Jan Novotný

Molotovův koktail

Slovo Molotov se v mém naučném slovníku vyskytuje třikrát za sebou. Je to jméno sovětského státníka, v období 1930–41 premiéra; dočasný název ruského města Perm; Molotovův koktail je zápalná směs v lahvi sloužící jako ruční granát. Město bylo jistě nazváno podle státníka, že by však bylo jeho koníčkem vymýšlení zbraní?

Bludy v novinách někdy pobaví a někdy i rozčilí. O prázdninách jsme mohli číst zprávu ČTK o objevení jistého dokumentu z roku 1941, který údajně vyvrací „mýtus, který je ve Finsku šířen a podle něhož země za druhé světové války hned dvakrát hrdinně ubránila svou nezávislost proti mocnému nepříteli na východě“. Právo dokonce přičinlivě dodalo, že „Finsko válku s tehdejším Sovětským svazem v zimě roku 1940 záměrně vyprovokovalo, protože mu hitlerovské Německo přislíbilo do budoucnosti územní zisky“.

Z mladých let si pamatuji příběh Zimní války v sovětském podání, které se vlastně od finského příliš neliší. Když se v Evropě schylovalo k válce, ale nebylo ještě jisté, kdo s kým a proti komu ji povede, navrhli sovětští vůdcové v zájmu své obranyschopnosti Finům, aby jim odstoupili Karelskou šíji v blízkosti Leningradu a pronajali několik základen. Když Finové váhali splnit sovětské požadavky v plném rozsahu, vystřelil koncem listopadu 1939 někdo odněkud z děla na sovětské pozice a Rudá armáda se dala na pochod. V prvním osvobozeném městečku se ustavila nová finská vláda v čele s Ottou Kuusinenem, která sovětské požadavky radostně přijala.

Pak se však odehrálo něco vskutku podobného mýtu. Ačkoliv Finům účinně nepomohlo neutrální Švédsko, západní demokracie, a už nejméně nacistické Německo vázané tenkrát známým paktem, Finové odolávali skoro po čtyři měsíce a způsobili sovětským vojskům takové ztráty, že po proražení finských obranných linií ztratil Stalin chuť na celé Finsko a spokojil se s územím obývaným osminou všech Finů (kteří tam pochopitelně nezůstali) a zahrnujícím druhé největší finské město Viipuri (dnes Vyborg).

Nedivil bych se tomu, že sovětský útok vehnal Finsko do německé náruče. Bylo to však poněkud složitější. Do války po boku Německa vstoupili Finové až tehdy, když sovětské letectvo v červnu 1941 masivně bombardovalo jejich města. Tento nálet určitě není mýtus, jak o tom svědčí zničení vzácného chrámu v Turku. Je ovšem pravda, že Finové již předtím dovolili Němcům to, co si Rusové museli vynutit válkou – umožnili pobyt jejich vojsk na svém území. Pokračovací válka, jak jí Finové říkají, je pochopitelně ve Finsku stále kriticky rozebírána. Finové se v ní nespokojili s navrácením uloupené země, ale připojili si i Východní Karelii, k níž měli sentimentální vztah z minulosti. Neúčastnili se však útoku na Leningrad, neuzavřeli s Němci žádnou oficiální dohodu a nepřejali nacistické mravy, takže v jejich velitelském sboru paradoxně bojovali jako spojenci nacistů i Židé.

Když po dvouletém klidu zbraní na sovětsko-finské frontě zahájila Rudá armáda v červnu 1944 ofenzivu, Finové opět statečně odolávali a dosáhli aspoň toho, že za cenu potvrzení územních ztrát zvětšených o přístup k Severnímu moři uzavřeli mír.

Situace Finska – zrníčka mezi dvěma mlýnskými kameny – nám jistě něco připomíná. Žádné dokumenty nezmění nic na tom, že Finové z ní vyšli důstojněji než my, a už proto bychom se měli o jejich historii poučit a nešířit hlouposti.

Každé zlo je však k něčemu dobré. Vím dnes o Finsku mnohem víc než do chvíle, kdy mne dopálilo psaní našich novin. Mimo jiné i to, proč se říká Molotovův koktail. Finští vojáci tak za Zimní války nazvali svou nejúčinnější protitankovou zbraň.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2005

Související články

Vladimír Merta: Hrdinství a jeho by-product

Josef Škvorecký: Obyčejné životy

Vlasta Chramostová: Osobnosti, ale doopravdy

Jan Novotný

Molotovův koktail

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu