Tomáš Tichák

Tajemná příhoda u Miloše

Bloudil jsem noční zahradou a hlavou se mi honily černé myšlenky o hliněných nohách demokracie. Vzpomněl jsem si na paradox, který mě léta udivuje: Ať jsem bydlel kdekoli, názory sousedů v domě, tedy víceméně statistického vzorku obyvatel, byly drtivou většinou radikální až extrémní. – Odkud se tedy berou ty desítky procent hlasů pro demokratické strany? Kdoví, napadlo mne, nejsou-li i dnes volby kýmsi v dobré víře manipulované, a teprve až to jednou praskne, propukne skutečná svoboda. Demokracie se pak stane demokracií nováckého Kotle, v níž vzteklejší vyhrává. Demokracie je sebezhoubná! Evropa poukoušející se spojovat nejdemokratičtějším možným způsobem, konsensem, místo aby tím vyrážela zbraň z ruky nepřátelům, vystavuje se jen životnímu ohrožení kohokoliv s dosti hromovým hlasem.

Ta úvaha neměla perspektivu a tu noc ji nemělo ani nic jiného. Dům kamaráda Miloše, na jehož padesátiny jsem byl pozván, jsem už nemohl opustit – byl jsem tam autem a vypil několik piv –, ačkoli všichni, s kterými bych si měl co říct, odjeli či usnuli, včetně hostitele. Nezbylo než smířit se se společností přátel jeho dětí. Jak už to bývá, sdělovali si dojmy ze světa. Jedna dívka z finských bílých nocí, jiný hoch ze Sierra Leone, další hovořil o systému veřejné dopravy v Dubaji.

Pak se řeč naštěstí stočila na českou politiku a já jsem s radostí došel s cestovatelem po Arábii téměř naprostého souznění. Potěšila mne i jeho kritika českých euroskeptiků, i že chce volit Stranu zelených. V jeho věku se to určitě patří, řekl jsem si a pochválil ho.

Zatím začali ostatní vášnivě rozebírat vývoj soutěže Superstar a to mě rozlítilo. „Televizi Nova nemám rád a ignoruji ji,“ řekl jsem (lživě – hned druhý den jsem hodlal zhlédnout tou stanicí přenášený fotbalový zápas).

„Proč?“ zeptali se s upřímným údivem.

„Protože v žádné demokratické zemi nesmí dosáhnout soukromá televize tak vysoké sledovanosti,“ řekl jsem fundovaně.

Kupodivu to rozrušilo mládence, s nímž jsem si dosud tak notoval. „Ale to je úplně špatně! Takové omezování je nedemokratické,“ zvolal.

Snažil jsem se mu vysvětlit, že pro demokracii je nebezpečný právě nadměrný vliv jedné komerční stanice. Ale on šel ještě dál. Řekl rezolutně: „Všechny zákony jsou zlo, omezují svobodu!“ A mé další chabé námitky odbyl větou: „Na jednom tichomořském ostrově žijí lidé tisíc let bez zákonů a jsou šťastní.“

Konečně se mi zdálo, že jsem našel pádný argument: „Řekl jste, že byste volil Zelené. Kdyby neexistovaly zákony, mohly by růst atomové elektrárny jako houby po dešti, podle gusta energetických společností.“

Netušil jsem, že tím jsem na smeč nahrál já jemu. Rozzářily se mu oči a řekl vítězoslavně: „Copak jste neslyšel, že astronomové v Argentině právě objevili neznámou obrovskou energii, která k nám přichází z vesmíru a která může navěky uspokojit energetické potřeby celého lidstva?“

„O tom nic nevím, trochu se tím zabývám, a taky nemyslím, že by vědci používali takový slovník – neznámá, tajemná…,“ koktal jsem, vyveden trochu z míry.

Obřadně vstal a podal mi ruku: „Vsaďme se tady přede všemi!“

Sázku jsem tedy přijal, povstal jsem též, ale už si nesedl. Musel jsem zpátky na zahradu, snad abych zjistil, zda na mne z nebe nesestoupí aspoň trochu té tajemné síly. Jenže bylo už světlo, tráva byla mokrá rosou a z korun stromů se linul radostný ptačí zpěv… A pak ve mně najednou hrklo. Sáhl jsem nevěřícně do kapsy, ale ne, nemýlil jsem se: Jeden z těch ptačích hlasů, přesně jak jsem o tom nedávno četl v novinách, věrně napodobil zvonění mého mobilního telefonu.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2005

Tomáš Tichák

Tajemná příhoda u Miloše

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu