Knihy

Jeli Bůh, odkud se bere zlo? A neníli, odkud se bere dobro? Snad nikdo se nevěnoval těmto velikým otázkám tak usilovně a hluboce jako veliký Leibniz. Jeho kniha patří k těm, které působily přes propasti staletí. S Leibnizovými argumenty, ústícími v závěr, že náš svět je nejlepší z možných světů, a kdyby Bůh zrušil zlo, nebyl by dobrý, se vyrovnávali věřící, ateisté a skeptikové – jejich znalost např. umožní mít ještě větší požitek z Voltairova Candida. Čapek někde píše, že Masaryk mluvil o knihách dávných filosofů, jako by to byly nejčerstvější novinky. Takový pocit čerstvosti, která se nevylučuje s věčností, vyvolá ve vnímavém čtenáři na mnoha místech Leibniz. Kniha je již 41. svazkem Knihovny novověké tradice a současnosti a 240. publikací nakladatelství OIKOYMENH, pro ocenění jehož práce se mi prostě nedostává slov. Obdiv zaslouží i překladatel Karel Šprunk.

Gottfried Wilhelm Leibniz: Theodicea. Pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla, OIKOYMENH, Praha 2004, 413 s., cena 438 Kč jn

V Leibnizově Theodicei je s uznáním zmíněn jezuita Friedrich Spee, který „doprovázel domnělé čarodějnice až na hranici, na základě zpovědi a vlastního šetření zjistil, že jsou všechny nevinné“ a odvážil se o tom vydat knihu, která nezůstala bez odezvy ani u držitelů moci. Jeho jméno se objeví i v předmluvě k souboru asi 70 čarodějnických příběhů z Čech a Moravy, které s bohatým využitím citací dokumentů zpracoval historik Jindřich Francek. Kniha ukazuje děsivou odvrácenou stranu „století géniů“. Otřesně nepůsobí jen směs krutosti a hlouposti, kterou příběhy vyjevují, ale především lhostejný chod církevní i světské mašinérie, jež vyrábí, mučí a popravuje „viníky“ a bez ostychu nechává běh své „spravedlnosti“ zaznamenat písaři. Pocit z knihy je nakonec přece jen optimistický – tenkrát nevěděli (či nechtěli vědět?), co činí; honci čarodějnic ve 20. století to už věděli a snažili se své počínání tak či onak zamaskovat. Mezi oběťmi často stejně zatemnělými jako jejich soudcové občas problesknou světlé paprsky: učený šumperský děkan Kryštof Lautner, kterého odpor proti inkvizitorům přivedl na hranici, ale i prostá pražanka Voršila Kuperschmiedová, která trvala na tom, že „Bůh jednou její nevinu vyjeví“, popírala obvinění a zemřela ve vězení, či její muž, který se jí zastával a do smrti ji v žaláři navštěvoval. Svět se může zlepšit, ale bývá to draze zaplaceno..

Jindřich Francek: Čarodějnické příběhy, Paseka, Litomyšl 2005, 247 s., 269 Kč jn

Sběratelskobibliografická příručka Vadima Horáka přináší komplexní informaci o knižním díle, jež žije už dlouho nezávisle na těch, kteří je vytvořili: Verneovi, francouzském nakladateli a jeho českém kolegovi. Ve výkladové části, nazvané Příběh (tvoří přesně polovinu knihy), autor dokládá, že to byly v první řadě obchodnická zdatnost a vytrvalost, až tvrdohlavost, jež dovedly nakladatele J. R. Vilímka k metám, u nás do té doby nedosaženým. Nenásilně, lehkým perem dává nahlédnout do takových tajů nakladatelskotiskařského řemesla, jakými bylo sešitové vydávání knižních publikací (kontinuace), „obálková vydání,“ umožňující prodávat v novém hávu archy starších vydání ze skladu, nebo nákup štočků, z nichž se reprodukovaly původní francouzské ilustrace. Autor nezavírá oči před slabinami Vilímkaeditora: nedokončeností verneovských edic a nejednotností formátů knih. Určitým mezníkem se v Horákově Příběhu zdá být rok 1936. Tehdy s novými ilustracemi Zd. Buriana a novými překlady Zd. Hobzíka nabraly Vilímkovy verneovky jiný styl: „dobrodružnost“ převážila nad „vědeckostí“. Horák nezapře, že ho lákají historické kuriozity a různé záhady, jako například otázka, proč Vilímek nevydal dva romány, k jejichž ilustracím vlastnil štočky: Chancellor a Ze Země na Měsíc, román z „nejverneovštějších“. Neznámý je fakt, že v roce 1941 gestapo po udání zabavilo náklad posledního vydání románu Klaudius Bombarnak, zpravodaj listu XX. věk – údajně pro výskyt záporné postavy německé národnosti (jev u Vernea jinak dost častý). Se smíšenými pocity o kus dál čteme, že v roce 1944 vzešel z redakce Vilímkova nakladatelství návrh nechat upravit „zastaralé“ pasáže verneovek významnými současnými českými autory (padla jména Fr. Hrubína a Jana Čepa). I v tom Vilímek předběhl dobu. O pár let později se „úpravy“ (za součinnosti autorů méně věhlasných) staly běžnou praxí.

Druhou polovinu knihy tvoří Dokumentace: Bibliografie 208 vydání 52 verneovek v nakladatelství J. R. Vilímek v letech 1889–1949, tabulky sedmi vilímkovských edic Vernea, přehled nakladatelských desek k sešitovým vydáním (s jedenácti kvalitními celostránkovými barevnými reprodukcemi) a informace o brožovaných verneovkách a ochranných papírových přebalech. Celkovým provedením, kvalitním papírem, tiskem, vazbou, ilustracemi a deskami v červeném tónování dělá Horákova kniha čest jak své originální nakladatelské značce (tu věru v dnešní knižní produkci nepřehlédneme), tak legendárnímu nakladateli, jehož jméno má v titulu.

Vadim Horák: Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek. Thyrsus, Praha 2005. 175 s., 340 Kč fk

Paměti jsou dnes oblíbený žánr, ale jen málokdy se věnují bludným cestám naší společnosti v minulém století. Už proto je třeba ocenit Arnošta Kolmana, který o svém „rozporném“ životě (Václav Černý má pro něho ve svých Pamětech bezbřehé opovržení, kdežto přírodovědci postalinské doby na něho většinou vzpomínají jako na člověka, který je zaštiťoval před filosofickými bludy) podal svědectví, a jeho zetě Františka Janoucha, který 30 let po publikaci memoárů na Západě připravil i jejich české vydání. Kolman není ledajaký pamětník: navštěvoval v Praze Einsteinovy přednášky, byl přítomen založení Strany mírného pokroku v mezích zákona, po zajetí na ruské frontě se stal bolševikem, setkával se s Leninem a dalšími vůdci revoluce. Jeho sestra zahynula v Ravensbrücku a bratr v Gulagu, což mu nebránilo, aby se po válce ujal v Praze boje s oponenty komunistů, v němž podle vlastního názoru vždy vítězil. Protože byl však papežštější než papež a nedbal subordinace, byla mu již na podzim 1948 odměnou cela Ljubjanky, odkud ho ještě před Stalinovou smrtí vysvobodil pád Slánského. Znovu povolán do Prahy se opět soudruhům nezavděčil, tentokrát jako revizionista a stoupenec „jara“. Jako sovětský občan se však vyhnul represím a definitivně se rozešel se stranou až po emigraci do Švédska. Nejpoutavější a nejsympatičtější je Kolman ve vzpomínkách na předválečnou českou i židovskou Prahu a v literárně mistrném vylíčení ljubjanské epizody, kde vydržel i fingovanou popravu a k ničemu se nepřiznal. Též ve zbytku knihy najdeme řadu zajímavých postřehů a detailů ze světa politiky, vědy a filosofie v SSSR i u nás. V sebekritice zachází Kolman někdy dále, než je u „starých bolševiků“ obvyklé, přiznává si, že jeho péče o ideovou čistotu možná stála některé lidi život. Hledá, kdy se udělala chyba, a je ochoten v tom jít až před Říjen a Únor, ale přece jen se jich nechce úplně vzdát a působí pak až komicky, když např. píše, že jeho bratranec František Langer svými „sociálně pokrokovými hrami“ odčinil svou službu v protisovětských legiích. Orientaci ve velkém množství osob, jež se v pamětích vyskytují, napomáhá a autorovy občasné omyly koriguje rejstřík, ale ne vždy se zdarem: Einsteinův úhlavní nepřítel fyzik Timirjazev je v něm zaměněn za rostlinného fyziologa stejného jména a celoživotní statečný odpůrce komunistů historik Jan Slavík označen za „novináře, který emigroval na Západ“.

Arnošt Kolman: Zaslepená generace. Paměti starého bolševika, Host, Brno 2005, 426 s., cena neuvedena.-jn

Vypravěčka píše jakoby skoro jen o sobě, ale ve skutečnosti se její pozorovatelská dychtivost obrací ke spoustě jiných postav, dobových reálií, ke koloritu. A její vypravěčské nadšení je obrovské, snad někdy až bezuzdné; občas, když ji něco napadne, podlehne touze odbočit i příliš daleko, k odlehlejšímu a rozptylujícímu vtipu, ba k – řekněme – minifejetonu. Jinými slovy: možná by autorka mohla někdy se svou – v každém případě nebanální – chutí vyprávět šetřit. Ale stejně – přes všechno zhnusení dobou, lidmi, přes všechnu vypravěččinu drsnou sebekritičnost je to bohatý obraz doby a plod snad přece jen radosti z pobývání mezi lidmi a žasnutí nad světem. Román tíživý i radostný.

Věra Nosková: Bereme co je, nakladatelství Věra Nosková, 2005, 260 s., náklad 1000 výtisků, cena neuvedena.vb

Britský historik Norman Davies a jeho mladší spolupracovník Roger Moorhouse vyportrétovali město, které patřilo kdysi také k Českému království (mladší generace Čechů ale už bohužel zapomínají českou podobu jeho názvu Vratislav a říkají mu stále častěji zčeštěnou polštinou „Vroclav“). A jen nejstarší generace si ještě pamatuje na Breslau, německé jméno jednoho z významnějších měst předválečného Německa, a – jednoho z nejvýznamnějších měst poválečného Polska. Obdivuhodné je i to, že tlusté dějiny města mnoha jmen, které bylo na konci druhé světové války z velké části srovnáno se zemí, vznikly z iniciativy vratislavského magistrátu. Ten autory k ničemu nezavazoval, pokud jde o obsah a vyznění díla, oceňme tedy nezvyklou velkorysost komunální kulturní politiky. Ač je Brit Davies znám jako velký polonofil, nepodřídil se poptávce, po válce ovšem velmi silné, po hledání dokladů ryze slovanských kořenů dolnoslezské metropole a snažil se vyrovnaně vykreslit německou, polskou, ale i českou a židovskou stránku dějin města a ovšem i podíl mnoho jiných národů na jeho vývoji. Snad i vřelé přijetí, kterého se knize v Polsku dostalo, svědčí nadějně o tom, že jisté poučení z dějin jsme schopni přjmout.

Norman Davies, Roger Moorhouse: Mikrokosmos. Portret miasta środkowoeuropejskiego, do polštiny přeložil Andrzej Pawelec, Znak, Krakov 2004, 600 s.-vb-

Knihy

Obsah Listů 4/2005

Související články

Viola Fischerová: Pane Ty víš a jiné básně

Knihy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu