Marcel Tomášek

Singles

Je těžké si v současném mediálním prostoru nepovšimnout houfů poněkud rozpačitých postav, které už i v češtině označujeme jako singles. Americké televizní seriály s pevnou pozicí na českých obrazovkách (Sex ve městě, Přátelé, Mc Bealová) prezentují život singles humorně. Českému publiku se zápletky mohou zdát poněkud teenegerovské, ale i žertovná podoba mediální reprezentace poukazuje na závažné změny současné společnosti.

Západní sociologická literatura již delší dobu vyčleňuje novou životní fázi, kterou označuje jako pozdní mladost, mladou dospělost nebo postadolescenci. Vyznačuje se tím, že v životě dnešních dvacátníků, dvacátnic a třicátníků a třicátnic chybí něco z definičních charakteristik spojovaných dosud s dospělostí. Objevuje se nová životní etapa, která fázi mládí sune hluboko do fáze dospělosti, čímž ukusuje z té části života, jež se donedávna za dospělost označovala.

Jak změny prožívají a jak se s nimi vypořádávají lidé v české společnosti, v níž se model neprosazoval postupně od 60. a 70. let jako na Západě, ale prosadil se náhle v letech devadesátých? Vždyť mnozí z nás osobně, na vlastní kůži pociťují závažné posuny v očekávání blízkého okolí, jak budeme naplňovat partnerské vztahy. Pokud by nenastal koncem 80. let politický přelom, velice pravděpodobně bychom reálně socialisticky v šestadvaceti letech měli rodiny se dvěma dětmi. Opravdu prožíváme radikální sociální změnu v osobních vztazích, která však souvisí s širšími změnami české společnosti po roce 1989.

Ačkoliv se singles obvykle připisuje odhodlání profesně se realizovat na úkor osobního a partnerského života, americké výzkumy prokázaly, že většina z nich očekává do pěti let vstup do manželství (to samozřejmě neznamená, že k tomu nutně dojde). Tento závěr potvrdily i hloubkové rozhovory s čtyřmi desítkami respondentů v České republice, podniknuté v letech 2003–2004. Z rozhovorů zároveň vyplynulo, že život bez dlouhodobého vztahu s vyhlídkou na rodinu není a priori sledovanou strategií, ale spíše následkem komplexních změn mentality a modelů převládajících v 90. letech.

Laťka zůstává nahoře

Mnozí čeští singles si uvědomují význam 90. let pro kardinální změnu ve svém osobním životě; chápou ji obvykle pozitivně, ale zároveň vědí o nezamýšlených důsledcích pro osobní život („nabytá svoboda mi umožnila odjet pryč, získat jiný zkušenosti, mít touhu poznávat další věci a jakoby získávat možná v tomhletom směru určitou vnitřní sílu, která pro chlapy je svým způsobem odpudivá, že vidí ženskou, že je silná, i když to může být jenom jedna strana mince“ – 27 let, práce v public relations). Ačkoliv by se zdálo, že jde o změny toho, co se tradičně očekává od ženského pohlaví, důležitější je něco, co lze nazvat individualizací očekávání ve vztahu k případnému partnerovi. Ta očekávání jsou totiž velmi ambiciózní. Tak jeden z respondentů (29 let, právník, hudebník, neziskový sektor) upřednostňuje soběstačné a seberealizující se partnerky, pro které partnerský život není cílovou seberealizací; doslova mluví o „laťce“ a o tom, že „laťka zůstává nahoře“. A když první citovaná respondentka mluví o případném partnerovi, otevřeně přiznává: „Nechci slevit z nějaký svojí představy, protože si myslím, že to je na tak strašně dlouhou dobu, že by se to stejně nevyplatilo.“ Prosazující se individualizaci očekávání ještě explicitněji předestírá další výpověď (32 let, svobodná matka, asistentka, sekretářka): „A já si prostě nejsem schopna říct jako že ano, tak tenhle člověk sice děla tohleto, ale v tomhletom zas je úžasnej. Jo, já začnu vidět jenom to hnusný potom a nejsem ochotna vidět to dobrý. To jsem myslela těma kompromisama, i když to je špatně zvolený slovo tady na tohle, takhle jsem to myslela. Když prostě víš, co chceš, že chceš prostě toho manžela a děti a auto a dům a chatu, tak akceptuješ i tyhlety věci, který se ti třeba nelíbí, ale řekneš si: Jo, tak zas to vyvažuje tohleto.“

Dalším vysvětlením obtížně naplňovaného očekávání při výběru partnera je vzrůstající věk, který s sebou nese poznání a zkušenosti, ztěžující „romantickou zamilovanost“ jako východisko („Faktem je, že v tomhle věku už se těžko nasazují růžový brejličky, abych všechno viděla hrozně krásný. Takže si to, pokud mají více času, tak si to vždycky pokazí ti chlapi. Potom já z toho vycouvám povětšinou.“ – 29 let, vedoucí klientského centra leasingové společnosti). Překážkou objevující se s prodlužujícím se „singlovským obdobím“ je postupná ztráta schopnosti partnerského soužití, schopnosti přizpůsobit se jinému člověku („Já to mám tak, že si uvědomuju, že čím dýl to potrvá, tím horší bude normálním způsobem fungovat v nějakém normálním svazku.“ – 29 let, právník, hudebník, neziskový sektor).

Narušitelé a zástupné činnosti

O ztrátě návyků se výslovně mluví především v souvislosti se samostatným bydlením: „Já už si vlastně vůbec nedovedu představit, že bych se musela s někým sžívat zase na jednom prostoru třeba padesát metrů čtverečných. Jo, jako to bych se musela hodně zamilovat.“ (32 let, svobodná matka, asistentka, sekretářka). Jedna z již citovaných respondentek (29 let, vedoucí klientského centra) si uvědomuje hlubší charakter změn i novost stádia samostatného bydlení v českém kontextu, kde před rokem 1989 bylo spíše neobvyklé a mladí lidé odcházeli od rodičů přímo do svých nových rodin: „Já vím, že se k tomu pořád vracím, ale k tomu osamostatnění – to hraje velkou roli. A říkám, hodně rychle se na to zvykne a těžko se to boří. Kdo se stěhuje od rodičů a zakládá rodinu, vlastně touto fází neprojde a neřeší. Ale já samozřejmě jsem na svoje pohodlí zvyklá a samozřejmě kdokoli cizí, nepočítám návštěvu, to si tam někoho pozvu, ti pak odejdou, s tím počítám, našlapaný brambůrky na koberci, to je v pořádku. Ale stabilně tam mít ňákýho narušitele, tak to bych musela vědět, proč ho tam mám, ty důvody pro ano by musely být silnější než proč ne. A ty proč ne jsou pro mne docela silný, říkám těch 70–80 % to mám vyjasněný, to mi vyhovuje.“

Přes určitou determinaci a zdůrazňování „laťky“, pod kterou singles nejsou ochotní jít, je prožívání samoty a vědomí vlastního singlovství velkou výzvou: „Já mám pocit, že se spíš uzavírám do sebe. Protože jsem si prošla takovou tou fází, kdy jsem si to nechtěla připustit, že by to pro mě bylo strašně důležitý, to hledání přítele. Říkala jsem si prostě, no tak svoboda je taky důležitá a já nechci prvoplánovitě chodit po ulicích a uvažovat, že to je pro mě důležitý. Pak jsem si teda uvědomila, že to je úplnej nesmysl a že teda opravdu si myslím, že někoho k sobě potřebuju, protože bez toho je ten život o něco chudší. Ale pořád si myslím, že to jsem schopna nějak zvládat.“

Lidé nalézají celou řadu zástupných činností a aktivit kompenzujících chybějící partnerské vztahy. Specificky se projevují například v uměleckých oblastech: „Já jsem dělal muziku a ta projekce byla přes ty tóny, tak tam jsem se snažil nějak seberealizovat, to prostě fungovalo tak, že čím víc je člověk v prdeli, tím víc pak dělá. Ono to neplatí úplně, ale spíš z tebe valej věci, který ještě oslověj někoho dalšího, protože někdo to má podobně. Jako to není přímo vyřčený v tý muzice nebo to není úplně na první pád slyšet, ale dá se s tím pracovat, ta deprivace je transformovaná do něčeho jinýho… to šlo spravovat třeba formou tý muziky, takže já jsem to řešil takhle, a to pomohlo protože to bylo… to šlo ven.“ (29 let, právník, hudebník, neziskový sektor). I další z respondentů (36 let, výtvarník, prodej knih) se vypořádával s problematickými fázemi v partnerských vztazích prostřednictvím svých výtvarných projevů. Také tvůrčí kolektiv pomáhá jednomu z respondentů vypořádat se s chybějícími partnerskými vztahy (27 let, student DAMU). Tento trend se ale objevuje obecněji („Že teďka třeba tím, že jsem sama, tak mám potřebu se plně zaměstnávat.“ – 21 let, studentka, práce v redakci). Vypořádávání se s neexistujícím vztahem ovšem často nabývá únikových forem: „Todleto mi dost vadí, když prostě mám nějaký špatný období a padne na mě nějak depka, prostě že jsem sám, tak tohle bytí sám na mě hodně dopadá… Řeším to bohužel tak, že i když vím, že bych jako měl ten večer něco udělat, ať už do školy nebo něco jinýho anebo támhle s tou knížkou jsem dlouho nepohnul, tak se velice lehce nechám zlanařit, že s někým jdu do hospody, což minimálně dvakrát tejdně vždycky se stane, i třikrát.“ (26 let, manager dokončující studium).

Kdy končí „pozdní mladost“?

Odpověď na otázku, kdy přichází moment, v němž jsou ochotni vzdát se své mladické svobody, je nejednoznačná a individuální. Jednatřicetiletá respondentka si uvědomuje: „Do určitého věku určitě preferuješ nějakou tu svobodu a nezávislost, myslím, že u mě to tak možná i bylo, a teď to jako sleduju těžce, že se to přehouplo po té třicítce, nebo už těsně před tou třicítkou to tak začalo krystalizovat, že jako opravdu už jsem ochotna se vzdát té svobody.“ (31 let, nákupčí sítě supermarketů). Šestatřicetiletý respondent ovšem popisuje neukončené hledání: „…máš pocit, v něco věříš, že nějak budeš žít, a ty nevíš přesně jak, akorát máš ten pocit, že to bude všechno v pořádku. Ty nemáš daný, že budeš umělcem, že budeš cestovatelem, že budeš vědcem, nic, nevíš to přesně, ale zároveň víš, že to bude dobrý, krásný. A samozřejmě protože ten sen nikdy přesně nedefinuješ, co vlastně jsi, tak ho nemůžeš naplnit. A je to otevřené, ty můžeš všechno… všechno to je otevřený – a běží ten čas, běží a ty nevolíš žádnou z těch cest, protože jakmile něco zvolíš, tak ostatní odřízneš a furt je všechno otevřený a najednou se ukáže, že už není otevřený vůbec nic. Každé rozhodnutí je, že něco jiného ztrácíš, to je úplně to nejstrašnější. …ale přesto furt si myslím, že v tuhletu chvíli v šestatřiceti můžu věřit na nějaký ideál, na něco ideálního, nemusím jít do kompromisu a myslím, že ještě to není tak ztracený a že jsou věci, které se fakt objevují čas od času…“ (36 let, výtvarník, prodej knih).

Přestože jsme na singles pohlédli spíše jako na individuálně prožívanou a generovanou „prodlouženou adolescenci“, tedy dočasnou životní fázi předcházející nalezení dlouhodobého vztahu, nezvratné zůstává, že proces individualizace je bytostnou součástí restrukturalizace současných ekonomických a společenských struktur, směřující k „plně mobilní společnosti singlů“ (jak napsal již v r. 1992 Ulrich Beck). Výjimečná dynamika této změny v českém kontextu po roce 1989 přitom vychází zároveň i ze změny kulturních modelů, i z přetvářejících se ekonomických struktur. Vážnou otázkou je, jdeli u singles o pouhé odložení manželství nebo dlouhodobého soužití zahrnujícího rodičovství, či přece jenom také o socioekonomicky dané prosazování nového životního způsobu – permanentní alternativy k tradičním vztahům.

Marcel Tomášek (1971) působí na Katedře sociologie FSS MU v Brně. Text vychází z výsledků práce v rámci výzkumného záměru „Mládež, děti, rodina v transformaci“ na autorově pracovišti.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Pavel Machonin: Dynamika české společnosti

Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie

Pavel Machonin: Modernizace a humanismus

Marcel Tomášek

Singles

Laťka zůstává nahoře

Narušitelé a zástupné činnosti

Kdy končí „pozdní mladost“?

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu