Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Před pětadvaceti lety se u našich severních sousedů zrodilo nejmohutnější a nejúspěšnější demokratické protirežimní hnutí v zemích sovětského bloku. Několika českým a slovenským osobnostem jsme položili tři otázky:
1. Jaký vliv měly podle vás stávky v Polsku a vznik Solidarity na československou společnost?
2. Myslíte, že právě tehdy se v Gdaňsku začalo definitivně rozpadat sovětské impérium?
3. Jak jste polské události prožíval(a) a hodnotil(a) vy?
1. Obávám se, že se velikost tohoto vlivu limitně blížila nule. Pokud si vzpomínám, byly pouze dvě marginální skupiny, které polské události prožívaly s opravdu živým a motivovaným zájmem. Disent a aparátčíci KSČ. Jinak bych řekl, že většina obyvatel Československa sledovala polské dění se zaujetím, leč bez informací, se sympatiemi (někdy i aktivními), leč bez očekávání. Proč také? Špatný charakter komunistického režimu byl všem znám, nikdo u nás nebyl překvapen tím, že komunisté nemají podporu lidu či dělnické třídy, a téměř nikdo také nečekal, že by dění v kterémkoli satelitním státu mohlo něco změnit. Dovolil bych si říci, že maďarský „kotlíkový“ komunismus byl pro mnohé Čechoslováky jako inspirace pro reálná očekávání mnohem zajímavější.
2. Určitě ne. Pokud budeme uvažovat o východním bloku v prvé řadě jako o sovětském impériu, jednalo se z hlediska Polska osmdesátých let spíše o jednoznačné potvrzení moci této říše. Teprve když budeme uvažovat o režimu, který byl vlastní sovětské říši, vystoupí mocensky nepříliš významné pokusy o změnu, od roku 1956 přes rok 1968 až po Gdaňsk jako něco, co se dotýkalo stability impéria. Ta se ale zhroutila v mocenském centru, ne v satelitních státech. Nemá se říkat kdyby, ale nepovažuji za tak nemyslitelné „reálně existující postsovětské impérium“, které by zasahovalo i za Vislu a Karpaty. Pokud této variantě něco zabránilo, pak podle mého názoru spíše příliš nepružné spojení moci a ideologie v sovětském režimu, spojení, které znemožňovalo provádět dílčí změny bez zásahu do statiky celé budovy moci, než odpor v ovládaných zemích.
3. Jako revoltu, se kterou se dalo sympatizovat, která dokonce díky prostupnosti hranic dávala člověku šanci na alespoň omezenou účast, avšak zároveň jako něco, od čeho jsem neočekával žádnou skutečnou změnu poměrů. Byl jsem díky bohu ušetřen obav mnoha svých vrstevníků, kteří tehdy vykonávali vojenskou službu a pár měsíců jim hrozila ostudná účast na „internacionální pomoci“.
Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
