V berlínském Akváriu na Budapešťské pozoruji akvárium se čtyřmi mořskými koníky. „Moc tam toho nemaj, chudinky,“ říká moje nejstarší dcera a jde jinam. Ji nezajímají sklepní a koupelnová okénka s nehybnými ježíky a ježovkami („Sou mrtví, a tyhle taky – samý mrtvoly.“), světlíky se sasankami pernatými, granitovými sumečky a světle inkoustovými srdečními svaly medúz. Stojí před otevřenými okny do jídelen a nejprostornějších pokojů – před obřími akvárii se žraloky a žralouny, veslonosy, sumci a zelenožlutými murénami, delšími nežli nejdelší narozeninový stůl, které se bez konce převalují ve skalních vchodech. Stojí v záplavě světla a širokých stínů, v průvanu a slavnostních vůních. Čtyři koníci na plochém, příliš blankytném pozadí se drží v dosahu jediné rostliny uchycené v bílých oblázcích. Skoro se zdá, že ze mě nespouštějí oči, ale myslím, že mě nevidí. Smutné úponky jejich ocasů se zdobně proplétají s tou podmořskou lebedou, průsvitné hřbetní a břišní ploutve neznatelně kmitají – jejich skromné vzpřímené přesuny vnímá poněkud chudé oko jako pohyb okolí. Koníci stojí jako přikovaní, dívají se, skoro v ničem nepřipomínají mořské hippocampy z atlasů. Nejsou „vydlabaní z tvrdého dřeva“, jsou bílí, jako by zrovna svlékli krunýře, jsou měkcí a bledí, jako uvaření. Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko.
Chvíli se dívám na dobrodružnou výpravu tureckých a německých dívek, které digitálními fotoaparáty zpracovávají skla akvárií. Od jednoho rohu k druhému, nakonec tabulku s popiskem a pokračují dál. Oči nepoužívají. Jako pilné myčky, jež kontrolují vlasy kartáčů rozmanitě rozmývajících saponát. Bezchybná práce. S tesklivou bolestí si připomenu jistou návštěvnici zoologické zahrady, která své překvapení nad dospělým kasuárem vyjádřila pisklavým zvoláním: „Co to má proboha ten pták na hlavě?“ To bylo v minulém století.
Asi před týdnem jsem byl pozván na návštěvu k řediteli berlínské zoo a Akvária. Skromný šedovlasý Jürgen Lange celou dobu mile žertoval a mé dcery přivedl k úžasu prohlášením, že jeho byt se nachází nad největším akváriem plným žraloků a strašlivých rejnoků mant, kteří létají pod hladinou jako holubi. Občas, řekl, některá návštěva naprosto neočekávaně zmizí, ani nedopije čaj – pod kobercem jsou nejspíš nějaká malá tajná dvířka, možná jenom otvor, pod nímž šplouchá voda. Takže pozor. Dcery byly tiché a velice způsobné.
A teď, před kvartetem mořských koníků, si představuji, že v zoo úřaduje ještě jeden – menší – ředitel s menším bytem nad menším poklidným akváriem. Že jsem se, nepatrný nezvaný host, propadl ke kmínku osamělé oceánské byliny v bílém kamení. Jsem na opačné straně, pod obrovským alabastrovým chvostem nejbližšího oře, jehož hlava mi už nepřipadá jako koňská. Možná rozeznávám nějaké stíny, které se přede mnou přibližují a vzdalují. Nepoznávám je, nerozumím jim. Vlastně ani netuším, že bych k nim mohl být lhostejný.
Když o několik dnů později procházím Eisenmanův památník zavražděných evropských Židů, otevřený před dvěma měsíci blízko Brandenburské brány, vrátí se mi ten neskutečný pobyt v těsném akváriu. Je parný den a vstup mezi 2711 postupně se zvyšujících betonových kvádrů mi okamžitě připomene pobřeží (šedivé plochy vybělené horkem, tetelící se; mladé borovice na přilehlé HannahAhrendtStrasse vyhlížejí jako pinie). Hřbitov u oceánu, dalo by se říct. Pomalu sestupuji do vody. Na dně se lidé zjevují a ztrácejí jako tiché rychlé ryby; je tu rušno a zároveň jsem tu sám. Podivné místo, vzpírá se čtení, uniká mu, žádná metafora – ani ta vodní, jak cítím – tady netrvá dlouho. Nepoznávám obvyklé věci, nerozumím jim. Jako bych se díval z druhé strany. Uzavřen samými východy, zaražený z tolika věcných podob a souvislostí. Ničím jistý.
Berlín, 27/7/2005
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.