A. J. Liehm

Jean-Paul Sartre stoletý

S mysliteli, umělci, intelektuály, jež počítáme k levici a občas nazýváme levičáky, to máme těžké. Zajímají nás jejich často postupně překonávané názory, výroky, omyly, a už daleko méně jejich dílo a role, kterou hráli v nelehkých časech, často s velkým rizikem. Vezměte třeba, jak u nás ideologicky nejpevnější část médií naložila třeba se stým výročím Adolfa Hoffmeistera (jehož souborná výstava musela navíc dva roky čekat, než ji svým patronátem zaštítil pražský pravicový primátor) a obdiv davů návštěvníků z domova i z ciziny pak už jen potvrdil význam díla, nebo nedávno Jana Wericha.

Platí to ostatně i jinde. Někdejší neoblomný francouzský levičák, později a dodnes neúnavný bojovník za liberální svět, francouzský filosof André Glucksman, řekl na sympoziu o Pražském jaru: Sartre se dokonce rozjel do Prahy, aby obhájil sovětskou intervenci… Když jsem se ho zeptal, odkud to vzal, a připomněl mu, jak se Sartrova návštěva při příležitosti české premiéry Much a Špinavých rukou na podzim 1968 stala jednou z prvních velkých manifestací solidarity západních intelektuálů s Československem, zrozpačitěl: No, ono se to tenkrát v Paříži říkalo. To je samozřejmě jenom jeden příklad za všechny, nebo spíš vzorek, jak se dnes píše a myslí na různých polednících a rovnoběžkách.

Přitom ovšem ve Francii je už od začátku roku Sartrova výročí plný rozhlas, jsou televizní relace, vyšla řada knih, zvláštní přílohy deníků, běží obrovská výstava v Národní knihovně atd. Ani srovnání s tím, jak se třeba vzpomíná téhož výročí Raymonda Arona.

Ale teď už za sebe. Když jsem dvaadvacetiletý přeložil Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti (s jejím závěrečným: Peklo jsou ti druzí) a postupně se prokousal Bytím a nicotou, nepochopil jsem samozřejmě všechno. Nesmazatelně však kdesi zůstala výzva k odpovědnosti za vlastní cestu, za vlastní svobodu, která se tak těžce nese, když přistoupíme na to, že nemůžeme nic svádět na nikoho. Pak už je jen krok k pochopení, že peklo jsou skutečně ti druzí, protože jsou svědky toho, jak se svou svobodou zacházíme. Kundera byl první, kdo mě upozornil, že Bytí a nicota je v podstatě i filosofie literatury, klíč k její tvorbě nebo k jejímu chápání. A že překročení sebe sama se nakonec nutně obrací proti tobě. Ale to už jsme v jádru existencialismu, jenže o tom nechci. Snad jen o tom, že tuhle knihu, která nejen tolik pojmenovala, ale i ovlivnila, nemáme, pokud vím, dodnes česky, jedni z mála na světě. Většina těch, kteří jsou dnes u nás se Sartrem hotoví ráz dva, ji pochopitelně nikdy nečetli, nikdy se nepokusili podívat se do očí vlastní svobodě. Což bohužel platí i o některých z těch mála, kteří četli a z výšky své kantovské moudrosti se utěšují, že Sartrova filosofie patří minulosti.

Nejde však jen o to. Sartre byl myslitel nikoli pro věčnost, ale pro dnešek. Svůj, náš, i těch po nás či před námi. Jak by se dnes hodila jeho kritika humanismu a všeho, co se zahrnuje pod pojem lidských práv, za něž se dokáže schovat tolik lží, tolik klamání sebe samých, tolik pokrytectví. Jeho myšlení pro dnešek ho vedlo i k omylům, ale pokrytectví mu bylo naprosto cizí. I v omylech, jmenovitě omylech starého, nemocného, slepnoucího člověka, zůstává ryzí, se vším rizikem, jehož si byl dobře vědom.

Tak jako mi bylo čím dál bližší, že existence předchází podstatě, že teprve život ve svobodě, tj. ve vlastní svobodě a odpovědnosti za ni, nás dělá tím, čím se postupně stáváme, je mi čím dál bližší i jeho chápání kolaborace. To, jak je mu kolaborant tím, kdo se na každé z křižovatek, kde má svobodnou volbu, přidává na stranu toho, co je v tu chvíli výhodné, jde s hlavním proudem. Dnes, včera, zítra.

Vyčítají mu dnes, a vyčítali mu už kdysi, že v druhé polovině padesátých let a začátkem let šedesátých jezdil do Moskvy, že se sešel s Chruščovem. Nechápou, že právě v tu chvíli probíhala v něm i v nich další svobodná volba, z jeho strany motivovaná strachem, že dvacátý sjezd nebude mít pokračování, že se věci zastaví nebo dokonce obrátí zpátky, a že on by mohl neudělat všechno, co je v jeho silách, aby tomu zabránil. Že přecenil své možnosti, svůj vliv, že i on si tu cosi namlouval? Možná, stejně jako my, a on s námi, když jsme si mysleli a dělali totéž, abychom se, stejně jako on, s touhle cestou v osmašedesátém definitivně rozešli. Že jsme každý hledali východisko jiným směrem, byla naše svoboda, která nás nakonec až do jeho smrti nerozdělila. Možná naopak ještě sblížila.

Jak ukázal ohlas Sartrova stého výročí, dílo bylo prověřeno časem, který oddělil kov od hlušiny, podstatu filosofického díla od věcí nepodstatných, literaturu dovedenou k úplnosti od té, která hledala, zase vším rizikem. A dnešním divadelníkům, pro které je Shakespeare, Ibsen a tolik dalších jen tématem k vlastní scénické manifestaci, prozradím, že u něj by k tomu věru ledacos našli. Jako třeba berlínský Castorf ve Špinavých rukou. A těm, kteří – rovnou měrou nenáviděni i komunisty, i antikomunisty – pochopili dílo i člověka, nezbývá než pokoušet se dožít v té kruté, nelítostné svobodě, k níž je odsoudil.

A. J. Liehm

Obsah Listů 3/2005

A. J. Liehm

Jean-Paul Sartre stoletý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu