Václav Klusoň

Rovná daň – nerovné důchody

Václav Klusoň

Kdyby Mirek Topolánek sdělil Billu Gatesovi, že ho stát pokutuje za úspěch, asi by mu miliardář nerozuměl. A přece v tomto duchu mnohdy diskutujeme. Podobně jako v roce 2002 se v rámci příprav na volby rozbíhá diskuse o reformě daňového systému. Mnoho se od té doby nezměnilo, ani pokud jde o zaměření diskuse, ani o plnost státní pokladny. Poněkud se zvýšil podíl výdajů státního rozpočtu na HDP i podíl daňových příjmů na příjmech celkových, tzv. daňová kvóta, která však i nadále zůstává pod průměrem evropských zemí OECD. Podstatněji však vzrostl státní dluh. A v kruzích pravice i levice podle všeho převládají poněkud jednostranné pohledy; pokud budou přetrvávat, naruší posléze sociálně ekonomický smír, o němž snad stále ještě můžeme hovořit. Dokud je čas, podívejme se na některé aspekty daňové soustavy, o nichž média příliš neinformují.

V takové situaci přichází ODS – jako již v roce 2002 – ve volebním programu se záměrem zavést jednotnou sazbu daně z příjmů fyzických osob ve výši 15 % a tutéž jednotnou sazbu zavést i u daně ze zisku právnických osob a u DPH; projekt se někdy nazývá „třikrát patnáct“. Pokud se návrhy naplní, půjde o mimořádně hluboký zásah do daňové soustavy s dalekosáhlými důsledky. Věnujme se tedy projektu podrobněji.

Pozoruhodné je, že průkopníky této inovace jsou pobaltské státy. První bylo Estonsko, které zavedlo jednotnou sazbu daní z příjmu fyzických osob a ze zisku právnických osob (někdy se hovoří o tzv. plošné dani) ve výši 26 % již roku 1994. Sazba později klesla na nynějších 24 % a ještě v tomto desetiletí se plánuje její snížení až na 20 %. V témže roce následovala příkladu Estonska Litva se sazbou 33 % a o rok později Lotyšsko – 25 %. Rusko zavedlo v roce 2001 jednotnou sazbu daně z příjmu fyzických osob ve výši 13 %, avšak z firemních zisků 35 %, následováno v roce 2003 Srbskem (14 %) a o rok později Ukrajinou (13 %). V roce 2004 zavedlo Slovensko systém „třikrát devatenáct“ (tedy 19 %). Letos jednotné zdanění příjmů fyzických osob připravují další dvě země: Gruzie (12 %) a Rumunsko (16 %). V Polsku se podobně jako u nás diskutuje o zavedení jednotné patnáctiprocentní daně.

Nespornou velkou předností jednotných plošných odvodů je jednoduchost a průhlednost, podstatně ulehčující administrativní kontrolu a výběr. Uvažme ideální konstrukci, kdy by zavedení plošné sazby doprovázelo zrušení všech výjimek a odpočtů. Odpadlo by daňové přiznání jednotlivých poplatníků a daň by z hrubé mzdy zaměstnanců strhávali sami zaměstnavatelé, kteří by daň finančnímu úřadu odváděli a zaměstnancům vypláceli čistou mzdu (sníženou o daň z příjmu). V USA pobírá dnes mzdu údajně kolem 130 milionů zaměstnanců, kdežto počet zaměstnavatelů (firem, institucí, úřadů apod.) je pouze 8 milionů. Počet daňových poplatníků by se tím daňovým úřadům v USA (IRS – Internal Revenue Service) snížil o víc než 120 milionů! Dnes je to samozřejmě utopie, i když lákavá. I proto daňový experiment východoevropských zemí vzbuzuje i v rozvinutých zemích určitou pozornost a v mnoha z nich lze zaznamenat alespoň snahu počet daňových sazeb snížit. V letech 2000–2003 tak sedm zemí OECD (včetně Lucemburska, které mělo sedmnáct různých sazeb!) počet sazeb snížilo. Naopak v USA, Kanadě a v Portugalsku si jednu sazbu přidali.

Jednotná sazba, plošná daň, nemusí být nutně nízká. Viděli jsme, že Estonsko, Lotyšsko a zejména Litva uplatňují sazby poměrně vysoké. O tyto země se proto také obzvlášť zajímají některé západoevropské sociálně demokratické vlády; třeba ve Španělsku a Německu diskutují o plošných daních s jednotnou sazbou 30 % pro firmy i fyzické osoby.

Princip stejné oběti

Jedním z argumentů ve prospěch jednotné sazby je, že sociálně slabé vrstvy nikterak nepoškodí; bohatí budou stále na dani odvádět podstatně více nežli méně zámožní. Daňový poplatník s ročním příjmem 100 000 Kč by při sazbě 15 % dnes na dani odváděl 15 000 Kč (pro zjednodušení nebereme v úvahu odpočitatelné položky za základu daně, resp. budeme považovat uvedenou výši příjmu po jejich odpočtu), kdežto poplatník s ročním příjmem 350 000 Kč by odvedl částku 52 500 Kč, tedy třiapůlkrát větší. Podle současné úpravy – tj. při sazbě 32 % – by ovšem odvedl 112 000 Kč, tedy o 59 500 Kč více, což je více než sedminásobek výše daně v nejnižším pásmu. Současná úprava totiž zdaňuje příjmy fyzických osob progresivní sazbou ve čtyřech příjmových pásmech se sazbami od 15, 20, 25 a 32 %. To je údajně nespravedlivé a omezuje se tím schopnost zámožnějších občanů více investovat, a tedy rozvíjet výrobu. Proto obhájci jednotného zdanění říkají, že i při nižší jednotné sazbě bohatí odvádějí státu v absolutních částkách daleko více nežli chudí. To je ovšem, jak si hned ukážeme, základní nedorozumění, pokud jde o sociální dopady.

Naše diskuse o jednotné dani se soustřeďují především na to, zda a které sociální skupiny na takové dani prodělají a které naopak vydělají. Všeobecně se má za to, že právě občané s vysokými příjmy budou nejvíce profitující skupinou, nehledě na to, že vysoká sazba DPH je bude podstatně méně zatěžovat než skupiny s nízkými příjmy a důchodce. To je dost podstatná skutečnost. Na Slovensku jednotná daň díky výnosům z DPH poněkud kompenzuje snížení sazeb z příjmů fyzických osob a ze zisků podniků, avšak současně patrně zatíží mimořádně rodinné rozpočty sociálně slabších skupin. Jednotná sazba 19 % je relativně nízká ve zdanění zisků firem a příjmů fyzických osob, ale je to jedna z nejvyšších sazeb DPH v Evropě! Slovenský ministr financí Ivan Mikloš při nedávné návštěvě Prahy řekl, že negativní dopad jednotné daně na nízkopříjmové skupiny kompenzovali zvýšením nezdanitelného základu z dřívějších 32 tisíc korun na 82 tisíc korun, takže ten, jehož příjem za práci je nižší než 50 % průměrné mzdy, neplatí žádnou daň. Ministr musel samozřejmě připustit, že ke snížení daňové zátěže došlo v nejvyšších příjmových skupinách, kde nejvyšší sazba byla dosud 38 % a nyní klesla na polovinu. U středních příjmových skupin, kde byla sazba 20 %, došlo jen k nepatrnému posunu, i když i zde se příznivě projevil vyšší nezdanitelný základ a zavedení daňového bonusu u rodin s dětmi. Diskuse vedená tímto směrem nemůže zřejmě vést k přijatelným řešením. Nemá totiž příliš význam se ptát, kdo – která sociální skupina – a kolik na daňové reformě získal či ztratil, nýbrž zda zátěž, kterou musí placením daní podstoupit, je únosná a přijatelná z hlediska zátěže, kterou podstupují ostatní sociální skupiny.

Podívejme se tedy na plošné jednotné, anebo naopak progresivní zdanění z jiné stránky. Jak bylo řečeno, současná úprava sazeb daně z příjmů fyzických osob má charakter progresivního zdanění a u nás obsahuje čtyři daňová pásma. Nejnižší sazba je uplatněna na příjmy do 109 200 Kč, nejvyšší pak na příjmy od 331 200 Kč. Koncepce progresivního zdanění příjmů je založena na tzv. principu stejné oběti. Je všeobecně známo, že jedna a táž stokoruna má různě velikou hodnotu; v rukou nemajetného člověka s nízkým příjmem je vysoká nebo alespoň nezanedbatelná, kdežto v rukou boháče jde o drobný peníz. Mohli bychom si tedy užitečnost našich příjmů představit v nějaké závislosti na jejich velikosti pomocí klesající křivky, jejíž tvar by konceptuálně zobrazoval spojitě se měnící užitečnosti různě velikých příjmů konkrétní osoby; nejvyšší užitek u nejnižších příjmů a naopak nejnižší užitek u příjmů nejvyšších.

Uplatnění principu stejné oběti v rámci progresivního zdanění má pak alespoň tyto dva důsledky:

1. všichni daňoví poplatníci zdaněním svého příjmu – jakkoliv vysokého – utrpí přibližně stejnou ztrátu (stejný úbytek) užitečnosti svého důchodu; hodnoty mezních ztrát užitečnosti se u všech rovnají;

2. poměr velikosti ztraceného užitku k celkovému užitku důchodu před zdaněním je u poplatníků ve všech příjmových skupinách přibližně stejný.

Princip stejné oběti vyžaduje proto takové rozdělení daňového zatížení, aby mezní ztráty užitečnosti všech daňových poplatníků byly přibližně stejné. To vede k tomu, že souhrnná ztráta užitečností všech důchodů je optimální a že daňová soustava uplatňuje hledisko solidarity. Pokud by rozdělení ztrát užitečnosti bylo takové, že zámožnější poplatníci by zdaněním svého příjmu ztráceli méně (jejich mezní ztráty užitečnosti by byly nižší) než poplatníci v nižších příjmových skupinách, byla by progresivita sazeb buď nedostatečná, nebo by vůbec chyběla. V takovém případě by byla uplatňována jedna jediná sazba a o solidaritě by nebylo možné mluvit. V tom případě by křivka znázorňující průběh užitečnosti v závislosti na velikosti příjmů byla přímkou souběžnou s osou X, a to ve vzdálenosti, jež by zobrazovala velikost užitku, který by byl pro všechny poplatníky stejný – ať mají příjmy jakkoliv vysoké. Znamenalo by to též, že mezní ztráty užitečnosti důchodů by byly u všech poplatníků stejné a rovnaly se nule, což je ovšem důsledek z hlediska sociální spravedlnosti zcela absurdní a těžko přijatelný.

V tomto světle nerozumím stanovisku, podle něhož by jednotná plošně uplatňovaná sazba daně mohla být přijatelná v případě, že by bylo v odpovídající míře rozšířeno nezdanitelné pásmo u nízkopříjmových skupin. Potom by údajně i jednosazbová daň získala charakter daně progresivní. Jak velké by takové pásmo muselo být, aby se mezní ztráty užitečnosti obou skupin vyrovnaly?

Pokuta za výkonnost?

Tento slogan slýcháme dost často. Jeho uživatelé by jej měli zaměřit i na opačný konec progresivní stupnice, případně doplněné širokým nezdanitelným pásmem. Pak by zněl: progresivní zdanění – odměna za lenost a neúspěch!

Vraťme se však věcně k tématu. Nelze popírat, že plošné zdanění důchodů jednotnou a poměrně nízkou sazbou má velký motivační účinek. Zaměřuje jednotlivce na to, aby vydělal co nejvíce, aby dosáhl co nejvyššího podnikatelského zisku, protože ví, že ať dosažený výdělek, odměna či zisk budou sebevětší, odvede percentuálně vždy stejný, v absolutní částce poměrně malý díl. Potom má údajně smysl usilovně pracovat, podnikat, investovat a uskutečňovat rizikové projekty, čelit konkurenci inovacemi, likvidovat staré a vytvářet nové, krátce řečeno, realizovat schumpeterovký princip „tvořivé destrukce“. Kdo však zaručí, že daňových úspor nebude místo toho využito k nadměrné a plýtvavé spotřebě?

Problém je trochu v tom, že úspěchu v podobě vysokého zisku nebo vysoké odměny za práci lze dosáhnout i způsoby, jež nemají daleko k podvodům nebo podvody přímo jsou. Hodnota úspěchu jako takového závisí v podstatné míře rovněž na tom, zda jej bylo dosaženo v podmínkách ekonomické soutěže, resp. na soutěžním trhu, nebo naopak v monopolním postavení. Trh, tím méně pak daňová soustava, nemohou skutečnou zásluhovost posoudit, a nebylali porušena pravidla hry nebo nebyloli takové porušení odhaleno, udělí vysokou známku každému, kdo zisku dosáhl.

Soutěžní trh ostatně v pravém slova smyslu neodměňuje ani netrestá; úpadek může postihnout nejen neschopné a lajdáky, nýbrž i ty, kteří vynaložili nezměrné úsilí, um a důvtip. Naopak úspěch mohou mít třeba jen průměrní nebo zcela podprůměrní a nepoctivci. Spontánní tržní proces je něco jako loterie, a přitom loterii nikdo jako sociálně nespravedlivou instituci neoznačí. Sociální spravedlnost nelze v tomto případě chápat jako odpovědnost někoho (kupř. státu) za to, že každý dostane, co si vzhledem k vynaloženému úsilí, dovednosti a nákladům zasluhuje, co mu jaksi „právem“ náleží. Tedy že je někdo, kdo vyrovná případné „nespravedlivé“ rozdělení majetku a důchodů v důsledku fungování tržního mechanismu. „Pokutu“ za úspěch či výkonnost i v tomto případě uděluje trh, nikoliv progresivní daňová stupnice!

Vysoké důchody však vedou k akumulaci bohatství a v každé zemi zvyšují nerovnost v rozdělení důchodů a majetku. Velikost této nerovnosti se projevuje na charakteru ekonomického rozvoje země a na klimatu, v němž se sociálně ekonomické vztahy obyvatel utvářejí. Je důležité tuto nerovnost kvantitativně vyjádřit. K jejímu měření se používá Giniho koeficientu, jehož hodnoty se pohybují v intervalu: <0;1>. Jeho minimální hodnota vyjadřuje absolutní rovnost, maximální pak absolutní nerovnost rozdělení.

Giniho koeficient vychází z Lorenzovy křivky, která zobrazuje závislost kumulovaného podílu přijatých důchodů na kumulovaném podílu příjemců důchodů, přičemž vychází od nejnižších důchodových skupin. Každý bod na křivce udává procento populace, která je příjemcem určitého procenta celkového důchodu. Kupříkladu že 20 % populace se podílí na jen čtrnácti procenty na celkových důchodech. Pokud by se však všichni podíleli na celkových důchodech stejně, 15 procent populace by mělo patnáctiprocentní podíl, třicet procent podíl třicetiprocentní, Lorenzova křivka by získala tvar přímky se sklonem 45 stupňů a zobrazovala by absolutní rovnost rozdělení důchodů. „Gini koeficient“ je zjednodušeně řečeno vyjádřením vzdálenosti obou křivek.

Je zajímavé porovnávat hodnoty tohoto koeficientu jednotlivých zemí se stupněm jejich rozvoje, respektive velikostí bohatství. Rozvinuté země západní vykazují hodnoty kolem 0,30 (Francie 32,7, Německo 30,0 Anglie 36,8, I a Itálie 27,3) a zdá se, že čím bohatší je společnost, tím rovnoměrnější je rozdělení. Daně a dobročinné aktivity posunují rozdělení důchodů k větší rovnosti. Progresivní zdanění takový posun podporuje, plošná daň jej zeslabuje. Spojené státy vykazují oproti Evropě vyšší hodnoty tohoto koeficientu (40,8), avšak též podstatně vyšší hodnotu HDP na hlavu a nižší nezaměstnanost; mají také nejvíc velmi bohatých lidí (v roce 2003 měly 222 miliardářů oproti čtrnácti v Anglii). Poskytujeli společnost každému dost příležitostí, nerovnost rozdělení důchodů a velká koncentrace bohatých nevadí, spíše motivuje. Jinak to je v zemích chudých, v nichž příležitosti chybějí, popřípadě vzestupu stojí v cestě různé překážky a uzávěry. Tehdy může být velká nerovnost rozdělení majetku a důchodu příčinou velkého sociálního a politického napětí.

V rozvinutých zemích se bohatí lidé za velký majetek a vysoké příjmy nestydí a také se jimi netají. Časopis Forbes Global každoročně zveřejňuje jmenné seznamy těchto lidí s uvedením příjmů a majetku. Zařazení do nejvyšší daňové sazby („jsem v nejvyšších závorkách“) bývá spíše výrazem hrdosti na úspěch než pocitu studu před méně šťastnými nebo nešťastnými. Velmi podstatnou část svého příjmu úspěšný podnikatel či manažer totiž odvedl ve formě daně státu a ještě mu zbyl velký prostor pro filantropickou činnost. A přesto zůstává i nadále velmi bohatý. Proto kdyby Mirek Topolánek kupř. Billu Gatesovi sdělil, že byl státem pokutován za úspěch, asi by mu nerozuměl.

Jak to bylo v meziválečném Československu? Tehdy platily důchodovou daň všechny fyzické osoby, jejichž roční příjem přesáhl daněprosté minimum 7000 Kč. Progresivní daňová stupnice měla 19 sazeb, pohybujících se od 3 do 61 % důchodu. Abychom však byli spravedliví: nelze popřít, že důchodové daně svojí povahou fakticky zvýhodňují ty, kteří nejsou tolik výkonní, kteří příliš dobře nehospodaří, plýtvají zdroji, nepřijímají dobrá rozhodnutí, kteří nejsou příliš úspěšnými podnikateli. Jejich zisk je potom nižší, případně žádný, a proto platí nízké daně, ba neplatí žádné. Představme si ale na okamžik, že by obhájci rovné daně šli tak daleko, že by zavedli plošnou důchodovou daň s nulovou sazbou, že by tedy „pokuty za výkonnost“ zcela zrušili. Potom by byli postaveni před nesnadný úkol, jak a čím důchodové daně nahradit. Nepřímé daně by zřejmě takto zvýšenou daňovou zátěž neunesly a bylo by asi nezbytné obrátit pozornost také směrem k majetkovým daním. To je ovšem cesta pro naši pravici neschůdná a pouhá zmínka o zdanění majetku vyvolává pozdvižení. Přesto musím i takto orientovaného čtenáře poprosit o trochu shovívavosti. Jsem totiž přesvědčen, že u právnických osob, které produktivně podnikají, by zdanění jejich produktivního majetku mělo mnoho výhod. Bylo by rovněž poměrně jednoduché a transparentní, daňový výnos by byl relativně stálý (zejména pokud by byla zdaňována jen fixní aktiva) a daň tohoto druhu by stimulovala co nejefektivnější využívání majetku. Odpůrci takové daně namítají, že má destimulační účinek, pokud jde o investice. Řekl bych, že spíše nastavuje minimální míru efektivního investování do produktivních aktiv. K majetkovému zdanění fyzických osob se ještě vrátím.

V logice rovné daně

Nízká rovná daň přispívá k operacionalizaci principu zvýšené odpovědnosti jednotlivce za vlastní osud, zejména ve stáří, v nemoci a nezaměstnanosti; může působit k odbourávání paternalistického státu a k oslabení principu solidarity v sociální politice státu. Jestliže jednotlivec získá nízkým zdaněním svého důchodu dodatečné prostředky, je logické požadovat, aby tyto (a nejen tyto) prostředky použil k investicím, jež by jej lépe zabezpečovaly ve stáří, v nemoci nebo při ztrátě zaměstnání. Jakkoliv se takový požadavek může zdát být dobře zdůvodněný, jeho prosazení bude narážet na mnoho překážek a bude spojeno s mnohými politickými riziky.

Ukážeme si to na příkladu starobního pojištění. Proč systém starobních důchodů musí být reformován, čtenáři většinou vědí nebo informace snadno získají z tisku. A pracovní skupina zástupců parlamentních stran pod vedením Vladimíra Bezděka návrhy jednotlivých stran připravila. Projekty se liší nikoliv směrem reformy, nýbrž spíše razancí navrhovaných opatření. Projekt ČSSD se opírá o tzv. švédský model fiktivních účtů, na kterých by se shromažďovalo pojistné, na jehož výši by závisela výše důchodů. Hranice odchodu do důchodu by se zvýšila na 65 let a minimální garantovaný důchod by činil 1,2 a posléze 1,1 násobku životního minima jednočlenné domácnosti, což znamená, že by postupně klesal z dnešních 42 % na 23 % průměrné mzdy. (Relace: důchod/hrubá mzda byla po roce 1989 nejvyšší v roce 1991, kdy dosáhla 55,3 % a pak klesala na dnešních 42 %.) Projekt ODS je razantnější; předpokládá rovný důchod ve výši 20 % průměrné mzdy a odchod do důchodu ve věku 71 let. Sazba pojistného by se z dnešních 28 % posléze snížila na 20,5 %. Tím by pojištěncům vznikla úspora na pojistném, která by mohla být použita pro individuální spotřebu. Podrobnostmi těchto projektů ani projekty ostatních stran se zde nemohu zabývat. Uvedené údaje však stačí, abychom konstatovali, že se funkce tzv. solidárního pilíře podstatně sníží ve prospěch tzv. soukromého pilíře, představovaného penzijními fondy. Stačí také k tomu, abychom si položili čtyři základní otázky:

1. Jak a čím budou donuceni dnešní pracovně aktivní občané, aby vstupovali do penzijních fondů a zavazovali se k placení dostatečně vysokého pojistného, jež by jim zajišťovalo důchod ve výši odpovídající jejich představám o životní úrovni ve stáří?

2. Co odradí občany od toho, aby dodatečné prostředky, jež získají nižším zdaněním důchodů, popřípadě nižším pojistným, nepoužili na spotřebu? To však nebude stačit. Ve většině případů bude nezbytné omezit nadměrnou spotřebu, nákup luxusního zboží, nákladné dovolené, splácet spotřební úvěry, neuzavírat nové atd. Rizika stáří, nemoci a ztráty zaměstnáni si mladí, úspěšní a dobře placení lidé těžko uvědomují. Jsou pro ně příliš vzdálená a zdají se být málo reálná.

3. Jaká konkrétní opatření budou přijata, aby penzijní fondy nemohly být vytunelovány a aby byla plně obnovena důvěra v takovéto instituce kolektivního investování?

4. Jaký osud čeká lidi, kteří v důsledku velmi nízkých příjmů nebo proto, že jsou již delší dobu nezaměstnaní, nebudou moci do penzijních fondů vstoupit? Připustí se, aby tento systém ve velkém produkoval bezdomovce, rozsáhlou nouzi a chudobu, která ovšem nebude jen důsledkem nízkých starobních důchodů, nýbrž i dalších hospodářskopolitických opatření, jako např. deregulace nájemného, nákladů na vzdělání, vysoké účast na poskytování zdravotní péče, příplatky za léky atd.?

Odpověďmi se v této stati nemohu zabývat. Abych předešel pravděpodobné námitce, že se tomu záměrně vyhýbám, popíši velmi razantní, avšak dost pravděpodobné opatření, které nenavrhuji, spíše se ho bojím. Má však sloužit jako příklad, jakou cenu by část již dnešní generace musela případně za reformu důchodového systému zaplatit.

Jedním z nepochybně účinných způsobů ,jak generaci dnešních ekonomicky aktivních občanů přesvědčit o nutnosti převzít velkou část odpovědnosti za svůj osud zejména ve stáří, by bylo uvrhnout již dnešní důchodce do bídy a strádání. Bylo by to velmi snadné. Jednou z možností – těch mírnějších – by bylo zrušení valorizace důchodů, která by vedla k dalšímu postupnému snižování poměru průměrného důchodu k průměrné mzdě. Podstatně razantnějším krokem by pak bylo zdanění důchodů, respektive zahrnutí důchodu do základu daně z příjmu fyzických osob (které se ostatně v řadě evropských zemích uplatňuje). V případě jednotné sazby by to mohlo být kupříkladu zdanění patnáctiprocentní, takže násobilka 3 × 15 by se zvětšila na 4 × 15! Samozřejmě k tomu se sotva některá politická strana odhodlá. Se stárnutím populace se totiž zvyšuje počet důchodců a může se velmi zvětšit i jejich politická síla; pokud se budou domnívat, že někdo může jejich již beztak nízkou životní úroveň ohrozit, mohou takový subjekt z politické scény smést. Příklad jsem uvedl, právě abych ukázal, kam až může zrušení systému „pokut za výkonnost a úspěch“ sahat.

V logice rovné důchodové daně je ovšem řada dalších opatření. Zmíním se stručně již jen o jednom, tzv. pojištění proti nezaměstnanosti. Opět to není můj výmysl. Jeden takový projekt byl zcela nedávno popsán v odborné literatuře. Hned na začátku poznamenejme, že slovo „pojištění“ je zavádějící – o skutečné pojištění nejde. Pojistné události, tj. ztráta zaměstnání, většinou nejsou, jakožto náhodné proměnné, nezávislé. Hospodářské krize vyvolávají hromadnou nezaměstnanost, nejprve v některých odvětvích, později v celém hospodářství. Platební neschopnost a úpadky podniků se šíří a s nimi se šíří i nezaměstnanost. Žádná pojišťovna taková rizika nemůže pokrýt a s výpomocí by pak musel nastoupit stát. Pokud však bude paternalistický stát pod pravicovou vládou ustupovat a podpory v nezaměstnanosti se podstatně sníží nebo budou zrušeny, je možné, že se jednotlivci budou proti následkům ztráty zaměstnání sami zajišťovat, a to pomocí spoření prostřednictvím zvláštních fondů – fondů zaměstnanosti – podobně, jako budou nuceni vstupovat do již zmiňovaných fondů penzijních. Jeden z projektů počítá s tím, že jednotlivci při každém vstupu do zaměstnání uzavřou s fondem zaměstnanosti smlouvu, v níž se zaváží k pravidelnému placení „pojistného“, jehož akumulovaná výše bude potom základem pro vyplacení jednorázové podpory v případě „pojistné události“, tj. při ztrátě zaměstnání. Nešlo by tedy o podporu v nezaměstnanosti pravidelně vyplácenou, jak jsme zvyklí, nýbrž o celkovou sumu, z níž by postižený ztrátou práce kryl svou spotřebu, popřípadě by ji využil k nějaké investici, jež by mu pomohla nalézt nové uplatnění. Třeba by vstoupil do družstva nebo se stal členem obchodní společnosti, zúčastnil by se jejich založení a stal se spolupodnikatelem. Lze si představit, že na placení „pojistného“ by se v určité míře podílel i zaměstnavatel. V případě, že by se zaměstnanec takto nezajistil, byl by odkázán jen na velmi skrovné sociální dávky.

Velikost oficiálně vykazované nezaměstnanosti je do určité míry závislá na velikosti podpor, jež stát nezaměstnaným vyplácí. Významná britská ekonomka Joan Robinsonová si v knize z roku 1937 (Theory of employment) položila otázku, proč byla v historii nezaměstnanost v dnešním slova smyslu neznámým pojmem. Odpověděla si velmi jednoduše: protože nebylo nároku na podporu! Podle některých pramenů v meziválečném Československu i velmi kvalifikovaní nezaměstnaní přijímali ochotně příležitostně podřadné práce, jen aby se nějak uživili. Často nepobírali žádnou podporu v nezaměstnanosti – tehdy podle tzv. gentského systému – a byli závislí jen na sociálních dávkách, které činily nanejvýše 10 korun pro svobodné a 20 korun týdně pro ženaté. To jistě nebyl ideál a doufám, že se naše pravice k němu nemíní přiblížit.

Popisovaný projekt zajištění proti nezaměstnanosti by tedy opět byl v logice jednotného nízkého zdanění příjmu fyzických osob a systémového odstavování principu solidarity.

Nikdo za nic neručí?

Krása tří-, popřípadě čtyřčlenné násobilky je sice okouzlující, avšak její půvaby se rychle rozplynou, jakmile začneme požadovat, aby byla funkční a užitečná. Neváhejme proto její půvaby poněkud zredukovat třeba tím, že daň z příjmu právnických osob budeme konstruovat na principu několika různě vysokých sazeb. Dnes se všichni předhánějí ve snižování sazeb této daně. Těchto „závodů s kopce“ se čile účastní i strana sociálně demokratická. Všichni věří, jsou přesvědčeni, že nízká daň podpoří investice a tím i podnikání. Pozoruhodné je, že si nikdo nevzpomene na velké tunelovací kauzy a na nejrůznější velmi důmyslné podvody, jež proběhly v rámci privatizace a které v různých formách stále probíhají a občany připravují o miliardové hodnoty. Jak je možné si ve světle bezprostředních zkušeností neuvědomit, že velmi vysokých zisků lze podstatně snadněji dosáhnout nezákonnými prostředky než pomocí nízkého zdanění?

Nejsem proti přiměřenému snižování daňové zátěže. Ovšem za podmínky, že souběžně budou přijímána účinná a spolehlivá opatření, jež povedou ke zvyšování odpovědnosti v podnikatelských aktivitách a učiní přítrž řádění podvodníků. Jedním z takových opatření je důsledná podpora instituce ručení ve všech podnikatelských formách a aktivitách. Podstata ručení jakožto formy vlastnické odpovědnosti spočívá v tom, že v rámci podmínek, jež na reálném trhu existují (pozitivní transakční náklady, informační asymetrie apod.), je možné při poměrně nízkých nákladech připisovat následky nesprávných rozhodnutí a dalších nepříznivých okolností na vrub ručitele, tj. především vlastníka, případně na vrub dalších osob, jež vlastník správou majetku nebo řízením podniku pověřil. V obchodě a v podnikání odjakživa platila zásada, že ten, kdo nese užitek z určitého majetku, musí nést i případnou škodu, musí podstupovat riziko ztráty; kdo rozhoduje, musí nést důsledky svých rozhodnutí. Rozhodovatelé, kteří nejsou, nemohou nebo nechtějí být za svá rozhodnutí odpovědni, a tedy svým majetkem v určitém rozsahu ručit, by v tržní ekonomice neměli mít místo. Instituce ručení nabízí řadu příznivých motivačních, regulačních a kontrolních účinků; působí k prevenci škod, negativních externích efektů, zvyšuje racionalitu rozhodování a význam ekonomické kalkulace. Jeli ovšem správně koncipována a v praxi důsledně uplatňována. Platí však také, že pokud svoboda podnikání není doprovázena odpovědností, tj. odpovídajícím ručením, vytváří se prostor pro nelegální a amorální aktivity. Instituce ručení má klíčový význam pro vznik a rozvoj soutěžního trhu – ekonomické soutěže – a determinuje výkonnost celého systému. Jeden ze spoluzakladatelů německé ordoliberální školy, Walter Eucken, proto logicky zařadil institut ručení mezi konstitutivní prvky tržního řádu: „Ručení patří k řídícímu mechanismu dokonalé soutěže. Je nepostradatelným hospodářskopolitickým institutem soutěžního řádu.“

Institut ručení, který je naprosto nezbytnou součástí výkonné tržní ekonomiky, by daňová politika státu mohla podstatným způsobem posílit tím, že by výrazněji přispívala k diferenciaci sazeb daně z příjmu fyzických a právnických osob ve prospěch těch forem podnikání, v nichž je uplatňováno ručení neomezené. Získali by tím malí a střední podnikatelé, kteří by mohli snadněji rozšiřovat majetkovou základnu svého podnikání, a profitovala by z toho i celá ekonomika, protože institut ručení tržní soutěž a tím výkonnost tržní ekonomiky zcela zásadně podporuje.

Podstatné snížení daně z příjmu by se tedy mělo týkat především samostatných podnikatelů a živnostníků, společníků veřejných obchodních společností a komplementářů ve společnostech komanditních, a to s podmínkou, že podnikají v oblastech materiální výroby a služeb. Ti totiž nesou plné riziko podnikání, věřitelům ručí celým majetkem a u většiny lze očekávat, že prostředků získaných ze snížené daně bez ohledu na výši podnikatelských příjmů použijí, především aby své podnikání rozšířili. Neomezené ručení drobných a menších podnikatelů poskytuje určité záruky, že v jejich prospěch uvolněných prostředků nebude zneužito na úkor ostatních daňových poplatníků.

Pro názornost: Předpokládejme, že příjmy těchto osob by byly zdaněny symbolickou sazbou 5 %. Takové zvýhodnění by se však nemělo týkat samostatných podnikatelů a neomezeně ručících společníků těch subjektů, jež podnikají v oblastech neproduktivních činností. Ti totiž ke své činnosti často nepotřebují nic než psací stůl, telefon, papír; dříve jim stačila tužka. Dnes mají počítač, žádná další nákladná zařízení. Prodávají především znalosti a zkušenosti. Jejich případné vysoké výdělky jdou převážně do spotřeby, k nákupu investičních statků pro vlastní spotřebu, do okázalých sídel, nákladných dovolených apod. Mnozí tito podnikatelé tedy příliš nepřispívají k tvorbě domácího kapitálu. Proto by tyto příjmy neměly být podrobeny nejnižšímu zdanění. Mohla by zde být uplatněna např. sazba ve výši 15 % .

Opakuji, že při zdanění příjmů právnických osob by se v rámci popisovaného systému uplatnilo více sazeb. Jejich výše by však nezávisela na velikosti zdanitelného příjmu, nýbrž na rozsahu ručení jejich majitelů či společníků. Tedy na tom, jak jsou zabezpečeny zájmy věřitelů v případě platební neschopnosti, konkursu, vyrovnání a posléze likvidace. Daňový systém by preferoval ty právní formy podnikání, v nichž jsou odpovídajícím rozsahem ručení tyto zájmy relativně dobře zajištěny, a naopak společnosti s velkými deficity ručení by postihoval vyššími daňovými sazbami. Tedy příjem samostatných podnikatelů, společníků veřejné obchodní společnosti a komplementářů by byl zatížen nejnižší sazbou, u ostatních společností by byly uplatněny sazby vyšší.

Typickým příkladem obchodní společnosti s velkými deficity ručení je společnost s ručením omezeným. Její společníci ručí věřitelům společnosti jen do velikosti nesplacených členských podílů, když navíc jejich členské podíly mohou být velmi nízké – 20 000 Kč – a mohou být splaceny do pěti let od vzniku společnosti. Celková hodnota splacených peněžitých vkladů spolu s hodnotou předaných věcných vkladů musí přitom činit pouhých 100 000 Kč, tj. polovinu minimální výše základního jmění společnosti. Po zaplacení celého členského vkladu již společník za závazky společnosti neručí. Vezmemeli v úvahu i další ustanovení obchodního zákona, jež zde nemůžeme probírat, můžeme odpovědně prohlásit, že normu vhodnější k podpoře podvodného jednání si lze těžko představit. Proto se také na půdě společností tohoto druhu v průběhu transformace odehrálo mnoho podvodů a privatizačních afér, jež se staly výsměchem poctivému podnikání. Není nejmenšího důvodu, aby zisky těchto společností nebyly zdaňovány nejvyšší sazbou, která by činila kupříkladu i 40 % zdanitelného základu. Podnikatelé, kteří podnikají poctivě, by mohli zvolit jiné formy podnikání jako veřejnou obchodní společnost nebo společnost komanditní, a tak platit jen minimální daň.

Obdobná situace je bohužel i u družstev, které za závazky ručí samy jako právnické osoby. Členové družstva jsou dnes ručební povinnosti zbaveni. Připouští se pouze, že stanovy mohou členům uložit uhrazovací povinnost, přesahující členský podíl, a to ke krytí ztrát družstva. Tato účast na ztrátě nezvyšuje členský vklad a není ji možno do pojmu ručení zahrnout, protože ručení vůči třetím osobám a účast na ztrátě jsou dvě naprosto odlišné věci. Kdysi u nás zákon rozlišoval družstva s ručením omezeným a družstva s ručením neomezeným. I v prvním případě člen družstva ručil, a to až do nějakého násobku členského vkladu, ve druhém případě bez omezení. Pokud se v tomto ohledu obchodní zákon neupraví, bylo by nutné i vůči družstvům uplatňovat nejvyšší sazbu daně z příjmu.

Zvláštní kapitolu tvoří akciová společnost, která ručí celým svým majetkem, ale akcionáři za její závazky neručí. Chybějící ručení vlastníků zde však za určitých okolností nemusí tolik vadit, protože snadný, pohodlný a rychlý převod majetkových podílů (akcií) na třetí osoby je charakteristickým rysem této společnosti. To za předpokladu fungujícího (likvidního) kapitálového trhu překlenuje nedostatek ručení společníků. Proto by u této společnosti mohla být uplatňována střední výše daňové sazby ve výši 15 %.

Týkalo by se to ovšem jen těch společností, jejichž akcie jsou obchodovány na burze. Ostatní akciové společnosti by podléhaly nejvyšší sazbě. Nepochybně by to společnosti motivovalo, aby se staly tzv. veřejnými společnostmi, případně aby co nejdříve splnily podmínky pro obchodování jejich akcií na burze. Pokud by se to ve větším měřítku podařilo, zlepšila by daňová soustava velmi významně kapitálové trhy, zejména pak financování pomocí vlastního kapitálu.

Je tedy zřejmé, že u podnikatelských zisků by byly uplatněny alespoň tři sazby – ve výši 5, 15 a 40 %. Taková daňová politika by nepochybně vyvolala selekci ve prospěch těch forem podnikání, v nichž majitelé či společníci plně nesou jak kladné, tak záporné důsledky soutěžení, a těch akciových společností, které plně podléhají kontrole kapitálového trhu. Pak by bylo možné očekávat, že by po čase některé formy vymizely, zejména společnost s ručením omezením. Transformovaly by se na podnikatelské formy z hlediska ručení náročnější. U družstev by daňová soustava působila ke zvýšení ručební povinnosti členů. K řadě kroků by se ovšem musel vhodně změnit obchodní zákon.

Náhrada za princip stejné oběti

Jsou ještě vůbec nějaké možnosti, jak zvýšit daňové zatížení bohatých, jak zmírnit nerovnost rozdělení důchodů, snížit Giniho koeficient? Čím a jak nahradit funkci progresivní stupnice? Je to těžké, snad nemožné. V hledání náhrady za princip stejné oběti však asi nezabráníme tomu, aby dříve či později nezaznělo silné volání po zdanění majetku bohatých. Zmírňování důchodových a majetkových rozdílů se stává žhavým politickým tématem vždy, když rozdíly nabývají velkého rozsahu a velké majetky byly shromážděny dle mínění většiny nečistě, právně pochybnými a ekonomicky kořistnickými způsoby.

Nelze nevzpomenout velkého anglického filosofa a ekonoma Johna Stuarta Milla, který v polovině devatenáctého století dospěl k závěru, že společenské instituce moderní Evropy vznikly z rozdělení vlastnictví, které nebylo výsledkem spravedlivého rozdělování nebo píle, ale dobývání a násilí, a že vlastnické zákony dosud nikdy nebyly v souladu s principy, na nichž spočívá ospravedlnění soukromého vlastnictví. Učinily vlastnictvím věci, které vlastnictvím nikdy být neměly. Nevytvořily spravedlivou rovnováhu mezi lidmi, ale nakupily překážky jedněm, aby poskytly výhody jiným. Kdyby se stejné úsilí, jaké bylo vynaloženo na zhoršování nerovnosti šancí, věnovalo zmírnění těchto nerovností, kdyby tendencí zákonodárství bylo podporovat rozptýlení, nikoliv koncentraci bohatství, pak bychom shledali, že princip individuálního vlastnictví nemá žádnou nutnou souvislost s hmotnými a společenskými špatnostmi, o nichž mnozí předpokládají, že jsou od něho neoddělitelné.

Nelze se tedy divit, že mnozí od daňové soustavy požadují, aby vyrovnávala důchodové i majetkové výchozí rozdíly, samozřejmě za předpokladu, že tím nebude potlačena motivace k výkonnosti a vytváření nových hodnot. První požadavek zavést majetkovou daň zazněl u nás krátce po ustavení československého státu: velké majetky, jež byly nahromaděny válečnou lichvou, byly postiženy formou daně z majetku. Zákon byl přijat v dubnu 1920. V důvodové zprávě vládní předlohy nalezneme mimo jiné větu: „Nadměrná bohatství, zčásti nezaslouženě nabytá, jsou s to na národ hospodářsky i eticky škodlivě působit.“ Další pokus, zatím jen o zavedení majetkových přiznání, byl učiněn v roce 1992. V roce 1997 se sociálně demokratická vláda opět neúspěšně pokusila o zdanění tzv. registrovaného majetku v hodnotě nad 10 milionů a od té doby stále s návrhy na majetková přiznání bez úspěchu přichází. Ve druhé polovině 90. let proběhla v sousedním Německu velká diskuse o zavedení tzv. milionářské daně, rovněž bez úspěchu.

Naše pravice je při pouhé zmínce o majetkové dani či majetkovém přiznání pobouřena a úporně se brání. Tím až příliš nápadně prozrazuje, koho zastupuje. Přinejmenším se občan může domnívat, že k politické klientele politických odpůrců této daně patří velcí privatizační zbohatlíci s nepříliš čistým svědomím. Avšak není to jen strach, který vychází najevo. Je to i překvapivě velká neznalost toho, co je a co není možné. V podmínkách současné globalizované ekonomiky – s volným pohybem kapitálu – je zdanění majetku prakticky neuskutečnitelné. Samozřejmě s výjimkou zdanění nemovitostí, které bez problému funguje, případně zdanění fyzických produktivních aktiv právnických osob, jak o tom byla řeč. Avšak finanční aktiva a movitý majetek fyzických osob jsou prakticky nezdanitelné. Jakýkoliv pokus o to by vedl k masovému úniku kapitálu do krajin s daňově příznivějším podnebím, což by ovšem neslo neúnosně vysoká měnová a investiční rizika. Zde nemohu přikročit k podrobnější argumentaci, a tak politikům jen doporučím, aby se obrátili na své ekonomické a finanční experty. Já se spokojím s tím, když je moje stať zbaví strachu a přiměje k prohloubení znalostí hospodářské politiky. Týká se to samozřejmě i politiků strany sociálně demokratické.

Návrat k progresivní stupnici

Pro naši pravici tedy žádný radostný závěr. Pokuty za výkonnost a úspěch se zřejmě budou muset vybírat dál. Náhrada za progresivní stupnici není k nalezení. Pokud však pravice v příštích volbách zvítězí, což je pravděpodobné, a pokud bude za svým cílem, kterým je jednotná nízká daň, neochvějně kráčet, bude zcela jistě za několik let čelit silným sociálně politickým tlakům a nepokojům, na něž ve svém arzenálu těžko najde recept.

Ani strana sociálně demokratická žádným světlým zítřkům vstříc nekráčí, budeli její náklonnost ke skutečné levicové politice klesat. Případné selhání schopnosti formulovat a uplatňovat konzistentní soustavu principů a hodnot tvořících základ institucionálních struktur moderní společnosti, opírajících se o tržní výkonnost a prokazujících skutečnou sociální starostlivost, by ji směrovalo do přeplněného pravého středu a k obsazování pravolevého břehu s marnou snahou neutonout. Netýká se to přirozeně jen fiskální politiky, nýbrž politiky vůbec. V ní musí být důraz položen na poctivou občanskou existenci a čestné jednání, princip solidarity musí být pochopen a důsledně prosazován nejen jako vzájemná materiální pomoc, nýbrž i v rovině vzájemné důvěry v poctivost a v čestné jednání občanů a politiků. Strana ztrácí velkou část někdejší důvěry jednáním poslanců, neochotou oddělit politiku od ekonomiky a téměř každodenně prokazovanou neschopností pochopit škodlivost střetu zájmů. Škodí jí nepřítomnost nových myšlenek. To nemůže samozřejmě mladé lidi s odvahou a tvůrčím myšlením lákat. Strana pak musí stárnout nejen biologicky, nýbrž i ideově a nemůže mít dostatek sil k boji proti korupci a zájmovým střetům, k němuž byla tolik odhodlána a kterým sama podléhá. Prohrajeli však i boj proti rovné dani, respektive o progresivní stupnici a reformu fiskálního systému, může ji to připravit o podstatnou část voličů a fakticky i o adjektivum „sociální“. Jako Česká strana demokratická se může propadnout do politické bezvýznamnosti.

Václav Klusoň (1926) je ekonom, r. 1990 byl členem týmu vypracovávajícího první návrh ekonomické transformace.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici

Petr Fejtek: Rodí se po Tatrami nový ekonomický tygr?

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace

Václav Klusoň

Rovná daň – nerovné důchody

Princip stejné oběti

Pokuta za výkonnost?

V logice rovné daně

Nikdo za nic neručí?

Náhrada za princip stejné oběti

Návrat k progresivní stupnici

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu