Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
V šedesátých letech nás přitahovaly kvalitní programy v Polském kulturním středisku na Václavském náměstí. Přispívaly k hlubšímu vztahu k bratrům Polákům. Zajímavá setkání s osobnostmi polské kultury, vědy, politiky, filmy Andrzeje Wajdy a dalších tvůrců v nás zanechávaly silné dojmy. Navíc: v našem těsném sousedství bydlela tehdy rodina polského diplomata (píše se o něm v Listech 6 z roku 1988). Spřízněni společnými zájmy, intelektem, věkem, i přes stejně staré děti, jsme brzy snaživě mluvili polsky a oni ještě lépe česky. S Jerzym Mieleckým, pedagogem na vratislavské univerzitě, si občas píši, i když srpen 1968 a jeho následky nás na roky osudově oddělily.
Polsko si zamiloval na cestách za reportážemi, dokud směl publikovat, můj muž František. Asi proto ho přátelé z pražského disentu v roce 1976 zvolili za posla k polským disidentům, konkrétně k navázání osobního spojení s Adamem Michnikem. Aby se věc zdařila, jeli jsme i s dcerami a výbavou k táboření. Bylo nám trochu divné, že na dálnici není skoro žádný provoz, zato dost policejních hlídek. Dojeli jsme do Varšavy a vyhledali podle pokynů Jana Lityńského. Dost nervózně nám sdělil, že jsme nepřijeli ve vhodnou chvíli, protože v továrně na traktory Ursus se proti drastickému zdražení potravin vzbouřili dělníci a bezpečnostní síly jsou v pohotovosti. Michnik je pochopitelně pod jejich dozorem. V oné době on, Jacek Kuroń a další lidé už připravovali KOR (Výbor na obranu dělníků) a jejich činnost měla značný ohlas. Dohodli jsme proto nové setkání za několik dní. Žel, ani tehdy se Michnik nemohl dostavit, ale poslal obsáhlou analýzu ekonoma prof. Edwarda Lipińského, kterou jsme měli doručit v Praze. „Kontraband“ se podařilo předat. Adama Michnika jsme poznali až po mnoha letech ve vídeňském paláci Pálffy při jakési večeři. Poznamenávám, že události v Ursusu měly v červenci téhož roku dohru v soudním procesu se šesti aktivisty a s rozsudky trestů vězení od tří do šesti let. Následoval rozhodný protest třinácti známých polských intelektuálů včetně Michnika, Lipińského, herečky Mikołajské a dalších, kteří se s naléhavou výzvou k solidaritě obrátili jmenovitě na přední osobnosti z kultury i politiky na Západě.
Inspirován četbou Leszka Kołakowského sepsal můj muž v roce 1979 texty Stokrát není (čímž myslel „socialistický“ stát v tehdejším Československu) a o něco později Stokrát se bojí, kterýžto s hudebním doprovodem Plastic People of Universe obletěl svět, i v nahrávce, která se možná zachovala. Prof. Kołakowski, už tehdy z exilu v Oxfordu, v odpovědi na dopis mého muže sympaticky reagoval.
Krátce po našem příchodu do Rakouska nás zastihl bouřlivý vývoj „polského léta“: masové stávky v Gdaňsku, Gdyni, Štětíně s ozvěnami po celé zemi, se střety a posléze s kapitulací státní mocí v přijetí 21 požadavků dělnických představitelů v čele s Lechem Wałęsou. Zúročeny byly zkušenosti a prohry z polského Październiku 1956, krvavého prosince 1970 a června 1976. Naskytly se i úvahy: co kdyby jiskra přeskočila k nám a případně dále na východ? Po dramatickém průběhu roku 198l, provázeném dalšími stávkami v důsledku zhoršující se hospodářské situace v Polsku, nový šéf strany a vlády generál Jaruzelski žádal parlament o plné moci. Vyhlášení výjimečného stavu (o jehož účelu a tehdejší úloze generála Jaruzelského se dodnes vedou polemiky) umožnilo internaci desetitisíců aktivistů Solidarnośći, včetně jejích představitelů. Pod tíhou ztráty nadějí, především v řadách dělnictva, následoval masový odchod tisíců politických i ekonomických emigrantů, kteří zaplavili Rakousko. Zdejší úřady ve spolupráci s charitativními a mezinárodními organizacemi, a po předchozích zkušenostech s Maďary a Čechoslováky, se musely o ně okamžitě postarat. Tehdy jsme se i my, takřka čerství exulanti, účastnili nejen protestních demonstracích, ale v rámci svých schopností se snažili pomáhat. Díky svým znalostem angličtiny, němčiny a zčásti i polštiny jsem překládala a tlumočila ve vídeňské kanceláři AFCR (American Fund of Czechoslovak Refugees) a ve spolupráci s Ivanem Medkem i přímo v její pobočce v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Bylo nutno co nejrychleji pomoci polským mužům k další cestě do USA, Kanady, Austrálie, zemí, jež byly ochotny přijmout větší počty emigrantů.
Přibližně ve stejné době jsme se skupinou exulantů z několika středo- a východoevropských států spolupracovali při založení a vydávání časopisu OsteuropaNachrichten, na jehož stránkách se velmi často objevovaly texty o Solidarnośći, její podzemní činnosti a dalším vývoji v Polsku. Organizátorem i autorem býval obvykle prof. dr. Andrzej Zięba, zatímco my jsme spolu se Zbyňkem Benýškem obstarávali příspěvky o Chartě 77 a aktualitách z Československa.
Pod dojmem polských událostí a po vlastních zkušenostech z vlasti se podařilo mému muži uskutečnit jeho letitou ideu o oslovení dělníků v Československu. Stránky Listů k tomu ochotně poskytl šéfredaktor Jiří Pelikán. V srpnu 1981 vyšly s úvodním nápadným titulkem Věnováno dělníkům. Na přípravách vydání jsme s Františkem pracovali mnoho týdnů. Navrhli koncepci, obsah, autory z domova i ciziny. Skvělé komentáře poslal z Bavorska přítel Jiří Lederer, zasvěcený znalec polské problematiky, překlady z polštiny pořizovala jeho žena, rodilá Polka, Ela Ledererová. Převážnou většinu článků o odborech doma i v evropských zemích jsme museli napsat sami, protože některé příspěvky vzhledem ke komplikovanému spojení nedošly včas. Stalo se tak, žel, i v případě textů od Adama Michnika, Aleksandra Smolara a Krzysztofa Pomiana, které byly nicméně použity pro připravované monotematické číslo o Polsku. Bylo tehdy snazší objednat a dostat články od autorů třeba až z Kanady, nemluvíc o Rakousku atp. Krajně složité a náročné bylo i putování vytištěných Listů ke čtenářům do Československa, což je jiná kapitola.
Rovněž v srpnu 1981 vyšlo zkrácené vydání pro skandinávské země ve švédské Uppsale. Ostatně Listy věnovaly v letech předchozích i pozdějších vývoji v Polsku tradičně mimořádnou pozornost.
Už když byly převratné změny na spadnutí i v Praze – o jejich akceleraci jsme ovšem neměli tušení – konala se dál „válka“ na československorakouské hranici. Hodlali jsme tehdy dojet s autem naloženým exilovými časopisy a knihami do Vratislavi, na festival nezávislé kultury, s koncerty našich písničkářů z domova i z exilu. V Listech 6 z prosince 1989 o tom napsal spisovatel Ota Filip: „manželé Vaněčkovi, novináři z Vídně, dostali sice čs. průjezdní vízum 2. listopadu, nedojeli však dále než k čs. pohraniční stráži na přechodu u Hevlína.“ Popravdě řečeno jsme se tehdy už viděli při výslechu na brněnské StB. Pouze nám však nařídili okamžitě opustit čs. území k návratu, odkud jsme přijeli. S námi byla zadržena i Jolanta Ziębová, která pomáhala s dopravou našich tiskovin. Teprve zpět ve Vídni jsme se dozvěděli, že i ji propustili. Z Vídně jsme pak také poslali telegram do Vratislavi. Náš vzkaz přečetl Karel Schwarzenberg shromážděným tisícům mladých lidí z Československa, jimž se zdařilo po různých oklikách na festival dorazit.
Postulat 22 se jmenuje dlouhohrající gramofonová deska s deseti písničkami, jež zněly nejčastěji ve slavné době Solidarnośći. Na obalu dojemná scéna s davem klečících dělníků v montérkách, v první řadě Lech Wałęsa. Desku vydalo exilové hudební vydavatelství Jiřího Palase v Uppsale.
Pečlivě uchovávám kovový odznak s nápisem Solidarność PolskoCzechosłowacka. Přála bych si, aby spojené ruce na něm zůstaly symbolem nejen pro časy minulé.
A ještě dodatek: po listopadu 1989 mne často zamrzelo, jak rychle se u nás zapomnělo na výborné polské přátele, kteří v pohnutých dobách stáli po našem boku. (Což ostatně platilo a platí i v případě Maďarů, Rakušanů, občanů někdejší Jugoslávie či bývalého Sovětského svazu.)
(Vídeň, červenec 2005)
Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, stálá spolupracovnice Listů. Žije v Praze a ve Vídni.
Neschovávat památky v šuplíku: Rozhovor s Janinou Jankowskou k 25. výročí polského Srpna
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
