Milan Znoj

Deliberativní – a co dál?

Legitimita demokracie, ať už je její vymezení jakékoli, se vždy nějak váže na myšlenku, že lidé mají mít podíl na rozhodnutích, která se jich dotýkají.

V této větě je sporné každé slovo: 1. Výraz „mají mít“ naznačuje, že je to normativní koncept – v jakém smyslu je ale demokracie normativní koncept? 2. Výraz „mít podíl“ může znamenat tisícero věcí, představímeli si tyto možnosti na škále, potom na jednom pólu bude „přímá osobní účast na rozhodování“ a na druhém to, co se nazývá „tichý souhlas“ – tedy v krajní podobě potom to, že rozhodnutí zástupce, jeli rozumné a řekněme ku prospěchu všech, zahrnuje i mé rozhodnutí, i když se mě na můj názor nikdo neptal, protože kdyby se mě někdo zeptal, jako rozumná bytost bych s tímto rozhodnutím musel souhlasit. V prvém případě by platila Rousseauova myšlenka „Kde mě zastupují, tam nejsem“, v druhém případě jiná jeho myšlenka: „Když vládce nahlédne upřímně do svého srdce, bude vědět, co je obecná vůle společnosti.“ 3. Politická rozhodnutí jsou kolektivní rozhodnutí – v demokracii se vydávají jménem lidu. Jak ale kolektivní rozhodování probíhá, když rozhodovat mohou jenom jedinci, kteří jsou v různých pozicích a mají různé pravomoce? Sledují při rozhodování vlastní zájmy, stranické zájmy, společné zájmy? Je pravidlo většiny demokratické? Co problém menšin, které jsou trvale přehlasovávány, a co tzv. zacyklené hlasování, které naznačuje, že vítězná většina je iracionální seskupení a dá se utvořit manipulací, atd.? 4. Politická rozhodnutí se nepochybně lidí dotýkají. Ale jak se jich dotýkají? Spíše se dá říci, že na ně dopadají. Dopadají na lidi tak, že je nutí k určitému chování. A nemůže to být jinak – odmítnemeli svět anarchistických iluzí. Ale jakým právem druhé lidi nutíme, aby jednali tak, jak třeba nechtějí? – Zřejmě se nemůžeme obejít bez ospravedlnění demokratického donucování. 5. Alfou i omegou demokracie je lid – jeho členové mají podíl na vládě a dopadají na ně společná rozhodnutí. Kdo ale demos tvoří – jaká je definice členství? Nikdy to nemohou být všichni lidé na daném území (v dané společnosti) – děti se na rozhodování asi podílet nebudou. Přitom členství může být etnické, majetkové, sexuální, rasové, dané věkem a mnoha jinými způsoby. Všechny jsou diskutabilní, a tak každé kritérium je třeba ospravedlnit. Navíc je demos určen také tím, že jeho zájmy jsou politickými rozhodnutími dotčeny. Je ale zjevné, že politická rozhodnutí dopadají nejen na daný lid, ale i na potomstvo, a třeba i na zvířata – co s tím v demokracii?

Žádná teorie demokracie nevystačí s tezí, že v ní vládne lid, ale každá musí poskytnout nějaký výklad uvedených otázek. Našla by se pochopitelně ještě řada dalších. K neméně závažným a nelehkým úvahám vede třeba otázka, jaký je vztah demokracie a pravdy. Můžeme se přece ptát, zda politická rozhodnutí, když jsou přijímána demokraticky, jsou pravdivá, správná a spravedlivá. Anebo třeba tvrdit, že v případě demokracie otázka není na místě. V každém případě je to ale klasická otázka politické teorie od pradávna. Naštěstí ji zde můžeme pominout.

Historicky vzato, nepočítámeli starověk, byla demokracie až do francouzské revoluce a revoluce americké ideálem, který byl v politické teorii jaksi do počtu. Nikdo jej nebral příliš vážně (= reálně), ale když už o tomto typu vlády mluvili staří Řekové, byla demokracie zmiňována jako vláda množství. Francouzská a americká revoluce situaci zásadně změnily. Obě se demokracii pokusily uskutečnit. Když to hodně zjednodušíme, dá se říci, že americká revoluce vyřešila řadu výše uvedených otázek v rámci originálního konceptu zastupitelské demokracie, kdežto francouzská revoluce vyústila v demokratickém teroru. Nicméně moderní impulsy byly dány – na kontinentě především francouzské. Vzhledem k reakci se ovšem v kontinentální Evropě ještě dlouho mluvilo o demokracii jako o ideálu. Ten se ale postupně v kontinentální Evropě stával skutečností. Teprve však 20. století přineslo rozšíření demokracie nejen na Západě, ale i v ostatních částech světa. Díky tomu jsou nyní k dispozici ohromné a rozmanité praktické zkušenosti s tím, jak demokracie funguje. Tyto zkušenosti jsou konfrontovány s teoretickými modely, a jak už to bývá, ideály dostávají zabrat. Evropa jisté vystřízlivění z demokratických ideálů zažila po první světové válce. Pozdější zkušenosti, a zdaleka nejen válečné, toto vystřízlivění jenom prohloubily.

Norberto Bobbio v knížce The Future of Democracy (1984, angl. 1987) docela výstižně popisuje, jak a v čem byly v reálných demokraciích devalvovány původní demokratické přísliby. Tak demokracie za prvé slibovala „dostředivou společnost“, tedy společenství svobodných a autonomních jedinců, kteří jsou vzájemně solidární, pomáhají si v nouzi a spolupracují k vzájemnému prospěchu. Reálná demokracie však je „odstředivá společnost“, v níž nikoli autonomní jedinec, ale různé skupiny určují chod politiky. Jednotlivý člověk je v demokracii bezmocný, moc a váhu mu dodává skupina, třída, strana, kde je jedním článkem řetězu. Za druhé se změnila povaha reprezentace v demokracii. Původně kdo byl zvolen do parlamentu, byl politickým reprezentantem celé společnosti (celého národa), jeho mandát byl nezrušitelný. V reálné demokracii se prosadila síla zvláštních zájmů i v politice, takže zástupce občanů v parlamentu je straník, který tam hájí a prosazuje zvláštní zájmy skupiny. Jeho mandát je vázán na stranu. Tak je stvrzeno vítězství reprezentace zájmů nad nestrannou politickou reprezentací. Třetím nesplněným příslibem demokracie je to, že nedokázala skoncovat s oligarchickou mocí. V tomto ohledu teorie elit popisují politickou realitu ve fungujících demokraciích. Politické elity v demokracii totiž zvládly problém, jak si udržet moc i poté, kdy jsou načas vystřídány ve vládě. Další příslib se týkal rozšiřování demokracie ve společnosti. Sám pojem občanské participace na politické moci nezná žádnou vnitřní mez. Dlouhou dobu určovala dynamiku demokracie snaha rozšířit hlasovací právo na všechny plnoleté občany bez rozdílu pohlaví, barvy kůže a původu. Přitom nešlo jenom o počet oprávněných občanů, ale také o kontexty a úrovně společenského života, kde se demokracie měla uplatňovat. Otázkou nebylo jenom, kdo volí, ale také kde se volí. Odpovědi, které reálná demokracie přinesla, jsou omezené. Prostor občanských svobod je omezen na politiku v úzkém slova smyslu a zastavuje se před dalšími sférami společenského života – především před sférou ekonomického podnikání. Pátým příslibem, který vzal v reálné demokracii za své, byla představa, že bude odstraněna neviditelná (= kabinetní) moc, když se politika dostane pod kontrolu veřejnosti a rozhodovat se bude za spoluúčasti občanů. Původně se myslelo: Čím více demokracie, tím méně byrokracie. Leč reálná demokracie je byrokratická a dokonce i ona skrytá moc v politice (arcana imperii) má v demokracii své působiště. Šestý příslib byl zvláště přitažlivý. Doufalo se v rozvoj vzdělání a v kultivaci občanů. V demokracii se přestanou starat jen o své zvláštní a soukromé zájmy a otevře se jim výhled na věci společné, díky tomu se v člověku rozvine jeho potenciál, takže svobodný život bude důstojný a v dobrém smyslu slova politický. Leč reálná demokracie takovýto občanský ideál nikde nestvořila, naopak spíše se potýká s lhostejností, konzumerismem a nezájmem.

Souběžně s tím, jak se šířilo toto přesvědčení o praktické neudržitelnosti demokratických ideálů, vznikaly ovšem teorie, které demokracii nově tematizovaly. Namísto demokracie definované jako normativní ideál se objevily teorie, které ideály pustily z hlavy a demokracii pojaly jako proceduru. Procedurální hledisko dobře vysvítá z Popperovy definice, podle níž je demokracie postup, jak se zbavit špatné vlády bez krveprolití. Klasikem procedurálního pojetí je Joseph Schumpeter, podle něhož je demokracie režim, který umožňuje soutěž politických elit o moc.

Nedá se říci, že procedurální pojetí demokracie ony otázky, s nimiž jsme tuto úvahu začali, neřeší, spíše v jejich podání ztrácejí tyto otázky normativní význam a řešení je hledáno v institucionálním uspořádání. Vznik a rozvoj procedurálních teorií demokracie se dá považovat za reakci na vystřízlivění z ideálů demokracie, k němuž ovšem patří i pochopení nebezpečných rysů, které tyto ideály mohou mít (viz vyústění francouzské revoluce a revoluce bolševická). Myslím si ale, že tyto teorie nedávají uspokojivé odpovědi na naše původní otázky, protože jak je snad patrné, bez jisté normativní argumentace se nelze v úvahách o demokracii obejít. Současná komunitaristická kritika liberální demokracie navíc ukazuje, že společnost pojatá jako agregace partikulárních zájmů není dlouhodobě životaschopná.

Není divu, že jsme svědky oživení demokracie jako určitého normativního ideálu pod titulem deliberativní demokracie. Toto pojetí vychází z kritiky politiky v omezeném liberálním pojetí jako sledování vlastních zájmů, kdy je cílem získat co největší podíl na rozhodování. Hlavní myšlenkou všech deliberativních konceptů je představa, že politika je především komunikace a diskuse, při níž nejde o součet zájmů, jejich sladění, vážení nebo konsensus, nýbrž o výměnu názorů, při níž se utváří společné mínění. Politika tedy není prosazení zájmů, ale deliberace – rozprava, při níž názor na to, co je vlastní zájem a jak je velký, teprve vznikne.

V tomto pojetí znovu ožívají ony demokratické přísliby, které podle Bobbia v soudobých demokraciích vzaly za své. Jednou z klíčových otázek přitom je, jaký je vztah takové občanské rozpravy, která ovšem vyžaduje vlastní svobodný prostor, k institucím, jako jsou parlament, soudy, vláda atd., kde pochopitelně rovněž probíhají deliberativní procesy – minimálně před hlasováním. V tomto ohledu lze deliberativní teorie rozdělit na radikálně demokratické, které těžiště demokratického procesu hledají v prostorech mimo stát a jeho instituce – nejspíše ve světě občanských iniciativ a sdružení, a na teorie liberálně demokratické, které deliberaci vidí jako motor institucionálního uspořádání společnosti.

Milan Znoj (1952) je filosof, politolog, ředitel Ústavu politologie FF UK.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus

Diskuse o modernizaci a sociální demokracii: Erazim Kohák

Vladimíra Dvořáková: Globalizace musí mít politický rozměr

Milan Znoj

Deliberativní – a co dál?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu