoliv přirozenému a žádoucímu individuálnímu a společenskému rozvoji.

Řetěz atentátů, započatý v září 2001 v New Yorku a Washingtonu, vnáší napětí do vztahů mezi islámským světem a Západem. Postoj Evropanů vůči Arabům a muslimům se za poslední roky hodně posunul od někdejší vstřícnosti a tolerance směrem k akcentování etnické a civilizační výlučnosti, což provokuje krizi soužití s arabo-muslimskými přistěhovalci na Starém kontinentě a jeho modelů multikulturního nebo občansko-integračního ražení. Ve Spojených státech vede rostoucí napětí mezi islámem a Západem k ještě výraznějšímu odcizování. Především se ukazuje, že většině Američanů chybí zkušenost s arabo-muslimským světem, jeho kulturou a tradicí a že ke svému údivu zjišťují, že americká otevřenost, pragmatismus, individualismus a demokracie na Araby a muslimy příliš neplatí a valně je neokouzluje. Americké rozčarování a striktní bezpečnostní regule vedou k tomu, že se na půdě USA za poslední léta o 30 % snížil ve srovnání s obdobím před rokem 2001 počet studentů z arabských a muslimských zemí. Pro budoucnost nejen muslimského, ale i západního světa to není dobré znamení. Signalizuje další ústup muslimů od moderního poznávání a naznačuje nežádoucí oslabování vazeb mezi arabo-muslimským světem a Západem.

Džihádisté napojení na al-Káidu prohráli první kolo války, kterou vyhlásili Západu. Nepodařilo se jim být revoluční avantgardou a akcí provedenou 11. září 2001 strhnout do rozhodující bitvy muslimské masy. Muslimové nevyšli do ulic, aby svrhli své Západu zaprodané vládce. Jako se nepodařilo před sto lety ruským anarchistům atentáty odstranit carský režim, neuspěli v podobném smyslu ani novodobí anarchisté se jménem Alláha na rtech.Idea pomsty však žije dál a lze do ní bez ustání dosazovat jakoukoliv aktuálnost. Včera Bosnu a Čečensko a dnes Irák. Aby však touha po pomstě neslábla, je třeba pěstovat společný zájem o utrpení muslimů ve světě. Arabské satelitní kanály nabízejí v hojné míře vizuální představu tohoto utrpení a webové stránky zase paličskou rétoriku. První generaci džihádistů, vycvičenou al-Káidou v afghánských horách, střídají dnes její pohrobci roztroušení po celém Západu a muslimském světě. Pokračují ve smrtonosném díle, využívajíce v hojné míře všech výhod a možností, jež nabízí globalizace. Svět otevřený pohybu kapitálu a skýtající řadu neprůhledných zákoutí usnadnil transformaci al-Káidy z hrstky spiklenců v současnou těžko postižitelnou nadnárodní firmu, vystupující pod nejrůznějšími jmény. Terorismus tak kooperuje s živelnou globalizací v pozoruhodném souručenství.

Soudobý teroristický džihádismus napojený na nejradikálnější interpretace sunnitského islámu se rozhořčuje nad utrpením muslimů, kupodivu však poněkud selektivně. Za Saddáma Husajna ho šíitské a kurdské oběti nepohnuly k jediné slze. Palestinské otázky si al-Káida všimla až tehdy, když potřebovala zdůvodnit zářijové atentáty v roce 2001. Tato výběrovost jaksi diskvalifikuje zdůvodnění teroru reakcí na konflikty v oblasti Blízkého a Středního východu a na podíl Západu v nich. K vymýcení terorismu v islámských barvách nebude zřejmě stačit jen vyřešit regionální konflikty, jejichž arénou je dnes arabo-muslimský svět od Kašmíru po Palestinu a od Afghánistánu po Irák. Zároveň se nemůže nepřiznat, že tyto konflikty přispívají k pěstování paranoie, teorie komplotu a okupačního komplexu mezi národy, z jejichž středu se rekrutují teroristé. Terorismus se jistě neživí jen z těchto konfliktů. Nenávist k Západu a k demokracii určitě nezmizí po evakuaci Gazy. Avšak každý sebemenší krok směrem k vyřešení regionálních konfliktů je důležitý pro toho, kdo si přeje mír. Je navíc šance, že pozitivně ovlivní veřejné mínění muslimského světa, jež se nesmí v zápase s terorismem opomenout.

Nechuť k Západu roste

Americká intervence v Iráku v roce 2003 měla jako pretext jaderné zbraně v rukách despotického režimu a obavu ze spojení diktátora s al-Káidou. S odstupem času se prokázalo, že v prvním bodě byl pretext zcela mylný a z druhého bodu zůstala jen hypotéza. Úmysl přesadit do Iráku virus demokracie nebyl špatnou vizí, ale v realitě jsme nyní svědky hlavně chaosu a velké nestability. Teroristy se zastavit nepodařilo. Naopak se rozjitřila nová silná zášť radikálních islamistů a prohloubilo se znechucení nad postupy Západu v celém arabo-muslimském světě.

Jak se uvádí v nedávno publikované zprávě britského institutu Chatham House, americká operace slouží jako „verbíř terorismu“, povzbuzuje nechuť velké části muslimského světa ke Spojeným státům a dává teroru v mnoha očích ospravedlnění. Ještě závažnější je efekt okamžité globalizace záběrů po každé explozi vyprovokované sebevražedným atentátníkem nebo výbušninami naloženým vozem. Odpovědnost za takové masakry se v islámském světě zpravidla nepřipisuje té či oné skupině sunnitských povstalců, nýbrž americké okupaci. I když krev muslimů teče rukou jiných muslimů, mnoho lidí v arabo-muslimském světě v tom nevidí nic jiného než další důkaz „války Západu“ vedené proti islámu. Desítky milionů muslimských televizních diváků na celém světě mají denně příležitost dávat vinu za krveprolévání v Iráku Spojeným státům. Oprávněně lze mít k takové logice výhrady, ale stala se natolik dominantní, že ji nemůžeme ignorovat.

Po londýnských atentátech na počátku letošního července odmítl britský premiér Tony Blair dosti vehementně to, co je evidentní. I když připustíme, že důvodů je více, spojitost mezi britskou angažovaností po boku George W. Bushe a londýnskými výbuchy je velmi pravděpodobná. Nemělo by se však z toho vyvozovat, že jediným východiskem z vyhrocené situace je stažení se z Iráku. To by bylo nerozumné a zároveň nebezpečné. Možná, že Američané a Britové vojensky intervenovali v Iráku na základě nesprávných informací, ale to je napříště nezbavuje povinnosti splnit úkol, který si předsevzali – zajistit demokratickou budoucnost této země. Nebude to snadné, rychlé a bezbolestné.

Lidé se společnými etnickými kořeny, vyznáním nebo kriminální aktivitou dokáží s utrpením muslimů ve světě obratně manipulovat. Teroristům lze jen těžko vzít přesvědčení, které jim dává odhodlání zabíjet druhé i sebe. Cesta ze začarovaného kruhu teroru, násilí a pomst vede zajisté jak přes řešení regionálních konfliktů a přehodnocení politiky Západu vůči režimům, jež jsou brzdou reforem v arabo-muslimském světě, tak přes lepší komunikaci s muslimskými menšinami v západních zemích a jejich efektivní zapojení do občanského života v zájmu celku. Západ však nemá všechny klíče k řešení. Zápas s radikálním islamismem, který je podhoubím terorismu, je rovněž zápasem v samotném arabo-muslimském světě mezi zastánci společenského rozvoje a autokratickými režimy, jež rozvoj brzdí, mezi reformními a konzervativními imámy, mezi názorovými směry nakloněnými konsensu a neústupnými puritány.

„Boj proti džihádistům je bojem evropské tolerance proti zabedněné mysli bigotní víry,“ píše týdeník Economist. Je to rozumný názor. Více než úkol pro bezpečnostní služby, jež musejí včas identifikovat potenciální zločince, je boj s terorismem zápasem o vskutku tolerantní a nenávistné zášti zbavený islám. Výsledek bude záviset na tom, zda si islám uvědomí svou odpovědnost a zda dokáže svým mladým lidem nabídnout jinou názorovou perspektivu. Předpokladem je otevřená a svobodná diskuse uvnitř islámu, při níž by muslimští modernisté využili volného toku idejí v Evropě k porážce extrémních názorů a k vyhnání nenávisti z hlav džihádistů. Aby islám dokázal, že je schopen skutečné lidskosti, nezbude mu než v sobě zlikvidovat onen zhoubný sklon k třeštivému fašismu fikce. Pokud by Západ v této kritické době, kdy je obtížné nepodléhat pomstychtivým náladám, pozbyl zájem zastavit své odcizování se muslimskému světu, velice by zmenšil šanci, že se islám odhodlá tak potřebný a zásadní historický obrat učinit.

Zdeněk Müller (1947) je arabista, spolupracovník Listů.

Obsah Listů 5/2005

Související články

Zdeněk Müller: Dilema irácké krize

Zdeněk Müller: Nakazí se Irák demokracií, nebo násilím?

Zdeněk Müller: Afghánistán: Velká rada neparceluje

Zdeněk Müller

Prohlubující se propast

Terorismus a globalizace vzdalují Západ a muslimy

Brzdy rozvoje

Nechuť k Západu roste

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu