Josef Škvorecký

Radost z konce války a uzlový bod historie?

Josef Škvorecký

Článek Milana Znoje v Listech č. 3/2005 Radost správná a nesprávná a Evropská unie se čte jako úkol z formální logiky a všechno tam klape. Až na to, že velmi mnozí z nás, kteří ještě jsme na světě, osvobození Československa v roce 1945 prožili.

V Plzni to bylo skutečně jiné než v Praze, anebo třeba v mém rodném městě Náchodě. Neřekl bych tomu radost „správná a nesprávná“; snad radost „upřímná a neupřímná“, nebo spíš „nezkalená a zkalená“. Týká se to samozřejmě jenom části obyvatelstva, podle mé paměti spíš většiny než menšiny. Mohu se mýlit, v každém případě všeho obyvatelstva se týká velmi máloco. Američany prostě nepředcházela pověst zkalená obavami, jaká pro mnohé z nás předcházela Sověty. Nemyslím ty dvě armády, ale režimy, které armády reprezentovaly. Kdo se o to zajímal, mohl si už tehdy – v národě bohatě vybavených domácích knihovniček – opatřit informace o SSSR nejen z pera S. K. Neumanna nebo Julia Fučíka.

Pražané, kteří „bouřlivě oslavovali sovětské vojáky“, v jistém smyslu „zabednění“ byli – ovšem až na ty, co v obavách z Damoklova meče budoucnosti si už tenkrát nechávali pro sebe, co skutečně mysleli a cítili. V davu bouřlivě jásajícím, řekl bych, bylo v Praze takových dost. Ti, co Stalinovu armádu vítali z celého srdce, byli buď mladí, nezkušení a neznalí, nebo naopak staří vlastníci uhlířské víry, kteří jako ty známé opičky neviděli, neslyšeli a nemluvili, anebo v lepším případě tušili, viděli, avšak omlouvali. Potížemi růstu, nezbytným (permanentně) revolučním násilím atd. A pochybnosti dokázali okřiknout příslovím o káceném lese a lítajících třískách.

V tomhle smyslu obav z režimu, jehož Rudá armáda byla předzvěstí a který v historicky vzato vteřině ty obavy vyplnil, nebyli ti jásající Pražené skutečně tak naprosto nepodobní týmž Pražanům hajlujícím pár let předtím na Václavském náměstí po projevu holohlavého ministra vlády. Vlády, která se ve smyslu pravomocí nelišila tak naprosto radikálně od vlády nastolené poté, co se obavy (většiny? menšiny?) splnily.

Neznám knihu Johna Laughlanda Znečištěný pramen, ale pamatuju se a vždycky si vzpomenu na několik věcí.

Na nebožtíka Přemu Nejezchlebu, který mi jednoho dne ke konci války ukázal leták komunistické organizace z náchodského okolí; v něm se konstatovalo, že Němci už jsou zlikvidováni a pozornost soudruhů nutno nyní obrátit k likvidaci „buržoasních“ odbojových skupin.

Na film Andrzeje Wajdy Popel a démant, kde mladý příslušník „buržoasní“ Armii Krajowej na otázku „hodného“ komunistického vyšetřovatele, zda mu bylo jedno, že střílel do Poláků, odpoví pro mne nesmrtelným: „A vy jste stříleli do vrabců?“

Na film Leni Riefenstahlové s mimořádně krátkým Hitlerovým projevem, kde stačí nahradit slova „německý národ“ slovem „proletariát“ a šlo by to rovnou otisknout v někdejším Rudém právu.

Na svého spolužáka z obecné školy Lojzu, který si tak pochvaloval Heydrichovu akci, jejíhož dobrodiní využil.

Na jiný film, poválečný Keutnerův, líčící poslední dny války a boj ozbrojených mladíčků z Hitlerjugend proti postupujícím Američanům, kde neustále padají slova jako „Parteigenosse“ a „Parteisekretariat“, v podtitulcích snaživě upřesňovaná jako „člen nacistické strany“, „sekretariát nacistické strany“ atd. Proč? Protože by divák rozumějící německy ztotožnil ty dvě prý radikálně odlišné diktatury? A jestliže ne, proč?

Mohl bych citovat dál a dál, ale snad to stačí. Vystihuje potom tehdejší situaci, co napsal Milan Znoj? „Mezi Plzeňáky, vítajícími Američany, a Pražany, vítajícími Rusy, nebyl z hlediska vnímání a prožívání (zdůrazněno mnou, J. Š.) konce války žádný významný rozdíl. Pro Čechy to v roce 1945 byli spojenci…“?

V pasáži, jež mi připadá klíčová, Milan Znoj dále píše: „…nikoli pád komunismu, ale porážka nacismu a fašismu ve 2. světové válce byla uzlovým bodem současných evropských, ale i našich dějin.“ Skutečně? Nevím. Vím jen, že teprve v roce 1989 jsme se dostali zpod okapu, kde jsme se ocitli, sotva jsme vyvázli z nacistického deště. Že teprve pád komunismu umožnil našemu národu žít v demokracii.

Abych skončil podobně silnými slovy, jako je Znojova „nejpitomější tečka“ za květnovými oslavami: „Generalizovat znamená být idiot. Partikularizování je jediný znak Hodnoty. Obecné vědomosti jsou ty vědomosti, které mají Idioti.“ William Blake.

Josef Škvorecký (1924-2012), český spisovatel a nakladatel.

Celá polemika:

Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Josef Škvorecký: Radost z konce války a uzlový bod historie?

Milan Znoj, Josef Škvorecký: Polemika nejen o pětačtyřicátém

Jiří Vančura: O radosti do třetice

Obsah Listů 4/2005

Související články

Strach na Náměstí republiky: S Milošem Hájkem o konci války

Josef Škvorecký: Obyčejné životy

Josef Škvorecký

Radost z konce války a uzlový bod historie?

Celá polemika:

Související články

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu