Vít Šimánek

Republika Žižkov

Jsou hlavní turistické cesty Prahou ještě fotogenické? Lze vyfotografovat nebanálně Karlův most, ať už s turisty, nebo bez nich?

Pro mě osobně fotogenické nejsou, pro mě kouzlo už nemají. Víc mě zajímají oprýskané zdi, zašlé baráky, jsou fotogeničtější než upravené domy, obnovené fasády. Radši hledám krásu v ošklivosti. Karlův most ovšem určitě jde vyfotit nebanálně, mě ale zajímá fotografování lidí v různých prostředích a situacích.

Píše se o vás, že ač nejste rodilý Žižkovan, soustavně fotografujete Žižkov. Nikdo by asi nekonstatoval, že fotograf není z Malé Strany, a přece ji fotografuje.

Na Žižkově nežiji, ale oblíbil jsme si ho strašně. Dodnes je v Praze zcela výjimečný, i svými obyvateli. Samozřejmě jsem ale Žižkov neobjevil, byl už v hledáčku mnoha fotografů, Karla Cudlína, Pavla Štechy, Iva Gila…

Ale vy všichni jste taky předvojem žižkovské módy. Nepřispíváte mimoděk k tomu, aby byl jako historická Praha?

Na Žižkově to nejde tak rychle.

A je nějaká žižkovská povaha, žižkovský duch? Anebo je to jen taková romantická představa?

Určitě je charakteristická díky pábitelským hrabalovským lidičkám. Těm, kteří si přes veškeré ústrky zachovávají perličku na dně. A jsou družní. Žižkov má nespočet hospod a hospůdek s nočním životem, ale tím životem žijí místní lidé. Ti se mi strašně dobře fotografují, jsou otevření, upřímní.

S fotoaparátem jste ale přece jen v nadřazené roli, to není jako rozhovor rovného s rovným.

Snažím se jít co nejblíž a respektuji, když někdo dá najevo, že nechce. Nikdy lidi nefotografuji v situacích, ve kterých bych je ponižoval, zesměšňoval.

To jsou zásady v moderním umění ne zcela běžné…

Pro českou fotografii je to, myslím, typické.

Od koho jste se jako fotograf nejvíc naučil?

V rodině jsme fotografa neměli, na nikoho jsem nenavazoval. Děda ale uměl hezky malovat a byl velice zručný. Na přelomu 80. a 90. let mě ovlivnilo několik výstav, třeba v Mánesu roku 1989 výstava ke 150. výročí vynálezu fotografie. Vždycky mě nejvíc zajímala fotografie s lidmi, živá fotografie, takže když jsem se hlásil na opavský Institut, už jsem měl jasno. Jindich Štreit dokáže nadchnout a strhnout, ale se mnou snad neměl takovou práci – potvrdil mi, že jsem se vydal správným směrem.

Když jsem na konci sportovní základní školy měl pokračovat do sportovního gymnázia, zjistili mi vadu páteře. Musel jsem sportu nechat, což byla samozřejmě velká rána. Najednou jsem ztratil podstatou náplň života, kterou jsem pak našel ve fotografii. Kdybych mohl sportovat dál, třeba bych se k fotografování nedostal.

-vb-

Vít Šimánek (1973) žije v Praze a je absolventem Institutu tvůrčí fotografie (2003). Od roku 2002 spolupracuje s nadací Člověk v tísni. Věnuje se zejména černobílé dokumentární fotografii, a to hlavně dlouhodobým projektům, ale upozornil na sebe i cyklem barevných snímků „Pohledy nemocných“ z pražské nemocnice na Žižkově. V této nemocnici ostatně pracuje od roku 1993.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Björn Steinz: Zábavy trošku absurdní

Jindřich Štreit: Sovinec a svět

Jan Světlík: Zde bydlí...bezdomovec

Vít Šimánek

Republika Žižkov

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu