Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Před pětadvaceti lety se u našich severních sousedů zrodilo nejmohutnější a nejúspěšnější demokratické protirežimní hnutí v zemích sovětského bloku. Několika českým a slovenským osobnostem jsme položili tři otázky:
1. Jaký vliv měly podle vás stávky v Polsku a vznik Solidarity na československou společnost?
2. Myslíte, že právě tehdy se v Gdaňsku začalo definitivně rozpadat sovětské impérium?
3. Jak jste polské události prožíval(a) a hodnotil(a) vy?
1. V tak atomizovaných společnostech, jako byla tehdy i československá, je asi těžké mluvit o vlivu na společnost. Byla tu tehdy vůbec nějaká, která by se dala zachytit jinak než statisticky, tj. právě atomizovaně? Ale pro mnoho lidí to byl nesmírně důležitý signál, že by se vůbec něco mohlo stát, a dokonce že by se něco mohlo udělat. Tyhle signály se pak střádaly a nakonec i prakticky zhodnotily: v listopadu 1989 asi všechny zúčastněné překvapilo, kolik jiných lidí si myslí vlastně totéž. Člověk je totiž bytostně společenský tvor, a i když to nemůže veřejně projevit, o společnosti přece jen přemýšlí a mluví, i když jen mezi přáteli, nebo – jak to kdesi řekl Werich – jen doma pod peřinou.
2. Obávám se, že právě Češi a ovšem Poláci nejsou v téhle věci moc kompetentní soudci. Poláci proto, že se přirozeně přeceňují, a Češi evidentně proto, že Poláky chronicky podceňují. Představa „začátku“ je ostatně v historii hodně konstruktivní pojem a ke každému začátku se dá vždycky najít nějaký dřívější. Na sovětském impériu není tak podivuhodné, že se rozpadlo, ale že se tak stalo bez velkého krveprolití. Nejvíc násilností bylo asi právě v Polsku za stanu wojennego (a z úplně jiných důvodů v Rumunsku). Ale i Jaruzelski věděl, že může jen brzdit a odkládat, co stejně jednou přijde. A tuhle zvláštní náladu připravil, marná sláva, už Gorbačov. Že k tomu měl své důvody, je ovšem taky zřejmé. Vcelku se domnívám, že i ten rozpad měl důvody sociologické, především nespokojenost komunistických elit, které to všechno pomalu, ale jistě přestávalo bavit. Proč si to myslím? Inu protože se nakonec ukázalo, že se na změnu dovedly dost dobře připravit.
3. Protože jsem byl k možnostem politiky vždycky spíš skeptický, měl jsem z nich pochopitelně velkou radost a Polákům držel všecky palce, ale možnost nějakého rozšíření na celou východní Evropu jsem určitě podcenil. Proč si to myslím? Inu protože vidím, jak jsme na to byli v roce 1989 špatně připraveni. Ostatně i Solidaritu příchod politické svobody zřetelně zaskočil – stejně jako všecky sovětology ve Vesmíru a okolí. Historie si nakonec ze všech plánů a projektů dokáže udělat legraci, v tomto případě naštěstí ne tak krvavou. Z dnešního pohledu se mi zdá, že ze všeho nejlepší způsob, jak se se Solidaritou vyrovnávat, je prostě poděkovat.
Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
