Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Marie Hofmanová se narodila 4. června 1907 v Nymburce a zemřela 23. prosince 1995 též v Nymburce. Od studentských let byla členkou studentského křesťanského hnutí v Akademické Ymce. Byla činná i v Českobratrské církvi evangelické. Věnovala se zvláště dětem a mládeži. Stala se učitelkou na základní škole. V určitých letech musela dojíždět učit do vzdálených vesnic. V letech 1961 až 1984 se podílela – jako výborná češtinářka! – na práci starozákonní překladatelské komise při ekumenickém překladu bible. Na celocírkevním zasedání synodu Českobratrské církve evangelické ve dnech 20. až 22. října 1977 vystoupila veřejně na obranu signatářů Charty 77 a ukázala na zásadní ráz zápasu o lidská a občanská práva. Nezaložila sama rodinu, ale protože se věnovala dětem a mládeži nad rámec svých povinností, vzpomínají na ni vděčně dodnes, mezi nimi Romové, jimž věnovala v jejich dětském věku zvláštní pozornost. I dospělým byla dobrou přítelkyní a rádkyní.
Jaroslav Šimsa, jedna z výrazných postav první republiky, se narodil 12. října 1900. Studoval filosofii a sociologii. Byl žákem Emanuela Rádla a tajemníkem Realistického klubu. Při práci v soukromém archivu prezidenta republiky pod vedením V. K. Škracha připravoval k vydání Masarykovy spisy. Od roku 1929 působil jako sekretář Československé Ymky. V letech 1929 –1939 byl výkonným redaktorem Křesťanské revue, v letech 1933 –1938 sekretářem Akademické Ymky. Psal do novin. V Národním osvobození pod šifrou -i- ještě před Hitlerovým nástupem k moci upozorňoval na nebezpečí fašismu a nacismu a rozebíral tato hnutí. Spolu s dalšími ymkaři se podílel na práci široce založené organizace odbojového hnutí PVVZ. 27. února 1940 byl zatčen, krutě vyslýchán a vězněn. V roce 1943 byl soudem osvobozen; nic z toho, z čeho byl viněn, mu neprokázali. Ze soudní vazby ho předali zpět gestapu, u něhož byl veden jako zvlášť nebezpečný odpůrce Třetí říše. Po krátkém pobytu v Praze na Pankráci a v Terezíně ho poslali do koncentračního tábora v Dachau, kde se při ošetřování nemocných nakazil skvrnitým tyfem a zemřel 8. února 1945.
V dopisech, které posílal úřední cestou nebo načerno, opakovaně uvažoval o tom, že těžší díl jeho pětiletého věznění nesla jeho žena Marie. Nahlédnout do jejího života v době druhé světové války a těsně po válce dají dopisy, které si psala s Marií Hofmanovou.
Obě Marie se staly během těchto těžkých let přítelkyněmi. Výňatky z vybraných dopisů jsou především dokladem solidarity. Marie Hofmanová se vlastně o politiku nezajímala, na odbojové práci se přímo nepodílela. Ale proti nelidskosti se vzepřela. V tom byly zajedno.
Na úvod zveřejňujeme dopis Marie Hofmanové z pozdních let, psaný k osmdesátinám Marie Šimsové a dokládající, že to bylo přátelství skutečně životní. Následující ukázky korespondence ze sklonku okupace, z doby, kdy přišla zpráva o smrti Jaroslava Šimsy, i prvních měsíců po osvobození.
Havlíčkův Brod k 28. červenci 1986
Vážená a milá Mařenko,
kdypak jsme se poprvé uviděly? Asi před čtyřiceti pěti léty? Přemýšlela jsem o Vás však několik roků předtím. Každá konference Akademické Ymky, každé otevření Křesťanské revue, podnětné poznámky v Naší době, šifra -i- v Národním osvobození, „Moderní hrdinové v duchu TGM“ a jiné knížky, osobní setkání Na Poříčí č. 12 – to přece byly majáky, pochodně, ukazatelé na rozcestích, které nám zaníceně a podmanivě zažehoval a vytyčoval nezapomenutelný pan sekretář Šimsa. Nevycházeli jsme z údivu a obdivu nad rozsahem, bohatstvím a plností jeho osobnosti.
Ale s bezděčnou samozřejmostí se vynořovala i otázka: Kdo při něm nejniterněji stojí, že může svěřenými hřivnami tak požehnaně hospodařit, tak štědře z nich rozdávat? Proto jsme se ptávali po Vás.
Když jsem se s Vámi poprvé sešla, byla jste těžce nemocná, každodenně svíraná úzkostí, jakou zprávu dostanete z trestnice v Terezíně, uprostřed válečné bídy se třemi malými dětmi. Dívaly se na mne horečnaté, smutné černé oči.
O všech ostatních hrůzách, zkouškách a utrpení víte nejlépe sama.
Já s Vámi tak přečasto stála jen ve vzpomínkách a na modlitbách. Vždycky v úctě, v hlubokém úžasu nad Vaší statečností, nad houževnatou, vytrvalou vynalézavostí lásky. která lámala všemu navzdory odpor a zátarasy satanských sil. A současně jsem se skláněla nad Vašimi často zoufale bolestnými, tichými vnitřními zápasy. Stejně statečnými.
…Jste mi jedním ze znamení-zázraků, které mně z nevystižitelné milosti byly shůry poslány na cestu!
11. I. 1945
…Protože z všelijakých důvodů různých se do Prahy sotva dostanu, zveme Vás srdečně, opravdu srdečně, abyste přijela Vy k nám. Budeme Vás po všechny dny v týdnu čekat, kromě úterý a pátku. To je totiž pí R. vždy v Městci Králové na návštěvě u své tetičky, těžce zraněné při ostřelování vlaku před 14 dny, a já mám nouzové vyučování. Vyjeďte, prosím Vás, brzo ráno a vrátíte se k večeru, abychom všichni mohli být bez obav z cestování, ano? Chlapci ať Vám přijdou k vlaku naproti.
Jak se Vám všem daří? Jsou hoši mimo nebezpečí totálního nasazení? Jak se vede Janince se zdravím? – Když večer ulehám, nemine den, abych si nevzpomněla na ty, kteří v dálce, zeslabení, unavení, hladoví a teď ještě i promrzlí se choulí v marném čekání a doufání v brzský konec…
Oddaná Marie. P. S. Smím Vám říkat křestním jménem? Ráda bych, ale není to ode mne příliš opovážlivé?
10. II. 1945
Milá Marie,
děkuju Vám a pí. R. za všechnu péči a starost o nás. Poslaly jste nám zase takové úžasné věci, děkuju Vám nastokrát. Je mi jen nad nimi líto, že nic z toho nemohu poslat do Dachau: od 19. 1. jsem nemohla nic poslat, trať je stále rozbita.
Odpusťte mi, že jsem se na Vaše milé pozvání dosud ani neozvala. Přišlo, právě když jsme s Janou odjely na týden na Křižatka. Od té doby, co jsme se vrátily, „jedu“ k Vám téměř denně. Den za dnem musím odjezd odkládat pro něco nepředvídatelného. Ten Nový rok nám začal tak žalostně, jako ten minulý končil. Jen smrt a bolesti. Ještě jsme se nevzpamatovali z násilné smrti našeho dlouholetého přítele Vladimíra Kloudy – a zemřela jeho švagrová Manka na rakovinu. Zůstaly zde dvě holčičky, 12 a 9 let, samy, tatínka mají v Buchenwaldu. Kremace se odkládala na 10. den po úmrtí – byly nějaké potíže, má totiž rodiče v Terezíně v ghettu.
Mezitím se moje spolucestovatelka do Mnichova, Jindra Wünschová, náhle, bez vnější příčiny, zhroutila a ztratila paměť. Teď už se zase z nejhoršího vzpamatovala, naučila se číst a na mnoho věcí si vzpomněla. Ale i tak je to hrozné. Byly jsme spolu v létě v Hudlicích, naši tátové byli léta spolu už v Praze, pak v Mnichově a u soudu. Wünsch má 10 let káznice, píše tedy 1× za 4 měsíce. Než ta hrozná válka skončí, bude nás asi víc takhle stonat.
Janě se v krátké době podruhé rozviklaly přední zuby, je to patrně paradentoza. A právě jí si hledím, jak mohu, stále užívá, celkem dobře vypadá – nevím, jak je to možné.
Táta je ještě stále v nemocnici, vlastně od listopadu. Přestávám mu věřit, že je to stav po angíně, patrně se ozvaly plíce. Ale že všecko zlé má také něco dobrého v sobě – měl být v prosinci transportován pryč, neznámo kam, a to, že je v nemocnici, způsobilo, že zůstal v Dachau. Buď za to Pán Bůh pochválen.
Vždycky znova si umiňuji, že už Vám nikdy nebudu zatěžovat srdce těmihle bolestmi – za všechnu Vaši lásku a shovívavost ke mně. A jak začnu psát, je to zase takhle. Jak byste neměla svého dost. Dnes má skoro každý co dělat, aby unesl své těžkosti, a je to ode mne nesvědomitost, že Vám, která jste za mě na sebe vzala kus mých materiálních starostí, přidávám ještě tohle.
Odpusťte mi, že jsem Vás nechala na sebe čekat na neurčito, opravdu jsem nemohla. Teď se přes neděli dám do pořádku z té chřipky, co se o mě už druhý týden pokouší, a v úterý, nejdéle ve středu jsem v Nymburce. Prosím Vás, po sl. Hr. mi už nic neposílejte, byla od ní velká laskavost, že mi přinesla ten minulý balík. Má jistě dost svého v těch nynějších návalech. Tisknu Vám ruku a děkuju Vám.
Vaše M.
20. II. 1945
Drahá Mařenko,
posílám Vám dnes balíček prostřednictvím p. Bašt. na adresu jako vždy dřív. Prosím, pošlete si hned chlapce, ať se to neztratí.
Vzpomínaly jsme na Vás všechny s úzkostí… Váš dnešní dopis je hrozně smutný: –dnes v noci, když jsem nemohla spát, musela jsem na pana sekretáře pořád myslet – a dopoledne přišla zpráva. Ach, kéž by ještě nějaký čas vydržel! A také Vy, má drahá! Budu psát víc. –
Srdečně Vaše Marie a A. Rumlová
4. III. 1945
Milá Mařenko,
doufám, že k Vám balíček přece jen našel cestu a že jste jej obdrželi v pořádku. Přesto však Vás prosím, abyste mi lístkem oznámila, že se nemýlím, poněvadž chci tento týden zase Stáňovým prostřednictvím poslat druhý. Doufám, že přijedou v pátek, zeptejte se laskavě. Když by to z jakékoliv příčiny nešlo, vypravím jej poštou.
Jsou to ovšem všechno jen drobínky, jimiž se Vám snažíme ukazovat, že na Vás myslíme s upřímnou láskou – co to je proti všem Vašim starostem a proti bolesti, kterou nesete! Jen jako byste si přihřála zkřehlé ruce a nechala se trošku pohladit, viďte, má drahá! Až do morku kostí cítím svou nemohoucnost proti Vám, ani pravé slovo nalézt nemohu. Vzpomínám na Vás všechny vespolek a prosím jen, aby se Vám zde i p. sekr. tam v dálce přece jen naplnila pravda zaslíbení, že na nás nebývá uložen těžší kříž, než můžeme snésti, a že třtiny nalomené nedolomí…
Prošli jste prvním ohněm bombardování, na nás to ještě čeká – zatím z mírné vzdálenosti poznáváme, jak to vypadá: v sobotu lokomotiva v Hořátvi, tankový vlak u Kostomlat a transport v Lysé, také prý v Mladé Boleslavi byli. Jinak se dělají na silnicích překážky a od kopání zákopů nás uchránila jen spodní voda – už byly vyvěšeny výzvy pro muže od 16 do 60 let. Náš domek se jim zvlášť líbí – včera byli na půdě čtyři a konferovali o kulometu… Mezi děrami pro děla však oře rolník, na stole mi kvetou kočičky, holčičky mají chuť do práce pořád nové a nové a „Hrad přepevný je Pán Bůh náš“ zní neodbytně celé dny. –
Obě Vám zůstáváme v lásce oddány.
Vaše Marie
22. III. 1945
Má drahá,
marně se namáhám nalézt pravá slova, jsme jako po vyhoření. I když jsem se v koutku duše vždy tetelila při pomyšlení tohoto konce, přece mi nikdy jasně nepřestala svítit naděje, že si Pán Bůh pana sekretáře zachová pro svědectví mnohým o tom, jak jeho láska a milosrdenství převádí přes vody vzduté a údolím smrti… Nemohu uvěřit, že všechno to, v co jsme ještě tolik doufali, že bude vykonáno skrze Jeho věrnost a službu, je, po lidsku řečeno, úplně u konce. Nevyzpytatelné a nevystižitelné jsou cesty Páně – někdy je zoufale smutno.
Jen víra, že ten, který dopřál žíti tento život ve svazcích lásky a oddanosti, má v rukou i život na věky, pomáhá jít v doufanlivosti.
Hlavou mi letí vzpomínky na mnohé ty vzácné chvíle, které mi bylo dopřáno prožít v obecenství s panem tajemníkem – ale hovořit o tom dnes nemohu: kéž jiní Vám v těchto těžkých dnech polehčí bolest svým svědectvím úcty a lásky a vděčnosti. Já bych teď jen koktala.
Prosím Vás, jste-li schopná cesty, vezměte Janinku a přijeďte k nám, jak se Vám hodí: Brzo ráno, abyste se nemusely bát náletů. Na dnu nezáleží, mám 14 dní nějak pocuchané nervy, a tak jsem doma, ani neučím. Dnes večer dává pí R. k Stáňovi balíček, kdyby jej vzali teprve příští týden, napíšu ještě. Jinak se v sobotu ptejte.
A jinak nic neumím než se modlit za Vás i za děti a znova Vás ujistit, že Vám chci zůstat v lásce oddaná po všechny dny. Paní R. se připojuje se mnou. Líbám Vás, má drahá.
Vaše Marie
28. III. 1945
…Píšu jen o takových všedních, prozaických věcech, viďte! Kéž bych Vám, pomocí svých přátel ovšem, mohla ubrat trochu starostí aspoň po téhle stránce!
Má drahá, ve stínu a ve světle velikonoc budu s Vámi vzpomínat. Bez nich by smrt drahých znamenala zoufalství, viďte, jimi se hroby otvírají k životu věčnému a ke shledání. Srdečně Vás i dětí vzpomínáme a zůstáváme Vám v lásce oddány.
Vaše Marie
21. V. 1945
Drahá,
doufám, že si mé mlčení nevykládáte jako nezájem. Nemám v Praze nikoho dražšího, než jste Vy, a tak jsme vedle ostatních přátel vzpomínaly s pí. R. především na Vás a na Vaše děti v těch rozběsněných dnech s mnohými modlitbami, aby Vás Pán Bůh chránil ode všeho zlého. Přežili jste všechnu tu hrůzu bez pohromy a jste nyní v Praze? Mohla bych se za Vámi v sobotu podívat? Buďte tak laskava a napište mi, najdu‑li Vás doma dopoledne či raději odpoledne, ano? Padá na mě totiž přece jen obava o Vás, když se nehlásíte ani slůvkem, a už to nevydržím, abych za Vámi nejela. Doufám, že jsou tramvaje už tak daleko v pořádku, že Vás najdu bez marného hledání. Přijedu na Denisovo nádraží, poradíte, jak dál?…
19. VI. 1945
Setkala jsem se s kolegou Stanislavem Kurkou (Hradištsko, p. Sadská), který byl v Dachau s panem sekretářem, znal se s ním a hlavně mi pověděl o několika lidech, kteří se s ním stýkali ještě víc: p. Josef Vachholder, náčelník či jednatel Sokola v Českých Budějovicích, p. dr. Bláha, primář nemocnice v Jihlavi a JUDr. František Procházka z Prahy (bližší adresu bohužel nevěděl, že prý se najde v telefonním seznamu), prý důvěrný přítel p. Š. Také br. Truhlář, starosta ČOS, a potom ještě jeden drogista z Poděbrad by Vám mohli v Poděbradech o p. redaktorovi asi leccos vyprávět: mají prý od něho oba knížky na památku –Jestli o někom z těchto lidí až dosud nevíte, jistě si jim ráda napíšete, viďte?
[1945 – nedatováno]
…Dostala jste se do Dachau? Bude možné dát dohromady ostatní traktáty p. Šimsy, dají Vám ti, kteří je mají, k dispozici své zápisy? Budeme si číst jeho poslední myšlenky znova a znova k posile a k potěšení. Listovala jsem v Křesťanské revui s velikou bolestí a s hlubokým obdivem. Snažím se dělat tu a tam, jak si myslím, že je má povinnost, a jak mi stačí schopnosti…
21. XII. 1945
Drahá Marie,
přeju Vám a paní R. požehnané svátky, do nového roku zdraví a mír – to druhé už bude snad přidáno.
Vím, že se na mě hněváte, a to právem.. Odpustíte-li mi ještě tentokrát, poprosím Vás, abyste se, až Vám dovolí Vaše zaměstnanost, vypravila k nám, abyste se mnou strávila jeden celý den, viděla zblízka to šílené tempo a jako nezaujatý pozorovatel mi poradila, co s čistým svědomím mohu odmítnout a říci: nemohu. Nechci aspoň ve svém nejbližším okolí dovolit, aby naše nová republika přijímala za své hříchy nedávné doby – zase anonymní udání, pletichy, zavírání očí před nespravedlnostmi, nedbání života spoluobčanů. Je bolestné to říci, ale nacismus nakazil naše lidi až někam do kostí. Bylo to asi v lidech i dřív, ale styděli se za tyto vlastnosti a dnes se jimi honosí jako silou.
Stále myslím na Járu, jak by se za dnešních poměrů choval: mívám pocit, že měl Pán Bůh v plánu ochránit ho těchhle trpkých zklamání. Vím, že každá revoluce nese s sebou špínu a kal jako velká voda, ale nemohu prostě si zalézt do svého koutka a tam si „dýchat na dušičku“, jak říkával Jára: jako to dělá taková velká řada našich křesťanů, i ti, od nichž jsme právem čekali, že budou jednat. Ty opožděné a nemastné a neslané projevy, ať už šlo o popravy, o německé malé děti, o spornou příslušnost lidí, zapadnou v církevním tisku a nic.
Věčná škoda, že tu nemohl prof. Hromádka zůstat! Proč Vám to píšu a kazím Vám svátky? Máte sama svých starostí dost: víte, že jste šťastná, že máte přesně vymezenou práci, víte, co a jak budete dělat zítra – já si to mohu jen plánovat, nikdy nevím, kam zase budu muset se nezbytně dostavit – pak zase jako obvykle pro děti jídlo, odbytý úklid, něco spravit a je zase půlnoc. Od pobytu v Poděbradech jsem nečtla román.
Nestěžovala bych si, kdyby někde byly vidět výsledky – sice stará (65 let) pí Müllerová běhá na svobodě – zapomněli jí totiž v minulé republice řádně dodělat naši příslušnost a ona byla kdysi (před 20 lety) provdána za Rakušana – dokonce po čtyřměsíčním čistění klik jsem jí vyběhala i české potravinové lístky, ale už zase měla dvakrát na mále, přišli pro ni, třebaže byla dvakrát zavřena gestapem – také Valenta u ní bydlel, přítel Smudkův Mates, parašutisté: všecko má řádně ověřeno, zaručuje se za ni kancelář generála Bočka – přesto přijde 25letý ouředník Národního výboru – oceňuje nábytek a dělá cirkus. Jsme v jedné čtvrti, jsem její první útočiště – kdyby nebyla taková kovaná křesťanka, skutečné „dítko Boží“, asi by skočila už dávno do Vltavy. Jaká hanba! –
To je jedna, úspěšná ukázka: co ty druhé věci: budu Vám jednou vypravovat, až už se mi při tom nebude vařit krev. – Chtěla jsem Vám napsat vánoční dopis a je z toho tohle. Ach, Marie, mně je smutno.
Vaše Marie Š.
Připravili Milena a Jan Šimsovi a red.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
