Tomáš Tichák

Proč můj syn nevyznává techno?

Jednoho z oněch nedávných tropických večerů jsme rozebírali s kamarádem Oldou na balkoně při víně běh světa, když tu jeho šestnáctiletá dcera Karolína rázně otevřela dveře a s pohoršeným výrazem řekla: „Proboha, nemůžete to trochu ztlumit?“

„Vždyť to hraje docela potichu,“ namítl jsem. A ona na to: „Ale je to otřesný!“

Vybavil se mi navlas stejný dialog před asi tak třiceti lety: „Proboha, nemůžete to ztlumit…“ pohoršovala se Oldova matka.

Dobře, tak se šestnáctileté dívky chovají, řeknete si, problém ale je, že podobně se pohoršuje i můj syn, ba je víc takových jejich věku. Pohoršují se oni, ne my nad nimi – oni poslouchají hudbu tiše, často jen do sluchátek walkmanů, ale i kdyby nahlas – je neuvěřitelně krotká, učesaná, líbivá, prostě nudná… Nic proti ničemu.

Kdyby tak aspoň vyznávali techno, říkám si. Hudba techno se mi zdá otřesná! A myslím to smrtelně vážně. Jak říkávala jedna babička: „Pro takovou hudbu zabil Kain Ábela.“ Přesně. Ale kdyby naše děti poslouchaly techno, věci by byly, jak mají být. Mladí, ne staří mají dělat otřesné věci, bořit, dráždit, měnit svět navzdory našim hlubokomyslným úvahám o jeho běhu. To my přece máme být těmi babičkami.

Představuji si, že by můj syn poslouchal techno. Nedávno mi vyprávěl, jak jel vlakem z Ostravy a museli přistavit pět vagonů kvůli davům mířícím na jakousi techno party. Říkal taky, že byli slušní, střízliví, sprostě nehulákali a nic nerozbíjeli jako fotbaloví fanoušci. Nevím, proč bych mu nevěřil, není si tedy těžké představit, že by byl jedním z nich. Anebo dokonce že bych to byl já před třiceti lety a jel bych na tajný koncert Plastic People of the Universe (taky dost primitivní – poznámka babičky).

Blížím se k místu konání, několikrát již perlustrován, procházím mezi policejními auty rozechvělý nejistotou. Je jasné, že koncert nebude, ale přece se teď nevrátím? Přichází bouřka a proti nám se valí policejní šiky. Bojím se a napadá mne, jestli obecné dobro a zlo nejsou umělé kategorie. Teď už přece o žádný koncert nejde. Co když se svět dělí jen na ty, kteří bijí a na ty bité? Není úplně jedno, ve jménu čeho a na čí rozkaz někoho mlátí? Komunistický generální tajemník, konzervativní guvernér Kalifornie nebo sociálně demokratický předseda vlády – no a co? Vodní dělo střílí stejným směrem – od ozbrojených k bezbranným. Zachrání se, kdo uteče.

Ale cestou domů, když pominou účinky slzného plynu, začíná se mi vyjasňovat: Jestliže je koncert zlo, a dobro bití bezbranných, pak už nic na světě nedává smysl. A když se později z televizních zpráv dovím, jak policie rozehnala davy vandalů a ke spokojenosti místních obyvatel rázně obnovila pořádek, dospěji k přesvědčení: Ten svět se musí zásadně změnit!

Franka Zappu jsme poslušně ztlumili, ale hovor vázl. Možná tím úmorným vedrem, které tady na Moravě ne a ne skončit, přes sliby přívalových dešťů v předpovědích počasí.

„Možná to Karolíně vadí proto, že na rozdíl od nás rozumí textům,“ řekl jsem, aby řeč nestála, „prý jsou hrozně sprosté.“

„Ona vůbec všemu líp rozumí,“ řekl Olda nasupeně.

Doma jsem našel dávný samizdatový překlad textů písniček z desky Děláme to jen pro peníze, kterou jsme poslouchali: „… Po americkým způsobu zamykaj vězně / Prašť ňákýho vlasatce do ksichtu kamenem… / Poldo, zab toho hároše! Pow pow pow.“

Tomáš Tichák

Obsah Listů 4/2005

Související články

Viola Fischerová: Pane Ty víš a jiné básně

Tomáš Tichák

Proč můj syn nevyznává techno?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu