Leszek Engelking

Odešel polský překladatel Švejka

Když odchází předkladatel, který za sebou zanechává veliké a významné dílo, v tisku se objevuje řada vzpomínkových textů, pokusů o shrnutí jeho významu, posmrtných holdů. Náhlá smrt Józefa Waczkówa (1933) v prosinci minulého roku prošla ovšem skoro bez povšimnutí. Sotva pár smutečních oznámení, vzpomínkový pořad na druhém programu Polského rozhlasu, to je vše, co jsem stihl zaznamenat. Také v Česku z lidí, kteří ho znali, málokdo ví, že Waczków nežije. Snad za to mohou okolnosti (zpráva o smrti nebyla dlouho oficiálně oznámena, její datum dělilo od data pohřbu několik týdnů), ale to určitě nevysvětluje všechno. A přece je dílo tohoto překladatele neopomenutelné a jeho zásluhy o zpolštění mnoha vynikajících děl několika jazyků musíme označit za obrovské a výjimečné.

Jedenáct let byl Waczków mým kolegou v redakci měsíčníku Literatura na Świecie, protějšku české Světové literatury; pracoval tam (zpočátku jako sekretář) od založení. Občas jsme spolu jezdili na různé kulturní podniky doma i v zahraničí, oblasti našeho literárního zájmu se do značné míry překrývaly. A přece musím připustit, že jsem ho vlastně neznal. Byl dost uzavřený. Někdy však, když se uvolnil a dostal se díky vínu nebo zajímavému rozhovoru do dobré nálady, vyprávěl. O tom, jak ho pověřila mládežnická organizace, aby velkého básníka a přesvědčeného komunistu Władysława Broniewského držel dále od alkoholu, velký básník však vždycky našel způsob, jak se dostat k láhvi. (Dodnes pamatuji úžas, když jsem jako dítě spatřil v televizi chlapa, který poskytoval rozhovor v evidentně podroušeném stavu, a byl to právě Broniewski.) O tom, jak v roli posluchače provázel počátky polského poststalinistického jazzu. O tom, jak díky práci v Mezinárodním svazu studentstva vstupoval do bujného kulturního života Československa „zlatých šedesátých let”, pravidelně pobýval ve Viole a naslouchal vynikajícím básníkům, mimo jiné Vladimíru Holanovi. O tom, jak v ČSSR nechtěli souhlasit s vydáním polského výboru básní tohoto velkého tvůrce a jak nakonec za cenu vyškrtnutí některých textů ten souhlas získal, což umožnilo vydat v jednom z předních polských nakladatelství vynikající svazek Płacz symbolów (1978). O tom, jak mu po pár týdnech strávených v Praze připadalo, že už může volně mluvit česky, páchal však groteskní omyly (tady si možná trochu vymýšlel nebo přibarvoval, protože příklady omylů, které uváděl, jsou – jako třeba „szukam nożiczki” – známy z desítek anekdot). O tom, jak když v době takzvané normalizace jakýsi český úředník přes kulturu prohlásil, že by do polštiny konečně někdo měl přeložit Sekeru (ovšemže mu šlo o spisovatele toho jména), zeptal se, zda má na mysli Vaculíkovu Sekyru.

Mezinárodní svaz studentstva samozřejmě sdružoval prokomunistické či komunisty kontrolované studentské organizace a nostalgické vzpomínky na něj svědčí o jisté, řekněme, politické barvosleposti. Waczków asi takto barvoslepý byl, anebo to šikovně hrál. Na jedné straně s oblibou vzpomínal na onen Svaz studentstva, na druhé straně rád vyprávěl, jak v osmdesátých letech oficiální českoslovenští činitelé znemožnili, aby dostal nějakou velkou překladatelskou cenu za překlady z češtiny. To, že byl vyslán do ústředí Svazu v Praze, bylo pro polskou kulturu v každém případě plodné, tam se totiž tento absolvent romanistiky setkal s písemnictvím, které ho zcela určitě fascinovalo, vždyť z české literatury měl přeložit nejvíc, a to stejně tak klasiku, jako díla současná, závažná a často kladoucí na překladatele nejvyšší požadavky.

Málokdo ví, že Waczków vydal roku 1971 sbírku vlastních básní, ostatně ve vážené básnické edici nakladatelství Czytelnik. Už skvělý název Rzecz jasna noc (slovní hříčka, snad přeložitelná jako „Jasně, noc”) dokládá básnické nadání, které dal především do služby překladu. Talent ve spojení s vynikajícím řemeslem způsobil, že spousta Waczkówových převodů jsou vynikající, velevýznamná díla.

Z české literatury Waczków polštině přisvojil Máchův Máj s výborem jeho dalších básnických prací (Maj. Wybór poezji, Warszawa 1971) nebo básně Karla Havlíčka Borovského (Tyrolskie elegie. Wybór wierszy, Warszawa 1976). Sám nebo s dalšími překladateli se podílel na výborech básní řady českých tvůrců dvacátého století: Richarda Weinera (1987), Jiřího Wolkera (1978), Jaroslava Seiferta (1986, 1997), Františka Halase (1982), Viléma Závady (1983), Jana Skácela (1991) a Miloslava Topinky (1993). Z české prózy přeložil (1976) mimo jiné krkolomně těžký román Vladislava Vančury Hrdelní pře aneb Přísloví; za tento převod dostal překladatelskou cenu časopisu Literatura na Świecie, ale také některá díla téhož spisovatele ve vlastním výboru (1978), z nichž mi v paměti utkvěl hlavně skvělý, nesmírně půvabný a poetický překlad Rozmarného léta. Překládal Bohumila Hrabala, a jeho překlad patří mezi velmi četnými polskými pokusy k nejlepším. Překládal Katyni Pavla Kohouta, České pohádky Jana Drdy, Otu Pavla, povídky Jaroslava Haška. Velkou diskusi vyvolal Waczkówův překlad Švejka, který vyšel v roce 1991 pod titulem Dole i niedole dzielnego żołnierza Szwejka podczas wojny światowej. Čtenářská obec tuto verzi nepřijala, v nových a nových reedicích stále vychází už po desetiletí zdomácnělý překlad Pawła Hulki-Laskowského (poprvé vycházel v letech 1929 –1931). Waczków bezpochyby mnohde opravil zřejmé chyby svého předchůdce, jenže i ty chyby už zapustily ve čtenářském povědomí kořeny jako svého druhu kanonický text.

Také Waczkówův význam pro poznávání slovenské literatury v Polsku je nedocenitelný. Právě on vydal přímo epochální výbor Antologia poezji słowackiej (Varšava 1981). Právě on přeložil Marínu Andreje Sládkoviče. Výbor básní Pavla Országha Hviezdoslava, který připravil a zčásti i přeložil, čekal na vydání mnoho let, až ho nakonec šťastně vydalo Sdružení Slováků v Polsku (Dzieci Prometeusza, Krakov 1999). Waczków je autorem výborů slovenských meziválečných i současných básníků Pavla Bunčáka, Rudolfa Fabryho, Pavla Horova, Laca Novomeského, Andreje Plávky, Milana Rúfuse, Jána Stacha a Miroslava Válka, které začal vydávat roku 1968. Překládal také slovenskou prózu, klasické slovenské pohádky Pavla Dobšinského, vynikající debut Stanislava Rakúse, krátký román Žobráci nebo skvělý mikroromán Pavla Vilikovského Večne je zelený. Za překlady ze slovenštiny získal roku 1990 prestižní slovenskou Hviezdoslavovu cenu; plně si ji zasloužil.

Překládal také z jiných slovanských jazyků, z ruštiny (mj. Alexander Blok, Gennadij Ajgi, Vladimir Britanišskij) a ukrajinštiny (Volodymyr Sošura), ale také například z portugalštiny (připravil a do značné míry i přeložil výbor Camőesovy lyriky) a především z francouzštiny. V té mu byli zvlášť blízcí spisovatelé spjatí se surrealismem (André Breton, Louis Aragon, mnoho básní Paula Éluarda, ale i výbor Lautréamontova díla, na které se surrealisté jak známo odvolávali). Vydal antologii Nadrealizm europejski (1981), stejně jako antologii surrealismu českého a slovenského Odarci ze skóry (1989). Tím není výčet jeho antologií uzavřen, vždyť vydal ještě výbor z – tehdy – mladých českých a slovenských básníků Drzewo rośnie zielono (1969) a obsáhlou dvoudílnou Antologii sovětské poezie (Antologia poezji radzieckiej, 1979).

O literatuře také psal, je autorem monografie Františka Halase (1980) i Paula Éluarda (1983). Psal také o umění překladu, jeho translatologické fejetony v časopise Literatura na Świecie se vyznačovaly velkými znalostmi, předkládanými s esejistickým šarmem. Roku 1998 vyšla pak v nevelkém nákladu kniha O sztuce przekładu.

A to jsem zdaleka nevypočetl všechny Waczkówovy práce. Byl to mimořádně pracovitý a tvořivý život.

Leszek Engelking (1955–2022) byl polský básník, prozaik, kritik, překladatel z češtiny, slovenštiny, angličtiny, ruštiny a dalších jazyků. Dlouholetý spolupracovník Listů.

Obsah Listů 3/2005

Leszek Engelking

Odešel polský překladatel Švejka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu