A. J. Liehm

Evropa mocná…

Evropa mocná je moc nemocná, zpívali kdysi V + W. Měli stokrát pravdu a ve srovnání s tou tehdejší je současná choroba ještě tak nejblíž spalničkám. Prostě dětským nemocem. Na spalničky se jak známo neumírá (nebo jen ve zcela výjimečných případech, spojených s jinou patologií), jenže mnozí dnešní evropští léčitelé a mastičkáři to vidí jinak a chtěli by přesvědčit všechny své spoluobčany, zdravé i nemocné. Nemyslím, že se jim to podaří, i když se nemá nikdy říkat nikdy a cesta od dětských střevíčků k jakés takés dospělosti je dlouhá a plná překvapení.

Ale teď vážně. Evropa se narodila kdysi z Římské smlouvy a začala chodit, když vznikl společný trh. Bylo jí málo, nejdřív šest, pak devět a časem až patnáct. Dlouho v ní chyběla Velká Británie. Ta totiž, stejně jako na druhé straně kanálu Francie a Německo, přestala po druhé světové válce být velmocí a tak se rychle připoutala k americké lokomotivě. To neviděli rádi ani de Gaulle (u kterého hrálo roli i jeho angloamerické psychodrama) ani Adenauer, kteří se v odpověď rychle udobřili, dali vzniknout tzv. Montání unii a vzápětí i „Evropě šesti“, před kterou Britům zaklapli dveře. Otevřeli je až o léta později, mj. pod podmínkou, že Británie, krajina to nezemědělská, se bude dál živit do značné míry z Commonwealthu, zatímco Francii bude její zemědělstvínezemědělství platit Evropa, včetně Angličanů. To později velice rozzlobilo Margaret Thatcherovou, která rázně žádala zpátky své peníze, a taky je nakonec dostala. Zároveň se zastánkyně společného trhu stala nepřítelem společné měny a úspěšnou propagátorkou rozšiřování Evropy, nejdřív za patnáct a zatím na pětadvacet.

Před dvěma, třemi lety, jsme diskutovali v Berlíně o Evropě a polský sociolog Marcin Król se se mnou a s Rupnikem vsadil, že Unie, pod britským tlakem, nevezme Polsko do Evropy. O šampaňské, které nám dodnes dluží. Nechápali jsme, jak to, že nechápe, že právě Británie, odpůrce politické Evropy a samozřejmě i evropské měny, je první, kdo bude naléhat na její rozšíření, zprvu na patnáct, pak na pětadvacet a tak dále. Z toho prostého důvodu, že co bylo obtížné v šesti a ještě víc v devíti, je těžko představitelné v patnácti a už vůbec ne v pětadvaceti. Vysvětloval jsem tenkrát a od té doby mnohokrát, že Evropa, to je dnes společný trh a společná měna, a to také vydrží, zatímco všechno ostatní je program na sto let, a po kouskách. Tzv. ústava měla předběhnout především Británii, ale i její historické evropské spojence a kdoví, možná třeba právě Poláky, kteří také o politickou Evropu příliš nestáli a bili se v prsa, že jsou nejspolehlivějšími spojenci Spojených států.

Ústava kupodivu neprošla na první pokus právě tam, kde se to nečekalo, a vzápětí takříkajíc na opačné straně a z jiných důvodů. A všichni najednou začali křičet o smrti Evropy, o ráně dýkou do zad a co já vím. Přičemž většina, v čele s Londýnem, není nerada, že to někdo udělal za ně.

Zkratka se ukázala neschůdnou a nezbývá, než vydat se na dlouhou cestu. Ale zřejmě ne dřív, než dokud se kus po kuse nevyjasní či nedohodne, jak se zemědělskou politikou, obranou, vědou, výzkumem a školstvím, sociální politikou atd. O dalším rozšiřování nemluvě.

To všechno a další jsou skupiny problémů, které bude muset Evropa a její Unie řešit společně, protože budou stále víc přesahovat možnosti jednotlivých států. A bude se jimi muset zabývat demokraticky, nikoli za zavřenými či přivřenými dveřmi. Jak dlouho to bude trvat, nevíme. Ale víme, myslím, že společný trh a společná měna jsou tím, co je a zůstává, a odtud vede cesta dál. Nesnadná, namáhavá, neřkuli trnitá, ale přece jenom cesta, protože jiná zřejmě není. A vyráží se na ni pod britským vedením.

Spalničky v pubertě jsou samozřejmě horší než v dětském věku, ale taky se z nich vyroste. Dospívání nikdy nebylo snadné, ale ani šťastnou dospělost nezaručí žádná ústava.

A. J. Liehm

Obsah Listů 4/2005

Související články

Viola Fischerová: Pane Ty víš a jiné básně

A. J. Liehm

Evropa mocná…

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu