Lenka Špičanová

Tsunami – zkáza i naděje

V neděli 17. července 2005 se zástupci indonéské vlády a představitelé GAM, Hnutí za svobodný Aceh, dohodli na podepsání mírové smlouvy. V polovině letošního srpna by tak měl být oficiálně ukončen třicet let trvající konflikt, o němž do nedávné doby neměla většina světové veřejnosti tušení, ba málokdo věděl o existenci samotného Acehu. Vše změnil loňský 26. prosinec.

Odbojnou indonéskou provincii na severu Sumatry, která od 70. let minulého století intenzivně usiluje o nezávislost, zasáhly ničivé vlny tsunami a pohřbily dle dosavadních odhadů 170 000 lidí. Následné humanitární snahy mezinárodních organizací, vlád i jednotlivců brzy narazily na řadu překážek, jež bránily účinné distribuci pomoci. Přítomnost 50 000 indonéských vojáků očividně nesouvisela pouze s přírodní katastrofou a indonéská vláda vyjadřovala značnou nelibost nad pohybem zahraničních novinářů i humanitárních pracovníků v postižené oblasti. V porovnání s Thajskem a Srí Lankou se situace v Acehu ukázala podstatně komplikovanější, ačkoli i na Srí Lance vláda již více než dvě desetiletí zápasí s tamilskými separatisty.

Kořeny současných sociálních, ekonomických a politických problémů v severozápadním cípu Sumatry je třeba hledat hluboko v minulosti. Aceh vždy profitoval ze své strategické polohy a nerostného bohatství. Území, které dnes dosahuje rozlohy 55 390 km2 a na němž žijí 4 miliony obyvatel, bylo již v 8. století místem čilého obchodního ruchu a později také předmětem dobyvačných koloniálních zájmů. Podle některých historiků se Aceh, přezdívaný „brána k Mekce“, stal místem, kterým v 7. století vstoupil na souostroví islám. V roce 804 zde vznikl první muslimský sultanát, který až do roku 1511 kontroloval Malackou úžinu a po celé 16. a 17. století bojoval s Portugalci a později s Nizozemci o vládu nad Sumatrou a pobřežím Malajského poloostrova. Rivalita mezi muslimskými Acežany a křesťanskými konkurenty měla také náboženský podtext, který je v oblasti patrný dodnes.

Až do druhé poloviny 19. století zůstával Aceh nezávislý, obchodoval se Singapurem a podle tajné dohody z konce 16. století také s Velkou Británií. Situace se změnila v roce 1871, kdy Nizozemci uzavřeli s Brity smlouvu o rozdělení sfér vlivu a získali kontrolu nad všemi doposud britskými državami na Sumatře. Roku 1873 se Nizozemci pokusili obsadit také Aceh, což vyústilo ve 35 let trvající válku. Po několika porážkách se jim nakonec podařilo dobýt hlavní město Kutaradja (dnes Banda Aceh), ale snahy ovládnout zbytek území byly neúspěšné. Nizozemci čelili útokům a povstáním až do roku 1942, kdy indonéské ostrovy napadli Japonci. V této době se Islámská strana, vytvořená v roce 1939 pod vedením Muhammada Dauda Beureueha, zformovala jako hlavní politická síla a začala organizovat odboj.

V srpnu 1945, krátce po japonské kapitulaci v jihovýchodní Asii, vyhlásila nezávislost Indonéská republika. Po několikaleté válce s Nizozemci byla v roce 1949 uzavřena dohoda o indonéské suverenitě. Během bojů za indonéskou nezávislost Aceh významně podporoval myšlenku samostatnosti a prostřednictvím sbírky pomohl javánským nacionalistům zakoupit první letadlo, které překonalo nizozemskou blokádu. Za jeho pomoc mu byl přislíben status zvláštní oblasti. V rámci nového správního dělení v roce 1951 byl však začleněn do provincie Severní Sumatra, což vzbudilo u Acežanů velký odpor. Nedokázali se smířit s tím, že mají být součástí provincie, kde žije více než 30 % křesťanů (v Acehu tvoří 98 % obyvatelstva muslimové) a podléhat centrální vládě. Separatistické hnutí sílilo a Daud Beureueh vyhlásil v září 1953 nezávislou Islámskou republiku.

Indonéská vláda v čele s prezidentem Ahmedem Sukarnem se snažila konflikt řešit a v roce 1959 udělila Acehu rozsáhlou autonomii ve sféře náboženství, kultury a vzdělání. Ekonomicky se však Aceh zařadil mezi nejvíce zneužívané provincie a navzdory obrovským ziskům z prodeje zemního plynu a ropy dnes patří mezi oblasti s největším počtem obyvatel žijících pod hranicí chudoby v Indonésii. Paradoxně zároveň představuje jeden z nejbohatších regionů indonéského státu a mohl by se poměrně lehce uživit sám. Kromě ropy a zemního plynu se zde těží zlato, stříbro, železná ruda, měď a cín. Důležitým vývozním artiklem je také palmový olej, kaučuk, káva, kakao, ryby, ratanové výrobky a stavební dříví. V zemědělství se pěstuje rýže, kukuřice, ořechy, sladké brambory, ovoce a zelenina. Bohužel většina peněz plyne do indonéské státní pokladny. Zpátky se ve formě menších dotací či příspěvků na infrastrukturu vrací pouze 5 až 10 % z místních zisků.

Separatistické tendence, živené ekonomickou exploatací, sociálním napětím a frustrací místních obyvatel, vyvrcholily v roce 1970 založením Hnutí za svobodný Aceh (Gerakan Aceh Meredeka, GAM). Jeho vůdce, princ Tengku Hasan Muhammad di Tiro, potomek sultánského acežského rodu, vyhlásil v prosinci 1975 podruhé nezávislost Acehu. O čtyři roky později byl v důsledku ostrého pronásledování nucen emigrovat do Švédska, kde vytvořil exilovou vládu.

Agresivita povstalců se zvýšila v roce 1976, když militantní křídlo GAM, zvané Bojovníci za svobodu (AGAM), začalo vyvíjet aktivní protiindonéskou činnost a rozpoutalo partyzánskou válku. Podobně jako na Východním Timoru byl odpor acežských rebelů tvrdě potlačován indonéskými armádními jednotkami a oběťmi násilí se stávali především civilisté. V roce 1991 Indonésie vyhlásila tři z pěti acežských okresů za „zónu vojenské operace“ (DOM). Armáda zde dostala naprosto volnou ruku při potlačování separatistického hnutí. Mučení, zastrašování a fyzická likvidace se staly hlavní součástí tzv. šokové terapie, kterou armáda aplikovala v Acehu zejména v první polovině 90. let. Podle Amnesty International jen mezi lety 1989–1992 zahynulo při vojenských operacích na dva tisíce lidí. Spolehlivé údaje o celkovém počtu obětí konfliktu však nejsou k dispozici. Odhady se v současné době pohybují mezi 10 000 až 40 000 mrtvých a „zmizelých“.

Suhartův pád – první naděje a zklamání

V květnu 1998 padl v Indonésii diktátorský režim generála Suharta. Tři měsíce poté byl Acehu odejmut status „vojenské operační zóny“. Ze silnic zmizely zátarasy, obyvatelé mohli volně cestovat, v novinách začaly vycházet články o praktikách indonéské armády a teroru, jehož se dopouštěla na acežských civilistech v posledních dvaceti letech. To vše vedlo k očekávání, že vojenské jednotky budou staženy, pachatelé násilí odsouzeni a oběti odškodněny. Nic z toho se však nestalo.

Generál Wiranto, tehdejší vrchní velitel indonéské armády, oznámil v srpnu 1998 konec vojenských operací a Suhartův nástupce Jusuf Habibie se omluvil obyvatelům Acehu za utrpení, které museli podstoupit. Stahování indonéských jednotek však bylo vzápětí zastaveno z důvodu nových nepokojů. Podle mnoha svědectví výtržnosti vyvolali sami příslušníci indonéské armády, aby poskytli důkaz o nutnosti svého setrvání v provincii.

Koncem roku 1998 se znovu rozhořelo povstání pod vedením GAM a vyprovokovalo další vojenské operace, při nichž zahynuly desítky lidí. Informace o násilí se rychle šířily a na světlo vycházely i starší zločiny, což ještě více posilovalo protiindonéské cítění obyvatel. Nezávislost se pro mnohé doposud umírněné Acežany stala symbolem konce armádního teroru. Požadavek referenda o samostatnosti povzbudil také vývoj ve Východním Timoru, kde se v srpnu 1999 drtivá většina obyvatel vyslovila proti zachování svazku s Indonésií. V listopadu 1999 se přes milion Acežanů shromáždilo v hlavním správním středisku Banda Aceh a demonstrovalo za mírové řešení konfliktu a uspořádání referenda.

Nově zvolený indonéský prezident Abdurrahman Wahid nabídl separatistům dialog a poněkud ukvapeně připustil i možnost referenda. Mnozí analytici však varovali před eventuální nezávislostí Acehu, která by se mohla stát počátkem definitivního rozpadu Indonésie. Vláda i parlament se snažily zmírnit dopad Wahidovy věty a sám prezident vzápětí upravil svůj výrok směrem k rozšířené autonomii, která by přinesla Acehu návrat téměř 75 % zisku z prodeje vlastních surovin a zařazení islámského práva do zákonů provincie.

Velice striktně se proti plebiscitu postavila armáda. Jeho konání označila za nepřípustné a vystupňovala represe. Dílem armády byly s největší pravděpodobností i násilné útoky „neznámé“ třetí strany, které se v Acehu začaly množit na počátku roku 2000. Provokace a snaha destabilizovat situaci v provincii odpovídaly taktice vládních jednotek, jejichž cílem bylo oslabení pozice prezidenta Wahida. Podobně tomu bylo i v případě Východního Timoru, kde ozbrojené milice, vycvičené a řízené armádními složkami, rozpoutaly krvavé střety se stoupenci nezávislosti a staly se hlavní příčinou Habibieho porážky v prezidentských volbách na podzim roku 1999.

Armáda měla v Indonésii vždy výjimečné postavení a její vliv za Suhartova režimu ještě vzrostl. I přes postupnou demokratizaci se armáda dodnes považuje za „ochránkyni“ jednoty Indonésie a „korektorku“ nerozumných politických rozhodnutí. Úzkou provázanost vojenských a politických kruhů v Indonésii reprezentuje i současný prezident Susilo Bambang Yudhoyono. Svou úspěšnou armádní kariéru, v jejímž rámci se mj. přímo podílel na okupaci Východního Timoru, propojil s působením ve vládách A. Wahida a jeho nástupkyně Megawati Sukarnoputri. V září loňského roku pak zvítězil v prezidentských volbách. Jedním z Yudhoyonových cílů, jichž hodlá ve své funkci dosáhnout, je sice také oddělení vojenské a politické moci, nicméně na hodnocení jeho snah je příliš brzy. Indikátorem pozitivních změn se může stát i způsob řešení acežského problému. Pokud se prosadí politické řešení a armáda zůstane stranou, Yudhoyono bude moci hovořit o skutečném úspěchu.

Tsunami – druhá naděje?

Začátkem května 2000 podepsali v Ženevě zástupci indonéské vlády a GAM dohodu o tříměsíčním příměří, která měla zajistit zahájení mírového procesu a hospodářské stabilizace provincie. Pro indonéskou vládu dohoda představovala mimořádně citlivou záležitost, neboť vytvořila precedens pro jednání se skupinami, které neuznávají jednotu země. Proto se také závěrečného jednání neúčastnil indonéský ministr zahraničí, ale stálý zástupce Indonésie při OSN. Indonéská vláda prohlásila, že příměří rozhodně neznamená uznání legitimity GAM a také představitelé hnutí odporu dali najevo, že jejich cíl se nemění a pokračují v boji za nezávislost. Krátce po podpisu dohody došlo v Acehu k novým srážkám a až do ledna 2001 spolu obě strany odmítaly jednat.

Ani lednové rozhovory (opět v Ženevě) nepřinesly významnější posun v řešení konfliktu. Vágní body nově uzavřené dohody se týkaly zahájení demokratického procesu, zajištění bezpečnosti a dodržování lidských práv v provincii. Incidenty však pokračovaly a proindonéské milice stupňovaly násilí. Stejný scénář se opakoval i v roce 2002. V únoru byl v Ženevě zahájen dialog mezi vládou a povstalci a v prosinci podepsána dohoda o zastavení palby. Křehké příměří však nemělo dlouhého trvání a v reakci na nové nepokoje vyhlásila indonéská vláda v květnu 2003 v Acehu výjimečný stav. Jeho součástí bylo i přísné informační embargo a zákaz vstupu všech cizinců na území provincie.

Neústupnost aktérů prolomily až vlny tsunami. Nutnost řešit krizovou situaci obrovských rozměrů přiměla indonéskou vládu zasednout k jednacímu stolu s acežskými separatisty. Informační embargo a zákaz vstupu cizinců na acežskou půdu, zalitou bahnem a sutinami, se staly neudržitelnými a obě strany vyjádřily ochotu ke kompromisu. Mírové rozhovory, jejichž první kolo proběhlo v lednu 2005 v Helsinkách, dospěly téměř po půl roce k pozitivnímu výsledku – k dohodě o uzavření smlouvy.

Plné znění smlouvy bude zveřejněno až po jejím podpisu 15. srpna 2005, ale už teď jsou zřejmé dvě zásadní věci: GAM ustoupilo od požadavku okamžité nezávislosti Acehu a indonéská vláda na oplátku souhlasila se vznikem regionální politické strany či stran, které by reprezentovaly současné povstalce. Toto rozhodnutí bude ovšem vyžadovat změny v indonéské legislativě, neboť doposud směly být formovány pouze politické strany na celonárodním základě. Přesněji řečeno musely fungovat nejméně v polovině ze 33 indonéských provincií a mít svou centrálu v Jakartě. Restriktivní opatření tohoto druhu mají svůj původ v úzkostlivé snaze udržet indonéské souostroví pohromadě. Pokud indonéská vláda a parlament skutečně povolí Acehu výjimku, lze obdobné požadavky očekávat i z dalších provincií. Vznik lokálních politických stran pak posílí již existující secesionistické tendence a sen o indonéské „jednotě v rozmanitosti“ se definitivně rozplyne. Také proto se ozývá řada skeptických hlasů, jež zrazují Aceh od přílišných nadějí.

Zatímco v politických kruzích se o „nedělní“ dohodě hovoří jako o zlomovém okamžiku, který přinese trvalý mír, obyčejní Acežané tento optimismus zdaleka nesdílejí. Jejich dlouholeté zkušenosti s indonéskou armádou a vládou radí vyčkat dalšího vývoje a nedělat předčasné závěry. Současné starosti většiny z nich se navíc netýkají toho, zda se GAM stane politickou stranou či ne, ale jestli seženou jídlo, střechu nad hlavou a práci. Problematickou také zůstává otázka stažení indonéské armády a odzbrojení povstaleckých skupin, která se stala příčinou krachu předchozích mírových jednání. Vzájemná nedůvěra mezi rebely a vládními bezpečnostními silami je natolik vysoká, že bude krajně obtížné dostát plánovaným závazkům, ačkoli se na jejich plnění chystá dohlížet zvláštní mise složená z pozorovatelů EU a ASEAN.

Aceh není Východní Timor

Pokud indonéský parlament schválí potřebné legislativní změny a GAM se přetransformuje v politickou stranu, pravděpodobně zvítězí i v nejbližších regionálních volbách. Prosazení referenda o nezávislosti Acehu se pak stane pouhou otázkou času. Je tedy Aceh potenciálním následovníkem Východního Timoru, který se stal suverénním státem v květnu 2002? Mnozí by odpověděli že ano, ale existuje zde několik závažných skutečností, které nabádají k opatrnosti.

Na rozdíl od Východního Timoru je Aceh pro Indonésii příliš důležitý. Tato provincie má obrovský strategický a ekonomický význam. Je vstupní branou do Malacké úžiny, která je považována za jednu z nejvýznamnějších lodních cest světa. Acežské zásoby ropy a zemního plynu tvoří téměř 30 % celkové indonéské produkce a spolu s dalším nerostným bohatstvím představují nezanedbatelný zdroj hospodářské prosperity státu.

Aceh je pro Indonésii nepostradatelný také z integračního hlediska. Východní Timor nebyl nikdy součástí Indonésie až do násilné anexe v roce 1976. V roce 2002 tak Indonésie přišla „jen“ o okupované území. Aceh se naproti tomu aktivně zapojil do indonéského národního hnutí a stál u zrodu Indonéské republiky. Jeho odtržení by znamenalo ztrátu části skutečného indonéského teritoria a povzbudilo by secesionistická hnutí v řadě dalších indonéských provinciích.

Obavy ze samostatného Acehu panují i v ostatních zemích jihovýchodní Asie. Případný rozpad Indonésie by nejen destabilizoval celý region, ale muslimský separatismus má svou tradiční pozici také v jižním Thajsku a na jižních Filipínách a jeho posílení by ohrozilo integritu těchto států. Myšlenka acežské nezávislosti tak nemá širší mezinárodní podporu. V případě Východního Timoru se angažovala celosvětová katolická církev i západní státy, především Portugalsko a Austrálie. Aceh má sympatie pouze v rámci Indonésie a do určité míry u muslimských komunit v zahraničí.

Východotimorské hnutí odporu se mohlo opřít také o širokou domácí podporu po celou dobu boje za nezávislost. Aktivity GAM až do 90. let nevzbuzovaly u Acežanů výraznější ohlas a k obratu došlo až v důsledku brutality indonéské armády a diskriminační politiky indonéské vlády. Dnes by podle průzkumů přes 90 % obyvatelstva hlasovalo pro nezávislý Aceh. Problém však představuje fakt, že Aceh prozatím nemá žádné představitele, kteří by se mohli postavit do čela státu. Neexistuje dokonce ani jednotné vedení současné koalice organizací požadujících nezávislost.

Z těchto a řady dalších důvodů je samostatnost Acehu v dohledné době nereálná. Patnáctý srpen 2005 snad o budoucím osudu indonéské provincie napoví více. Uvidíme, zda vlny tsunami kromě utrpení a smrti přinesly i naději na trvalý mír.

Lenka Špičanová (1976) je absolventka politologie na FF UP Olomouc, nyní doktorandka tamtéž. Zabývá se soudobými konflikty v Indonésii (Východní Timor, Aceh, Moluky atd.).

Obsah Listů 4/2005

Související články

Jan Závěšický: Salazarovo Portugalsko: jaké bylo?

A. J. Liehm: Naši čínští sousedé

Lenka Špičanová

Tsunami – zkáza i naděje

Suhartův pád – první naděje a zklamání

Tsunami – druhá naděje?

Aceh není Východní Timor

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu