Václav Jamek

Povyspravený Brežněv a jiné divy

Václav Jamek

Do Prahy se letos po dlouhém podivném odloučení vrátili vrabci. Nevím, proč na Prahu zanevřeli a přepustili své místo koňadrám. Odvyklé oči najednou vnímají, jak je vrabec ve skutečnosti pestrý: výrazný vzor, krásné spojení černé, sytě hnědé s rudým nádechem a šedé či šedohnědé, jak jsme to mohli přehlížet? Jiní ptáci jsou tu snad s námi pořád, ale my o nich nevíme, protože je nepoznáme: třeba budníček mi tuhle poseděl na lípě přímo u domu. O zimním nájezdu brkoslavů severních psalo se dokonce v novinách, a vidět byli, zvlášť kolem nesklizených ovocných stromů. Někdy vloni na sklonku léta se procházím v Černošicích, na Berounce tam plave kormorán; jdu dál, a co má být tohle: všude po zahradách zvláštní ptáci s namodrale šedou hlavou a hřbetem, s kropenatou okrovou hrudí, bílým břichem, dost velcí. Až po chvíli mi dojde, že jsou to kvíčaly; myslel jsem, že v Čechách se tenhle nádherný drozd vůbec nevyskytuje, znám je z Vysokých Tater. Takže Černošice! Výborně. Pár týdnů nato jsem zjistil, že kvíčaly se pěkně rozšířily i v mém koutě Prahy, nad šáreckým údolím u Matěje. Za mého dětství bývali hned po vrabcích nejběžnějšími ptáky ve městech chocholouši. Neposkakovali, ale kráčeli po ulicích za koňskými povozy, lákaly je prý kobližky. Od šedesátých let úplně vymizeli, spolu s těmi povozy. Čtyřicet let jsem neviděl žádného, až nedávno, úplně nečekaně: jeli jsme pro něco do Ikey, a tu, na parkovišti zličínského obchodního areálu – dva chocholouši chodí mezi auty, zkoumají, proměřují: Tady všude budou brzy koně… Asi už vědí, že nám dochází nafta; říká se, že zvířata ledacos vycítí dřív než my, moudrý člověk aby se poohlédl po nějakém valachovi, dokud se prodávají lacino.

Tolik ptactvo nebeské. Příroda jako by přeskupovala své šiky, něco je na spadnutí, plaché sojky přesídlují do měst, na sloupech podle našich silnic vysedávají luňáci s káňaty a kursy akcií na burze stojí a padají s pohybem rosniček, neboť co je přirozenějšího než trh? I já občas něco malého zaznamenám: ležím si třeba na Tenerifu u vody, a kdykoli se pohnu, slyším, jak prchají ještěrky, jsou jich tu tisíce, obyčejných i zvláštních, velkých, černožlutých, s modrými lícemi. Otevřu oči a nakláním se opatrně, abych nerušil to hemžení, a kolem lehátka se zrovna jedna prochází, šněruje, pak se zastaví, zvedne hlavu a dívá se rovnou na mě. Nikam neutíká, dokonce se zdá, že čeká. Po chvíli zkouším velmi pomalu položit asi pět centimetrů vedle ní na zem ruku, dlaní vzhůru. Ještěrka jde blíž, dvakrát mi strčí do prstu čumákem, dokonce na dlaň povyleze a teprve potom uteče. Že by ji tu přede mnou někdo krmil? Pak by to ale byl výjimečně inteligentní ještěrčí mutant, schopný učení! Jen aby nám to nepřerostlo přes hlavu.

Večer se jdeme projít, na vysoké araukárii u kasina přespávají pávi a za ohradou výrobny keramických květináčů nás nadšeně vítají dva hlídací psi, moc o nás stojí, chtěli by si hrát. Jeden z nich, ten menší a živější, je homosexuální, druhému je to celkem jedno. Vzpomněl jsem na Bismarcka: požitky vskutku rozvracejí řád. Pes, který dovádí, nekouše.

Jenže ono je taky řád a řád. Bujný řád veškerenstva, úzkostný a jednostranný řád jeho různých správců. Je s podivem, jak se kvůli řádu vždycky něco důležitého opomíjí nebo potlačuje. Ze všech stran se například svádí boj o přirozený základ života, čerpající svou argumentaci v jakémsi metafyzickém biologismu plném nezbadatelných podstat a mysteriózních následků, ale což takhle se víc zatěžovat racionálně předvídatelnými proměnami, které se pod vlivem biotechnologií projeví v celkovém chodu a rázu lidského společenství? Člověk jak známo je podmíněn biologicky i kulturně, jeho vrozená výbava není uzavřená, přímo v ní je včleněna schopnost získávat, proměňovat se učením, a tyto dva momenty nejsou oddělitelné. Zakonzervovat se v jedné podobě je tedy proti přirozenosti (a základní přednosti) člověka. Proto je třeba jasné, že naklonovaný Brežněv by asi neskončil zase jako ruský potentát, mohl by z něho být např. mile flexibilní portugalský elektrikář. Zatím mi ale nikdo kloudně nevysvětlil, jak by nás měla ohrožovat geneticky změněná kukuřice, když nás nezahubila už kukuřice původní, která pro nás byla přece také genetickou bombou, proti našemu starému dobrému hrachu s kroupami. Někdo se možná moc koukal na film Moucha, a proces trávení chápe v souladu s přírodními zákony upravenými pro televizní reklamu na léčiva a dezinfekci jako vzájemné požírání genů vedoucí k zrůdným mutacím organismu.

A teď tahanice s kmenovými buňkami. Vůbec nepodceňuji starost o to, od jaké chvíle lze oplodněné lidské vajíčko pokládat za lidského jedince, ale tuhle věc křesťané přes veškeré úlitby už prohráli, z důvodů čistě společenských – protože pro ty, kdo mají rozhodovací vliv a moc, a pokládají se tudíž za nenahraditelné, je něco takového příliš zajímavé, a určitě se toho nevzdají. Podstatnější je tedy otázka, co udělají takové vynálezy se společností; i sami vědci si dnes uvědomují, že vědeckotechnický vývoj je stimulován luxusními potřebami a že pokrokem vědění se nejprve zvětšuje síla mocných. Zvláštní je, že tímto směrem se varovné úvahy většinou neubírají.

Vždyť jen považte, co to vlastně je: vypěstovat si zázračné buňky schopné obnovit v těle kdeco, a především nervové tkáně – poničené míchy, mozky spálené Alzheimerovou chorobou (dříve: skleróza). Kolika prostým bližním by se tak mohlo pomoci: třeba dělníkům, které potkal úraz, důchodcům, aby měli důstojné stáří. Nu, to by se mohlo, a tak se nám to také maluje. Ale vyrábět lidské zárodky jak na běžícím páse, to není jen tak, čili až bude ten zázrak na světě, kdopak z toho bude mít prospěch? Přece ti, bez kterých by se svět zhroutil, ti krásní, bohatí a mocní, neboli verbež, která bude zrovna v tu chvíli nahoře. A už tam zůstane na věky věků; zatímco my dole budeme pořád flexibilně umírat, oni se čas od času napumpují zázračnými buňkami, všechno se jim vzchopí a doroste jako nějakým zmutovaným ještěrkám a budou tu pořád, dál a dál, možná těch celých tisíc let, na něž je prý člověk biologicky vybaven. Demokracie, tůhle! Jděte k volbám, jestli vám to pomůže. Nezbude ani ta naděje, že skapou jako my všichni.

Říkám si, ještě štěstí, že se o kmenových buňkách nevědělo v době, kdy nám tu nekonečně dlouhé roky chátral Brežněv a pořád ne a ne dochátrat. Sovětští vědci pašáci by nám ho povyspravili, a mohl vládnout dodnes. Takhle nám pořád ještě hrozí nesmrtelný Bendl, děsné pomyšlení, ale my už to po česku nějak ušolícháme nebo ušmrdolíme.

Každopádně z toho kouká pěkně hnusný třídní boj; protože nadobro se zbavit nějakého potentáta, to ho budete muset pořádně rozšmelcovat, aby už nezregeneroval; nechutná vyhlídka. I pak bude ještě možné ho naklonovat – a na dalších tisíc let z něho udělat dobře udržovaného poštmistra na Špicberkách. Přece jen není všechno tak černé.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2005

Související články

Jiří Pelikán: Krásná trpká cesta

Samet, kulaté stoly a nenávist

Václav Jamek

Povyspravený Brežněv a jiné divy

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu