Václav Jamek

Hurvínek a jiné záhady

Měl jsem za to, že do Francie mě hned tak zas nikdo nedostane. Posledně, při návratu z knižního salónu mě francouzská letištní kontrola přinutila sundat si nejen boty, ale i opasek. Tyto policejní úkony se běžně spojují se zatčením, a pokud vám je vnutí bez důvodného podezření, jde o šikanování, zvlášť když se tak děje bez vysvětlení, bez omluvy, bez sebemenší zdvořilosti, o lžíci na obouvání ani nemluvě. Ministr Svoboda to sice pro naše národní štěstí vždycky rád podstoupí, své důstojnosti nedbaje, a když si to naši přátelé budou přát, dovolí jim i nahlédnout, zda jakožto vládní představitel spojeneckého státu nepašuje v konečníku diamanty nebo heroin. Celkem vzato i v navštěvování konečníků má být jistá vzájemnost. Já jakožto soukromník toho ale nemám zapotřebí. K 11. září nedošlo proto, že lidé nosí opasky s kovovými přezkami, ale proto, že Američané zanedbávali základní, všude jinde obvyklá bezpečnostní opatření. Proč kvůli tomu teď musí být všemi policiemi světa stále důmyslněji buzerováno celé lidstvo? Taková už je zásada veškeré byrokracie, že trestá jiné za svou vlastní neschopnost.

Zlatí křesťané, řekl jsem si: ti dobře pochopili, že nezlomný je člověk, který si dokáže odříkat (tedy, když zrovna nenastavuje nějakou tu další tvář); a umínil jsem si, že dokud vyzouvání a odepínání na francouzských letištích prokazatelně neustane, do Francie nepojedu. A máte to. Dobře jsem se pomstil. Jenže – uplynuly dva měsíce, a zase mě zvali do Francie, abych konečně vysvětlil Alainu Finkielkrautovi, kdo je to Hurvínek. Maličkost, ale v hlavě mi leží už sedm let, nedá se nic dělat, do Francie musím. Ať už mám Hurvínka z krku a mohu se věnovat vznešenějším cílům. Finkielkraut, filosof, patří k předním francouzským intelektuálům dneška. Když jsem četl jeho knihu Ztracené lidství, která se mi jeví jako krátká, výstižná a jasná duchovní bilance 20. století, narazil jsem na citát z Prima Leviho a v něm se mihla postavička čilého, drobného chlapce, kterého vězňové vyhlazovacího tábora v Osvětimi – píše Levi – označovali nepochopitelným přízviskem Hurbinek. Nu, stačilo se zmínit před nějakým českým spoluvězněm… Chlapec měl docela určitě pěkně odstávající uši a v sobě zarputilý život písklete, který na nás z toho pekla tím palčivěji doléhá. A já tedy sedm let myslím na to, že Levimu tu záhadu už objasnit nelze, tak alespoň Finkielkrautovi.

A šup, už jsem v Paříži, a támhle jde Finkielkraut.

„Ahoj,“ říká Finkielkraut, „co ten váš prezident?“

„Náš prezident,“ říkám, „to je malý pán. Ale chtěl by být větší.“

Klausovy útoky na evropskou ústavní smlouvu, vysvětluji mu, se opírají o nesmyslné argumenty prostě proto, že svoje skutečné důvody veřejně říci nemůže.

„To mě podrž,“ říká Finkielkraut. „A co to jako je?“

„Nejhlubším smyslem Evropské unie totiž je: uchránit nás před Klausem. Klaus to samozřejmě ví, ale mluvit před lidmi o tom nemůže, protože by jim to došlo. Ta jeho národní suverenita je pouhopouhý zájem zdivočelé a nenasytné bohaté vrstvy, kterou zastupuje, dělat si s naší zemí, co ji napadne, a nikomu z toho neskládat účty.“

Hurvínka jsem mu také posléze vyložil, a kupodivu ho to potěšilo víc, než jsem čekal. Debatovali jsme ve velké posluchárně Polytechnické školy s publikem, které se přišlo podívat na dokument o stavu české mysli v předvečer našeho vstupu do Unie; natočil ho před časem v Praze pro televizi Arte režisér Alain de Sedouy. Klause jsem přitom nějak pustil z hlavy. Evropská unie je velkorysý a náročný civilizační projekt. V současném světě možná jediný, který představuje nějakou naději. Amerika dnes tápe: je příliš zaujatá zakazováním Darwina a jinými schizofrenními nápady. Asie – možná s výjimkou Indie – se zatím nedopracovala dost daleko. Náš starý kontinent má po dlouhé době příležitost převzít civilizační iniciativu. Zaplatili jsme za to hodně draho, a neměli bychom to zkazit.

Nemohu si pomoci, na veřejnosti mě někdy přepadají takové vznosné myšlenky. V soukromí ostatně taky.

Načež jsem se vrátil do Prahy a v novinách čtu, že náš jedinečný Václav Klaus mezitím zase úkoloval Radu Evropy. Měla by prý zasahovat proti různým partám a družinám, které nikdo nezvolil, a ony přesto do všeho strkají nos a bez jakéhokoli mandátu by chtěly ovlivňovat politická rozhodnutí, a dokonce tvorbu zákonů. No teda, říkám si, Klaus vytáhl do boje proti lobbistickým skupinám! Ten chlapík dovede překvapit! Ale vážně nevím: jestli on není na ty ekonomické nátlakové skupiny přece jen moc přísný. V demokracii mají přece všichni občané a kdejaké občanské sdružení nezadatelné právo vyjádřit svůj názor, a nejsou-li spokojeni s nějakým zákonem, mají také právo vyvíjet tlak na své zvolené zástupce, aby zákony a politiku změnili, až po případnou sankci v dalších volbách (volený zástupce je pouze nositel moci, nikoli její zdroj). Proč by se mělo stejné právo upírat lobbistům? Samozřejmě nesmějí nikoho uplácet, protože korupce je i v demokracii trestná, ale to oni snad nedělají? Takže co? Aby ten Klaus nakonec taky nebyl socialista, jako všichni. Svobodný člověk dneska už na světě nemá zastání… i když, při tomhle trendu – kdo to vlastně je?

Václav Jamek

Obsah Listů 3/2005

Václav Jamek

Hurvínek a jiné záhady

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu