Libuše Rudinská

Moc dokumentu je nepatrná

Existuje něco jako česká škola dokumentární fotografie, sociálního dokumentu?

Něco jako škola dokumentární fotografie vzniklo v Čechách a na Slovensku někdy v šedesátých letech. Tehdy byli mladí autoři jako Josef Koudelka, Markéta Luskačová nebo Viktor Kolář inspirováni Cartier‑Bressonem a agenturou Magnum. V té době ještě existoval ideál, že obrazové svědectví dokumentární fotografie může nějak ovlivnit dění ve světě, jako se stalo například s fotografiemi Williama Eugena Smitha z vesnice Minamata v Japonsku, kde došlo k ekologické katastrofě. Spousta lidí ochrnulo nebo se narodilo poškozených na následky otravy rtutí. Fotografie pomohly vysoudit na chemické společnosti odškodné pro oběti katastrofy. Díky mýtu o moci dokumentární fotografie podléhalo a dosud podléhá její fascinaci spousta fotografů po celém světě. Dnes už ale těžko lze hovořit o nějakém trendu nebo škole dokumentu. Televizní média a nástup digitálního obrazu potřebu po obrazovém svědectví v klasické podobě téměř vytlačily. Zůstávají spíš jednotlivci, entuziasté, pro které má tento druh fotografie převážně osobní význam.

Kdo z učitelů, vzorů je pro vás nejdůležitější?

Jindřich Štreit. Jednak svou otevřeností, přejícností a opravdovým zaujetím. Bral nás, studenty s sebou do svého domu a do prostředí, kde vnikaly jeho klíčové fotografie, a učil nás jednat s lidmi, jak se k nim přiblížit. Naprosto nesobecky nám dával nahlédnout do své fotografické kuchyně, aniž by se bál naší nastupující konkurence. Bylo to gesto naprosto ojedinělé a mimořádně velkorysé.

Lze se naučit pozorovat také od nefotografa, píšícího reportéra nebo dokonce spisovatele?

Od kohokoliv, kdo něco dělá opravdově, věří své práci a má ji opravdu rád.

Spolupracujete s humanitárními organizacemi i s novináři, kteří nejsou jen chladnými pozorovateli a analytiky. Věříte tedy i nadále v moc svého umění v tomto smyslu? Mohou vaše snímky někomu pomoci?

V poslední době o tom velmi pochybuji. Především nemyslím, že je v moci jedince zásadně změnit nějaké velké bezpráví. Teď nemám na mysli konkrétní nesobecké nebo odvážné činy jednotlivců. V globálu je ale moc v rukou nadnárodních korporací a velkých těžkopádných organizací, které nakonec rozhodnou ve svém zájmu.

Jeden film, který jsem natočila s Jaromírem Štětinou, se jmenuje Afrika – obětovaný kontinent. Svět nečinně přihlíží vymírání kontinentu na AIDS, na etnické války, jakou byl otřesný případ Rwandy z počátku devadesátých let. Snažíme se to dokumentovat, mluvit o tom, ale co se týče dopadu a odezvy, zdají se mi pořád nějak nepatrné.

-vb-

Libuše Rudinská (1974) studovala na katedře fotografie pražské FAMU (1993 –1999). Od roku 2000 se zabývá tvorbou dokumentárních filmů. V letech 2000 –2002 spolupracovala s Jaromírem Štětinou a agenturou Epicentrum, od roku 2003 s Českou televizí. Z jejích posledních filmů: Hranici dospělosti – Kauza Opočenský (2003), Život v táboře, Kubánský ráj (oba 2005). Jako fotografka měla zatím dvě samostatné výstavy. Snímky z Afghánistánu vystavovala předloni v ostravské galerie Fiducia. Z kolektivních výstav si odnesla řadu ocenění (1. cena Czech Press Photo 1997, 1. cena Grand Prix de la ville de Vevey 1998 aj.).

Obsah Listů 3/2005

Libuše Rudinská

Moc dokumentu je nepatrná

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu