Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Adam Michnik
V srpnu 1980 se Polsko nadechlo svěžího, čistého vzduchu. Dnes je špinění solidaritní revoluce a jejích hrdinů pomocí estébáckých archivů pro jedny hrdinských činem, pro jiné granátem hozeným do žumpy: někoho zabije, jiného zmrzačí, všechny zasmradí. A právě takoví, poranění, pošpinění, budeme slavit 25. výročí polského Srpna. Nebo se snad naučíme mluvit rozumně o tom, co jsme si troufli vykonat?
Před pětadvaceti lety, v srpnu 1980, Polsko proměnilo tvář světa. Mhouřím oči a vidím – doba byla krásná a krásní byli lidé v Polsku. Měl jsem tedy třicet čtyři let a přesvědčení, že má generace vpisuje do dějin důležitou stránku. Když vzpomínám na ty dny, sahám po tehdejších poznámkách – dnes už nemám důvěru k vlastní paměti. Příliš mnoho se v ní za poslední roky nahromadilo trpkosti a smutku. Proto nevím, jestli dobře činím, když sepisuji tyto hořké úvahy, které příliš nesluší slavnostnímu jubileu.
Władysław Frasyniuk, můj přítel, lídr dělnického protestu ve Vratislavi v srpnu 1980, potom legendární předák podzemní Solidarity a vězeň výjimečného stavu, nedávno vyzval, aby oslavy výročí probíhaly ve shodě, abychom „odhodili pocity křivdy“, aby „skončily řeči o zrádcích“. Chtěl bych tak psát, ale nedokážu to. Nevěřím v onu jednotu, nechci a nemohu oslavovat společně s těmi, kteří dnes získávají poznání o demokratické opozici a Solidaritě z archivů Státní bezpečnosti a politická udání ctí jako bibli. Mám pocit, jako by mě poplivali.
O té zkušenosti, historické i osobní, nelze vyprávět jazykem policejních udání. Proto se musíme my sami pokusit pochopit to, co jsme si troufli vykonat. Musíme znovu získat smysl našich životopisů.
Loni dostal cenu Niké, nejdůležitější polské literární ocenění, Wojciech Kuczok za román Hnůj. Mladý spisovatel, kterému je něco přes třicet, ve své knize vypověděl „příběh rodinného pekla“, čili historii polské rodiny, obyčejné a venkovské. V tomto – na první pohled – „bildungsromanu“ a společenském románu můžeme však tak jako u Balzaka nebo Flauberta spatřit obraz země, o kterém její rodáci mluví a přemýšlejí jen neradi, ba obvykle o něm mlčí.
V tomto Polsku neexistují velké ideje, třídní boj a jasná budoucnost, není v něm ani Boha, cti a vlasti. To Polsko je smutnou zemí lidí smutných a nezajímavých, lidí – řekněme se spisovatelem – „vykotlaných: mají své kořeny a větve, ale uvnitř jsou prázdní; v té prázdnotě se uzavírají“ a zabedňují před světem. Světu pak vládnou důtky, kterými otec z výchovných důvodů bije syna, důtky, které „přinášely bolest krutou“. Důtky, kterými Starej dával co proto Mladýmu, silný přiváděl k rozumu slabého. A Mladej, bitý a slabý, se nezmůže na nic než na křik: „Tati, nebij mě!“Mladej, zmlácený důtkami, poslouchal další průpovídky, že je z generace „zhýčkané dějinami“, protože – na rozdíl od Starýho – nezažil válku. Místo válečných zážitků Mladej přijal poučení plivanců. Už ve škole bylo plivání čímsi normálním: „slina byla nejpůsobivější učitelkou“. Člověk musel očekávat plivanec „ze všech stran rovnou do tváře, když protivníkovi došla slova“. Ti, co plivali, byli všudypřítomní: „cítil jsem v zádech jejich dech“, „plivali na záda, když jsem šel po ulici“, „značkovali mě“.
Doma bič, mimo domov plivanec. Trvalo to dlouho – takový byl polský domov. A pak ten domov zestárl. Ošklivě, ošklivěji než lidé. „Domy stárnou zrádně, staroba se v nich líhne kradmo, načež nepostřehnutelně zabírá další a další prostory, staroba domů se vymyká kontrole, přestává být viditelná pro obyvatele, zato přicházející hosté ji cítí už na prahu, už na chodbě v zatuchlém smradu.“
V té zatuchlosti dohasínal dům komunistického Polska, zvaného Polskou lidovou republikou. Byla to země, jejíž zahraniční politika, armáda i policie byly podřízeny rozhodnutím Sovětského svazu, které vládla komunistická nomenklatura, policejní sledování, vnucená ideologie, strach a pokrytectví. Člověk zmlácený a poplivaný byl produktem tohoto systému. Nabíral na odvaze, když se napil alkoholu, aby pak dal najevo svou nenávist ke všemu a ke všem. Komunistický systém pěstoval tento skrytý vztek; šikovně tyl z toho, co je v člověku zlé a slabé. Všeobecná byla bázlivá malodušnost, oportunismus, apatie a cynismus. Každého dne zanikal reflex odporu ke všeobecnému mravnímu bahnu. Ano, bylo cítit zatuchlost.
V srpnu 1980 se Polsko nadechlo svěžího, čistého vzduchu – oběma plícemi. Mohutná vlna stávek ovládla celou zem. Stávka v Gdaňských loděnicích – inspirovaná demokratickou opozicí, podpořená intelektuály a katolickou církví – vedla ke známým gdaňským dohodám a vzniku odborů nezávislých na komunistické moci. Nebyl to vynucený ústupek, jeden z těch známých z minula – byla to naprostá delegitimizace systému komunistické diktatury. Systém, který se prohlašoval za diktaturu proletariátu, byl mravně diskvalifikován masovým dělnickým protestem. Pokud máme říkat „revoluce“ veliké změně, jíž předcházelo masové společenské vzepětí a faktická paralýza mocenského aparátu, pak můžeme mluvit „o srpnové revoluci solidarity“.
Srpen 1980 byl však především velikým svátkem polské demokracie – navrátil smysl lidskému citu pro svobodu, důstojnost a pravdu.
Dobu srpnové stávky jsem strávil ve vězení, kde jsem byl preventivně zadržen Státní bezpečností spolu s mnoha lidmi demokratické opozice. „Oni“ stále věřili – tak jako všechny diktatury – že policie může ovládat dějiny.
Dne 31. srpna byly podepsány dohody, které ukončily stávku. Prvního září jsme byli propuštěni a ocitli jsme se v jiné zemi. Místo zatuchlosti jsme ucítili zázračnou vůni svobody. Zaznamenal jsem si tehdy ještě za tepla „klidnou rozhodnost stávkujících, spontánní kázeň, vyzrálost dělnických požadavků“. Poznamenal jsem si, že stávkující požadovali „zásadní změnu v systému výkonu moci, ale zastavovali se před hranicí danou sovětskou vojenskou přítomností“. Zapsal jsem si: „Dělníci bojovali o práva a zájmy celé společnosti, o práva sociální a zvýšení životní úrovně, o občanská práva a svobodu slova, o právo na vlastní subjektivitu a nezávislé odbory, o práva mravní i osvobození politických vězňů.“
Konstatoval jsem „s uznáním fakt, že úřady zvolily cestu vyjednávání, a nikoliv silovou variantu“. Všímal jsem si také za tepla polské kvadratury kruhu. Poslední události, psal jsem, dokázaly, že „polská společnost nemohla a nechtěla dále existovat v podmínkách postupující prolhanosti, zotročení a pauperizace. Můžeme právem cítit národní hrdost, že jsme se uměli svých práv domáhat nejrozumnějším možným způsobem“. Ovšem to, jak budou Poláci žít, nezáviselo jen na jejich aspiracích, ale také na sovětské nadvládě, Západem akceptované. Vyplývalo z toho, že „neodmyslitelné nároky Poláků na svobodu a subjektivitu musí být realizovány tak, aby pro sovětskou politiku představovala větší škodu vojenská intervence v Polsku než její neuskutečnění“.
Krátce řečeno, věřil jsem v nějakou formu široké autonomie a demokratických svobod v rámci Brežněvovy doktríny. Domnívám se, že takový byl tehdejší horizont celé Solidarity.
Ty dny, ty rozmluvy… Ty zástupy radostné a dychtící po pravdě na setkáních v továrních halách a univerzitních aulách – to bylo jak nejkrásnější sen.
Pro nás, lidi demokratické opozice, kteří prožili studentskou vzpouru, antiintelektuální a antisemitský hon, ale také policejní represe v březnu 1968, potom masakr dělníků na baltském pobřeží v prosinci 1970, pak protidělnické represe z června 1976, kteří působili ve Výboru na obranu dělníků (KOR) a jiných opozičních iniciativách, to byl očekávaný okamžik zadostiučinění. Po letech důtek a plivanců, hanebností, zoufalství i cynismu naše aktivity získaly existenciální a historický smysl – bez KOR a demokratické opozice by nebylo nádherného, nekrvavého, vítězného Srpna 1980. Do značné míry právě lidé spjatí s Výborem na obranu dělníků řídili gdaňskou stávku.
Nebylo nám lehko – bezpečnostní aparát nám otravoval život zadržováním, bitím, zákazy zaměstnání, vydíráním a pomluvami. Hledali „něco“ na nás, fabrikovali kompromitující materiály, plivali po nás, znesvařovali lživými úklady, trýznili provokacemi. Mnozí ten tlak nevydrželi – vzdávali se aktivity, hroutili se, opouštěli Polsko. Nejzdatnější z nás byli očerňováni bez ustání – materiály vyrobenými o Jackovi Kurońovi či Janu Józefu Lipském by určitě šlo vytapetovat varšavský Palác kultury. Nikdo z nás si tehdy nepomyslel, že po mnoha letech, kdy už nebude Státní bezpečnost, nebude Polská sjednocená dělnická strana, ba nebude ani Sovětský svaz, začnou ty estébácké archivy žít vlastním životem. Že krásný čas krásných lidí se promění v bláto estébáckých udání.
Ta polská nekrvavá solidaritní revoluce byla totiž opravdu krásná – byl to karneval volnosti, vlastenectví a pravdy. To hnutí v lidech vyvolávalo to, co v nich bylo nejcennější – nezištnost, toleranci, ušlechtilost, vlídnost k jiným. To hnutí tvořilo a nekazilo, vracelo lidem důstojnost a neživilo se potřebou odplaty. Nikdy předtím a nikdy potom Polsko nebylo zemí tak sympatickou a lidé nebyli tak svobodní, rovní a sbratření.
Byla to doba třech polských zázraků: volby Jana Pavla II. a jeho návštěvy v Polsku v červnu 1979; srpnové stávky, Lecha Wałęsy a Solidarity; a konečně Nobelovy ceny pro Czesława Miłosze. Roky jsme si opakovali, že nestačí čekat na zázrak, pro zázrak je třeba pracovat. V roce 1980 Poláci spatřili výsledky své práce.
Na závěr papežova návštěvy v červnu 1979 jsem si poznamenal, že „se stalo něco zvláštního. Titíž lidé, běžně frustrovaní a agresivní ve frontách a při shánění, se proměňovali ve společenství mírné a radostné, stávali se občany plnými důstojnosti. Tu důstojnost v sobě našli a spolu s ní vědomí své subjektivity a síly. Milice zmizela z hlavních ulic a zavládl na nich vzorný pořádek. Společnost, tolik let zbavovaná vlastní vůle, náhle znovu získala radost z rozhodování o sobě“.
Jan Pavel II. řekl „Nebojte se!“ – a lidé se přestali bát.
Červen 1979 byl první vlaštovkou Srpna 1980. Proto se dělnická revoluce konala ve znamení kříže a pod portréty Jana Pavla II. „A tak si dějiny,“ ironizoval Leszek Kołakowski, „dopřávají nelítostného výsměchu teorii.“
Papež Polák a potom polský dělník z loděnic vyňali první cihly z berlínské zdi. A ještě polský spisovatel poctěný Nobelovou cenou. Czesław Miłosz, básník a emigrant, důsledně obnažil mechanismus „zotročeného ducha“, pověděl světu o zotročené rodné Evropě, hlasitě se upomněl o pobaltské národy, ovládané Sovětským svazem. Třicet let jeho knihy kolovaly v ilegálních přepisech a podzemních nebo exilových vydáních – Miłosz byl ikonou demokratické opozice.
Jan Pavel II. se stal znamením nejlepší tváře polské katolické církve. Gdaňská stávka a Lech Wałęsa korunovali a symbolizovali vzpouru polských dělníků. Czesław Miłosz se stal symbolem polské nepokorné inteligence.
Byla to tři poznávací znamení tří tendencí v rámci Solidarity – té, která zdůrazňovala národní a katolický charakter hnutí, té, která zosobňovala proud dělnický a předkládající sociální požadavky, a konečně té, která kladla důraz na demokratické a humanistické hodnoty. Ty proudy se navzájem nepopíraly a ani nebyly v konfliktu – vnímali jsme je spíše jako komplementární. Ovšem právě ony v sobě skrývaly – tehdy neuvědomělý – zárodek budoucích sporů.
To všechno změnilo obraz Polska ve světě. Polsko, vnímané obvykle jako země pyšných kavaleristů útočících proti tankům a kromě toho jako země pijanů a omezenců, antisemitů a šosáků, se stalo zemí důležitou, bedlivě sledovanou a váženou. Svět tehdy neobdivoval jen naši odvahu, ale i rozvahu, nejen vlastenectví a čest Poláků, ale také jejich zdrženlivost a smysl pro realitu.
Polská sebeomezující se revoluce nesahala po moci ve státě. Solidarita předkládala model republiky samosprávné – od podniku po město, od města k ústředním státním institucím. Bylo v tom hodně realismu – působit postupně a vyhýbat se otevřené konfrontaci, ale i hodně iluzí – takový model demokracie totiž nikde na světě nefungoval. Je však důležité, že Solidarita byla otevřena hledání kompromisních řešení. Ovšem komunistická moc – setrvávající ostatně pod stálým brutálním nátlakem Moskvy – neuměla předložit žádný smysluplný model soužití. Slábla den ze dne. Aby ubránila sebe – a snad také zemi před sovětskou intervencí – užila posledního argumentu. V noci ze 12. na 13. prosince 1981 byl vyhlášen výjimečný stav. Předáci odborů byli uvězněni. Solidarita zakázána.
Solidarita zatlačená do podzemí přečkala dlouhých sedm let. Přečkala represe, dramatické kapitulace aktivistů, početné odchody do exilu. Přečkala díky postoji svých předáků, zvláště Lecha Wałęsy, díky postoji předáků podzemí, zvláště Zbigniewa Bujaka, díky tvrdému odmítnutí kapitulace ze strany uvězněných – Jacka Kuroně, Karola Modzelewského, Bronisława Geremka, Tadeusze Mazowieckého, díky postoji papeže Jana Pavla II. a odvážným katolickým kněžím, díky podpoře mezinárodního veřejného mínění, díky statisícům lidí, kteří se nechtěli zříci snu o svobodném Polsku.
Přečkala rovněž díky rozvážnosti – Solidarita zahájila boj, ale zřekla se násilí a nepřestala hlásat vůli ke kompromisu. Nedala se zlomit ani zahnat k extremismu fanatické sekty, která se sytí pocitem vlastní křivdy a potřebou pomsty. Byla v tom důsledná – od srpna 1980 hlásala, že chce něco vytvořit, ale ne někoho zničit.
Bylo to sedm let naplněných podzemní prací a pronásledováním, každodenním rizikem a bezmocí. Opakovali jsme si tehdy vtip, který jsme slyšeli tuším od přátel z Prahy. Co se musí stát, aby sovětská vojska opustila Polsko? Jsou dvě možnosti – racionální a zázračná. Racionální možnost je, že svatý Jiří, který zabil draka, přijede nad Vislu a vyžene sovětské vojáky. A zázrak? Zázrak bude, když půjdou sami.
Perestrojka viděná z naší perspektivy byla skutečný zázrak. Nejprve budila podezíravost – neměli jsme důvod důvěřovat prohlášením sovětského vůdce. Nakonec se ovšem zjevila naděje. Kvas v Rusku vytvořil novou perspektivu pro změny v Polsku a v jiných zemích.
Spojitost mezi perestrojkou a Solidaritou byla pro mě zřejmá, ačkoliv se nedomnívám, že by byla stejně zřejmá pro Michaila Gorbačova. Solidaritní revoluce byla pro sovětský systém tím, čím byla pro katolickou církev reformace – zpochybněním všech dogmat instituce, ač ne dogmat víry. Proto sovětský systém odpovídal určitou protireformací – takovou replikou, která si přisvojuje kritické motivy reformace, aby uchovala samotnou instituci. V sovětských debatách se objevila témata dobře známá ze Srpna 1980 a následujících měsíců – požadavek pravdy o stalinské minulosti a o hospodářské situaci, požadavek svobody slova a pluralismu, požadavek reforem a dodržování zákonů.
Vůdci Polské sjednocené dělnické strany pečlivě četli sovětské noviny. Nový jazyk je musel překvapovat a zneklidňovat. Zároveň chápali, jak velice se tím rozšiřuje jejich vlastní manévrovací prostor. Dvě stávkové vlny v roce 1988 pro ně představovaly poslední zvonění. Tehdy navrhli rozhovory u kulatého stolu. V důsledku těchto rozhovorů došlo k legalizaci Solidarity a svobodným – třebaže ne plně demokratickým – volbám v červnu 1989. V těch volbách triumfovala Solidarita. Komunisté odevzdali moc – obešlo se to bez jediné barikády, bez jediného výstřelu, bez jediné oběti. Ožil duch Srpna 1980 – snaha o svobodu bez násilí, bez fanatické nenávisti.
Solidaritní revoluce dosáhla konce – začala doba transformace.
Jerzy Jedlicki, historik a esejista, napsal po několika letech: „Historickým mistrovstvím polské protikomunistické opozice 70. a 80. let bylo dávkování aktuálních cílů občanského boje v jeho jednotlivých fázích a dovednost uzavírání taktických kompromisů, za což – přiznejme – část zásluh připadá i druhé straně, protože na absolutní moc taková metoda neúčinkuje. Dnes, kdy si kdovíkdo dovoluje plivat po „kulatém stole“, rád vyjádřím své přesvědčení, že tato dohoda představovala veledílo politického umění i etiky a její příklad možná východní Evropě ušetřil potoky heroicky prolité krve.“
Sdílím Jedlického názor. Ovšem těch „plivajících“ jsou dnes celé pluky. Proč, ptají se často cizinci. Jistěže, těžko to pochopit…
Uvažme totiž – 1. srpna 1944 začalo Varšavské povstání, které po 63 dnech hrdinského boje skončilo kapitulací a naprostou katastrofou. Byl vyhlazen výkvět mladé generace, zahynuly desetitisíce civilních obyvatel, bezezbytku bylo zničeno hlavní město Polska, politické zisky byly nulové. A přece dnes tento akt polského vlastenectví, tak krvavě vykoupený a politicky neplodný, veřejně ctíme, slavíme, vyzvedáme na pomníky.
Naproti tomu úspěch „kulatého stolu“, který otevřel Polákům – a nejen Polákům – pokojnou cestu ke svobodě, bývá hodnocen jako ničemné spiknutí a projev národní zrady.
Proč Poláci, ptají se cizinci, nedovedou být hrdi na to, co nádherného a odvážného, moudrého a smysluplného vykonali před očima celého světa? Dovedou Poláci uctívat jen poražené, padlé, zavražděné?
Alexis de Tocqueville kdysi poznamenal: „Jakkoliv bychom si měli uvyknout na nestálost lidských charakterů, může nás udivovat tak veliká změna v mravních dispozicích nějakého lidu, tak velký egoismus nahrazující tak velikou obětavost, tak veliká lhostejnost tak veliké nadšení, tak veliký strach tak velké hrdinství, tolik opovržení vůči tomu, co bylo předmětem tak prudké touhy a zač bylo tak draze zaplaceno.“
Často jsem uvažoval nad slovy velkého Francouze, když jsem sledoval zákruty polských dějin posledních patnácti let, když skončil boj za svobodu a nastal čas dělení a boje o moc. Byla to doba demagogických slibů a ničemného obviňování ze zrady, korupčních skandálů a krysích závodů, intrik a klientelismu, opovrhování pravdou a očerňování nejzasloužilejších.
Zároveň to bylo nejlepších patnáct let na rozloze posledních tří století polských dějin. Jaká je totiž bilance polské transformace?Dělníci, žádající v srpnu 1980 občanská práva, dnes disponují veškerými právy, třebaže jejich životní podmínky bývají dramaticky těžké a chování soukromých majitelů podniků někdy připomíná zvyklosti z epochy vlčího kapitalismu. Dělníci ovšem mají právo na vlastní, na mocenském aparátu nezávislé odbory. Jiná věc je, zda odbory dovedou těchto práv šikovně užívat, zda se dovedou navždy zříci snů o někdejší síle a opakování forem protestu vypracovaných v epoše boje s diktaturou. V oněch letech byla každá stávka, každá pouliční manifestace, každá blokáda silnice způsobem oslabování a demontáže diktatury – dnes je třeba hledat jiné způsoby, jak se domáhat práva v podmínkách demokratického státu. Dovedou se odbory zříci pokušení populistické rétoriky, nesplnitelných požadavků, prapodivných politických spojenectví s xenofobními stranami a nepřáteli Evropské unie? Dokáží formulovat program obrany zájmů pracovníků v reáliích soukromého hospodaření, vysoké nezaměstnanosti a postupující globalizace? Ponechejme tyto otázky otevřené. To samozřejmě není úkaz výhradně polský. Celé evropské odborové hnutí tápe při hledání nové podoby fungování ve sjednocené Evropě.
Všechna práva mají také rolníci, ale převládá mezi nimi strach před cizí konkurencí a nevyhnutelnou proměnou struktury polského venkova.
Rovněž intelektuálové a umělci získali všechna práva – nedusí je žádné ideologické příkazy ani cenzura, píší, co chtějí, a publikují, co chtějí, ale bouří se, když sledují klesající výdaje na vědu a kulturu. Jejich hlas – tak důležitý a pádný v epoše diktatury – se dnes ztrácí v kakofonii slov a zvuků masové kultury.
Katolické církvi se dostalo veškerých práv, ba i jistých výsad, jichž se domáhala v letech diktatury. Pastýři ovšem naříkají, že ovečky nežijí podle církevních pokynů. Také v politické sféře přestal být hlas církve rozhodující – věřící neposlouchají předvolební výzvy biskupů a farářů, ale hlasují podle vlastních zájmů a zálib.
Tak tedy ačkoliv všichni získali ta práva, za která bojovali lidé Srpna 1980, nikdo není spokojen se svobodným Polskem.
V románu Wojciecha Kuczoka je monolog starého K.: „Co jsou to za zlodějské časy, člověka bezohledně za bílého dne podvádějí (…), ha, kdybych já vládl, vyplenil bych tu nákazu, vymlátil…“
Jednotlivé vlny nespokojenosti ukazují jednotlivé výsledky parlamentních voleb. Dokazuje to ostatně, že demokratický systém funguje správně – společnost získala právo na pokojnou změnu moci a tohoto práva využívá. Potíž je v tom, že po každé změně se očekává zázrak, zatímco čas zázraků už minul. Nejprve mělo být zázrakem svržení vlády Tadeusze Mazowieckého a volba Wałęsy prezidentem. Potom měl návrat postkomunistů k moci naplnit nostalgii po plné zaměstnanosti a sociálním bezpečí epochy Polské lidové republiky.
Frustraci z nezaměstnanosti a ztráty sociálního bezpečí provází frustrace jiného druhu – nenaplnila se spravedlnost.
Mnoho někdejších aktivistů demokratické opozice a Solidarity, často velice zasloužilých, pociťuje hněv, když se dívá na oslňující finanční kariéry lidí minulého režimu. Vidí vlnu organizovaného zločinu, šířící se korupci, samolibost a cynismus přisluhovačů minulého režimu – a hledají viníky tohoto stavu. Často právě oni říkají, že solidaritní revoluce byla zrazena nebo nebyla dokončena; právě oni vidí recept v pátrání po agentech Státní bezpečnosti a jejich vyhledávání v policejních archivech. Opakují, že účty křivd nebyly vyrovnány a spravedlnost nebyla uplatněna.
Mají hodně pravdy – účty křivd nebyly vyrovnány; zločin obvykle nebyl potrestán, ctnost nebyla odměněna.
Ba co hůř – základní idea solidaritní revoluce, projekt samosprávné republiky – od podniku přes obec a město k ústředním státním institucím – byl nahrazen zřízením parlamentní demokracie a tržního hospodářství, opírajícím se o soukromé vlastnictví. Minuly doby nezištného heroismu – étos solidarity byl vytlačen duchem podnikavosti a konkurence. Ušlechtilost dobrovolných pracovníků, oslnivá odvaha, rytířská čest se staly zbožím nejen vzácným, ale také na polském trhu málo ceněným. Prohnanost a brutalita, bezohlednost a drzost začaly být nesrovnatelně účinnější a populárnější v nových časech. Intriky – stává se – se působivě tváří jako šlechetnost; fanatismus se odívá do roucha obhajoby principů. Je tedy div, že lidé, kteří věnovali boji za svobodné Polsko nejlepší roky svého života, jsou frustrováni?
Jde však o to, že každá velká revoluční změna probouzí naděje a očekávání, která se nemohou uskutečnit. V tom smyslu je každá revoluce nedokončená anebo zrazená; žádná nezpůsobí, že jsou hříšníci potrestáni a spravedliví odměněni. A nechť nás dobří duchové chrání před revolucemi, které vyrovnaly účty ctnosti a nectnosti – těmi dokončenými. Tím koncem pak totiž je gilotina nebo popravčí četa. Vyrovnání minulých křivd nevyhnutelně přináší křivdy nové, často krutější než ty předcházející. Stačí prozkoumat dějiny revolucí posledních dvou staletí… Kdo chce dokonalou spravedlnost, měl by mít na mysli, že dokonalé jsou jen popravy.
Na začátku tohoto roku polské veřejné mínění rozbouřilo zveřejnění dlouhého soupisu jmen příslušníků Státní bezpečnosti, agentů a osob, které Státní bezpečnost toužila nebo se je neúspěšně snažila naverbovat. Jména byla promíchána – nedalo se zjistit, podle jakého principu byla poskládána. Desetitisíce lidí se cítily poplivány, ale to byl teprve začátek představení. Od toho okamžiku totiž tisk i televize s odvoláním na údaje z policejních archivů publikovaly neustále další jména domnělých agentů.
Otřesený Władysław Frasyniuk, nezpochybnitelný hrdina solidaritní revoluce, psal: „Nemohl jsem mlčet, když se na pranýři ocitl Lech Wałęsa, obviněný ze spolupráce se Státní bezpečností, když byla zahájena divoká lustrace několika politiků včetně prezidenta, nynějšího i bývalého premiéra, kteří se předtím úspěšně podrobili lustračnímu řízení, když vyšlo prohlášení, že Zbigniew Bujak byl ,vrátky SB‘ do podzemí.“
Wojciech Kuczok uzavírá Hnůj příznačným zvoláním: „A ať praští blesk a spálí to všecko navždy!“
„Ale toho dne,“ píše Kuczok, „místo blesku měli hnůj; ucítili náhle smrad v celém domě až na půdu, ucítili náhle a zneklidněli, i začali se svolávat, vyptávat se, co to tak smrdí, jakoby náhle zděšeni, že snad jim začala zahnívat svědomí. (…) Sestoupili a dveře pootevřeli, a voda s hovny chlístla na souseda, protože byl nejníž; smrad je udeřil dvojnásobnou silou. Ženy zaječely, když upadaly do mdlob: „Ježíš, žumpa uhodila…“
Zneucťování solidaritní revoluce a jejích hrdinů za pomoci estébáckých archivů představuje pro jedny hrdinský čin, pro druhé je to granát hozený do žumpy: jedny zabije, jiné zmrzačí, všechny zasmradí.
A právě takoví – zranění, frustrovaní, umazaní – budeme slavit 25. výročí srpnové solidaritní revoluce.
Zbývá jenom věřit, že polský organismus odmítne jed lživého výkladu dějin a hanebné axiologie veřejného života. Zbývá věřit, že po tom vodopádu bláta zbude nějaká cesta k nalezení ztraceného smyslu, že se naučíme rozumně mluvit o tom. co jsme se odvážili vykonat.
Vždyť nekrvavá demontáž komunistické diktatury, znovuzískání suverenity, vybudování parlamentní demokracie a tržního hospodářství, ekonomický růst, vstup do NATO a Evropské unie, stabilní hranice, dobré vztahy se sousedy a národnostními menšinami – to snad není tak málo…
Proto si dvacet pět let po Srpnu 1980 opakuji to, co mě naučil nezapomenutelný Antoni Słonimski (básník, publicista, 1895–1976; překl.): Polsko je země událostí zázračných a nečekaných, obsah polského kotle míchají střídavě čert s andělem.
V Polsku je všechno možné – i změny k lepšímu.
(Gazeta Wyborcza, 27.–28. srpna 2005 )
Adam Michnik (1946) je historik, publicista, jeden z nejznámějších příslušníků někdejší polské demokratické opozice, od roku 1989 šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
