Knihy

Jak se monografie psát nemá, předvedl názorně Radovan Zejda (1946). K uctění 100. jubilea narození básníka-mučedníka Jana Zahradníčka (17. 1. 1905 – 7. 10. 1960) sestavil a s přispěním realizačního týmu tišnovského nakladatelství SURSUM také vydal titul Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka. Knihu o celkovém počtu 428 stran ze dvou třetin vyplňují reprodukce příloh, sestávajících jednak z dobových dokumentů, jednak z fotografií. Technická hodnota jejich provedení je na úrovni bramborových razítek, jimiž dědečkové krátí dlouhou chvíli svým vnukům za nemoci či nepřízně počasí. Ne dosti na tom: popisky pod fotografiemi se neshodují se zobrazenou realitou. Jen jedna třetina textového prostoru připomíná primitivní analistickou metodou některé události ze života Jana Zahradníčka. Autorská narace je v ní však záměrně potlačena (viz předmluva) a místo ní se ke slovu dostává opět řeč písemných dokumentů. Převážně jde o citáty z básníkovy korespondence s přáteli. Čtenář se sice dozví leccos zajímavého, např. co Zahradníček zrovna překládal, s kým se sešel na návštěvě u Fryntových ve Slapech, kdy ho rozbolely zuby či kterou báseň otiskl v tom kterém čísle Akordu a co si o tom myslel třebas Jan Čep či Miloš Dvořák apod., avšak většinou jde o věci v podstatě naprosto podružné. Dokonce i pro autora samého, protože ani jeho nijak nezajímají, neboť se nikterak nestará o jejich další vazby s životem a dílem básníkovým. Jejich prezentace postrádá jakékoli funkční oprávnění.

Edice textu je jedním slovem fatální. Ano, ano, čtenář je povinen projevovat jistou míru tolerance k reálnému stavu tištěného textu. Ustálil se proto v posledním čase poněkud vágní termín standardní počet tiskových chyb. Stav Zejdovy knihy však po této stránce tuto trpěnou a tolerovanou hranici přesahuje.

Zejdova kniha bohužel dokazuje, že ani smrtí tělesnou martyrium vždycky nekončí, nýbrž že v něm lze pokračovat v důsledku uskutečňování těch nejlepších úmyslů nekritických uctívačů, kteří takto jen „na hrobech praotců slavných kalamajku“ tancují.

Radovan Zejda: Byl básníkem! Život a dílo Jana Zahradníčka, Sursum, Tišnov 2004, 428 s., cena 695 Kč -ph-

Steven Weinberg je nejen velký fyzik, ale i vynikající spisovatel – jeden z jeho esejů byl vybrán do sbírky The Best American Essays, 2000. Weinbergovy eseje shrnuté v této knize jsou uvedeny předmluvami, v nichž autor uvádí motivy, jež ho vedly k jejich napsání. Některé z předmluv i esejů reagují na kritiku, kterou vyvolaly eseje jim předcházející. Knihu lze doporučit již pro vzor umění kultivované polemiky. Weinberg neustupuje od svého radikálního „neoosvícenského“ stanoviska spojeného s racionalismem a ateismem, zároveň si však cení intelektuální čestnosti a vyhraněnosti svých protivníků a je ochoten své názory v diskusi upřesnit a korigovat. V polemice je ochoten pokračovat až do chvíle, kdy už „není pravděpodobné, že by zůstal někdo, jehož názory na dané otázky by se ještě mohly změnit“. Většina esejů se týká vědy a jejího společenského významu. Autora zejména zajímá, zda je naděje na vytvoření finální, dále již nezdokonalitelné fyzikální teorie, z níž by v principu vyplývaly všechny ostatní vlastnosti světa (jeho tip: ano), zda se ve vesmíru kolem nás projevují stopy vyššího záměru, s nímž byl vytvořen (jeho tip: ne) a nakolik má společnost podporovat vědecké projekty, které směřují k předpokládanému úběžníku vědeckého poznání, ale nemají bezprostřední praktický dopad (jeho tip: rozhodně ano). Dočteme se však i o Weinbergově poněkud skeptickém, ale přesto láskyplném vztahu k filosofii, o jeho pohledu na různé utopie (tržní, elitářské, náboženské, zelené, technologické i rovnostářské) či o sionismu a jeho odpůrcích.

Steven Weinberg: Tváří v tvář, Aurora, Praha 2004, 278 stran, cena 199 Kč -jn-

Jako příklad, že také Slovensko Čechům nejednou sloužilo jako kulturní zprostředkovatel, a to nejen s kulturou maďarskou, se udává raně normalizační slovenské vydání Doktora Živaga. Ale taky dnes by nám mohlo posloužit – třeba kdybychom si všimli, kolik vydává bratislavské (dřív banskobystrické) nakladatelství Drewo a srd polské poezie, většinou v překladech Karola Chmela, ale nejen jeho. Z tiráží je patrné, že sídlo a zřejmě i status nakladatelství (někde: „vydavateĺskej skupiny“) se mění, ale většinu knih spojuje vlídný čtvercový formát, elegantní, spíš barevně veselá grafická úprava; většina má pevnou vazbu.

Zastoupeni jsou klasikové poválečného básnictví Tadeusz Różewicz: (Profesorov nožík, 2001) či laureátka Nobelovy ceny za literaturu Wislawa Szymborska (Chvíľa, 2003), o generaci mladší Ewa Lipská: (17 červených veveričiek, 2001), Ryszard Krynicki (Magnetický bod, 2003) a Jerzy Kronhold (Doba bronzová, 2003) nebo trochu mladší Bronisłav Maj (Svetlo a iné básne, 2003). Knížky mají i tři autoři básnicky významné „generace bruLionu“, nazvané podle stejnojmenného časopisu, Marcin Świetlicki (Piesne ignoranta, 2000), Marcin Baran (Out of Record, 2000) a Jacek Podsiadło (Arytmia, 2001). Velice mladé básníky, ale v Polsku vesměs už známé, představuje Antológia poézie zo Sliezska Mŕtve body (2003).

Z klasiky prozaické nechybí Stanisław Lem, z mladších prozaiček známých i u nás Olga Tokarczuková, Natasza Goerke, z esejistiky přední zástupce „generace 68“, zvané též „nová vlna“, Adam Zagajewski. V překladu Jozefa Marusiaka vyšel (2003) román Pod mocným anjelom Jerzyho Pilcha, oceněný největší polskou literární cenou Nike. Polsko je básnická mocnost, což dotvrzují nejen dvě poválečné Nobelovy ceny právě pro básníky. A stěží se dnes někde na světě překládá víc polské poezie než na Slovensku. Úkaz docela mimořádný! Mnozí ze jmenovaných spisovatelů mají knihy i v češtině, ale některých se nám nedostává. I pokolení 68, i generace bruLionu jsou překladatelsky nedoceněny. Žádný Čech si zatím netroufl na vynikajícího stylistu Pilcha. Snad je hořekování, že se slovenské knihy u nás těžko shánějí, plané. Ale kéž by se aspoň nakladatelství Drewo a srd v našich lepších knihkupectvích objevovalo! (Každá ta kniha by si zasloužila zvláštní recenzi; zde vybíráme obálku a údaje o jedné z nich.)

Ryszard Krynicki: Magnetický bod, přeložil Karol Chmel, Drewo a srd, Bratislava 2003, 124 s., cena neuvedena -vb-

Z knihy volně související s televizním seriálem budou mít radost milovníci řek. Seznámí se s padesáti českými a moravskými řekami, uvidí fotografie všech jejich soutoků a pramenů a dovědí se leccos zajímavého o původu jejich jmen, historii spojené s jejich břehy a okolím, jímž protékají. Líčení vyhledávání pramenů, většinou nijak neoznačených, je až dobrodružné a vyvolá v čtenáři chuť v něm pokračovat a najít popřípadě prameny „lepší“. Ve svém celku je kniha poutavým obrazem naší krajiny a podílu člověka na jejím vzhledu.

Bedřich Ludvík: Zpět k pramenům, Mladá fronta, Praha 2005, 289 stran, cena 399 Kč. -jn-

Opakujícím se tématem článků bohemisty a jazykovědce Alexandra Sticha (1934 –2003) psaných v devadesátých letech pro Literární a Lidové noviny je varování před dehistorizací českého kulturního povědomí: „odřízli jsme se od své minulosti, začali jsme ztrácet vědomí toho, že jsme kulturní jazyk a slovesnost s tradicí více než tisíciletou, začali jsme podléhat sebedrásavým a sebeničivým, flagelantským hlasům (typu výroků: ,věnováno Františku Palackému, který vymyslel český národ‘). Zní to tak vábně, boří se tím prý staré mýty, osvobozujeme se od sice hořkého, ale osvobodivě pravdivého, moderního až postmoderního poznání.“ (s. 270). Stichovo vlastenectví je kritické, ale o to věrohodnější. Sám mýtům rozhodně nestraní, potírá je s oprávněným nadhledem člověka nad jiné vzdělaného a zasvěceného. Nehořekuje, ale fundovanými argumenty bojuje proti rychlokvašeným duchům doby, zrcadlícím se v názorech na českou minulost, ve vztahu k jazyku i v pravopisu. Jeden z mála příkladů české polistopadové publicistiky, která zubu času nevzdoruje jen knižní vazbou.

Alexandr Stich: Jazykověda – věc veřejná, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, 336 s., náklad neuveden, 259 Kč -tt-

Jediná početná autochtonní národnostní menšina v České republice, která obývá své historické území, je menšina polská. V českém obecném povědomí je málo přítomna a patrně jediným poválečným polským spisovatelem, který byl svého času dobře znám i čtenářům neregionálního českého tisku, byl básník Henryk Jasiczek. Tzv. normalizace pak způsobila, že i on je dnes bohužel téměř zapomenut. O to záslužnější je práce opavského literárního badatele Libora Martinka, který se poválečným dějinám polské literatury u nás systematicky věnuje. Jeho kniha nenabízí souhrnný historický přehled, je souborem jednotlivých studií, které však mají k celistvému obrazu blízko. Martinek nabízí bohatství faktů, ale také látku k přemýšlení o zcela specifickém postavení literatury tvořené národnostní menšinou, patřící však k velkému a kulturně bohatému národu. Všímá si i těch, zejména mladších, spisovatelů z Těšínska, které lze zařadit bez rozpaků do kontextu i českého, i polského.

Libor Martinek: Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Slezská univerzita, Opava 2004, 202 s., cena neuvedena -vb-

Téma sociálního státu je dnes v mediálním i politickém prostoru předmětem nejčastějších sporů, poznamenaných silně emocionálními a zájmově motivovanými okolnostmi. K nezaujaté orientaci v nich nepochybně přispívá historická sonda do vzniku a vývoje této problematiky. Přichází s ní Lenka Kalinová ve své knížce, kterou vydal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR jako první svazek edice Česká společnost po roce 1945. Čtenář, nejen laik, ale nejednou i profesionální historik, zde objevuje méně známé či dokonce často neznámé informace o formování systému sociální, zdravotní a vzdělávací péče v Československu. Stát se zde už po první světové válce a zejména po velké krizi 30. let musel vyrovnávat s problémy vyvolanými fungováním kapitalismu založeného na principu selhávající „neviditelné ruky trhu“. V meziválečném období přitom hlavní inspirací byl německý bismarkovský model. Po druhé světové válce však výraznější roli sehrál model anglický, spojený se jménem keynesiánsky orientovaného Williama Beveridge. Ten už v roce 1941 jako předseda mezivládního výboru britské vlády předložil dalekosáhlý propracovaný projekt reformy britského sociálního systému. V něm se řešil způsob, jak zvýšit sociální bezpečnost všech občanů, jejich ochranu před riziky nezaměstnanosti, bídy, nemoci a nevzdělanosti. Autorka seznamuje s hlavními rysy tohoto projektu a informuje o jeho vlivu na formování sociálního systému v poválečném Československu, kde byl nejen předmětem četných diskusí a sporů, ale i podnětem k vytváření prvních institucí. Únorový mocenskopolitický zvrat (1948) sice vedl k pokusům o zásahy podle „sovětského vzoru“, naštěstí však v té době žádný „sovětský model“ neexistoval. A tak i některé ojedinělé zásahy tohoto druhu, evidentně nevhodné pro naše podmínky, byly brzo opuštěny. Studie je zatím časově omezena lety 1945 – 1948. Autorka však již připravuje další díl, který zahrne léta padesátá i šedesátá.

Lenka Kalinová: Východiska, očekávání a realita poválečné doby. K dějinám české společnosti v letech 1945 – 1948, Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Praha 2004, 119 s., cena neuvedena -zš-

Knihy

Obsah Listů 3/2005

Knihy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu