Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Před pětadvaceti lety se u našich severních sousedů zrodilo nejmohutnější a nejúspěšnější demokratické protirežimní hnutí v zemích sovětského bloku. Několika českým a slovenským osobnostem jsme položili tři otázky:
1. Jaký vliv měly podle vás stávky v Polsku a vznik Solidarity na československou společnost?
2. Myslíte, že právě tehdy se v Gdaňsku začalo definitivně rozpadat sovětské impérium?
3. Jak jste polské události prožíval(a) a hodnotil(a) vy?
1. Co tehdy začalo na polském pobřeží, mělo u nás ohlas takový, jaký mohlo mít: morálně malověrnou a apatickou znormalizovanou většinu to navenek příliš nevzrušovalo, uvnitř ale dráždilo, byť často spíše negativně. Dodnes se musím stydět za občasné šovinisticky zaslepené poštěkování těch o něco málo socměšťácky blahobytnějších o „polských stávkujících kšeftařích, kterým se nikdy moc do práce nechtělo“. Tahle směsice potlačovaného vlastního svědomí a v podstatě akceptovaného husákovsky chalupářského pragmatismu byla odporná, a pozdější satisfakce z „polského krachu“ přímo děsivá. Pro ostatní, méně zdevastované, to bylo naopak odpočátku skoro neuvěřitelné, a budilo to obdiv – prostě Solidarita vyvolávala solidaritu i užitečnou – polaritu. Kdo tehdy ještě stihl do Polska před vyhlášením výjimečného stavu zajet a měl oči a uši, vracel se poznamenán a infikován nadějí, že všemu nemusí být konec. Kdo si myslel opak, ztrácel poraženeckou jistotu.
2. Zcela určitě. Polské události a zkušenosti ukázaly, „že to jde“. Samozřejmě ne zadarmo, ale již nezadržitelně.
3. Pro mě bylo Polsko již od poloviny 70. let v jistém smyslu oázou svobodnější kultury a spojnicí se světem. Divadlo, literatura, film, žurnalistika – vše kypělo energií onoho „morálního neklidu“. A dalo se tomu rozumět a dalo se to sehnat a dokonce i paradoxně dostávat pravidelně poštou: Kultura, Polityka, Literatura na świecie, Dialog, Literatura. A také při hranicích vidět v TV. A osobně: zejména vratislavské divadelní festivaly a ten na podzim 1981 jako poslední: japonské butó v divadle, Člověk z mramoru v kině a na ulici mítinky Solidarity a fronty na maso. A u čaje bratření s těmi, kteří nás považovali za příchozí ze země Patočkovy Charty… A pak momentky z léta 1989. Na dovolené v Jeseníkách v televizi zasedání polského Sejmu se zástupci Solidarity. A v Prostějově za zadním sklem škodovky někým jakoby nic odložená burcující Gazeta Wyborcza. A pak již na konci podzimu překládám politické vademecum L. Kołakowského pro cyklostylovaný zpravodaj místního OF. Polské události jsem prožíval jako naději, a jejich vyústění jako satisfakci. I pro nás.
Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
