Petr Borkovec

Nahota a záhyby látky

„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj. Já jsem v Berlíně sám a nevycházím. Ale stipendijní byt na západním konci Kurfürstendammu je rozlehlý, protahuje jím, je plný dlouhých lidských stínů a doznívajících kroků, se smaragdovým bodem měsíce pod pětimetrovým stropem.

Stručně řečeno, sestává ze čtyř koupelen a jídelny pro čtrnáct patnáct stolovníků. V jídelně proti sobě bojovně tikají dvoje nástěnné hodiny a v zrcadle příborníku, které má tvar krátkého komolého jehlanu, se vedle stolové desky a židlí v přijatelném měřítku odrážejí čtyři zrůdné dětské jídelničky. Trnož stolu, tučná a vyřezávaná, vypadá jako srna napnutá k vyvrhnutí. Jistě, pouze na první pohled. Při podrobnějším průzkumu se mění v jiné zvíře. Okno do dvora mezi bloky a hubený trojramenný lustr na krátkém řetěze jsou na tom, pokud jde o světlo, mizerně a většinu dne, máme už květen, si dojemně pomáhají. Gigantický Stadtplan, který jsem pověsil na jednu z prázdných stěn, zrcadlo chválabohu z žádného úhlu nezabírá. Z kvarteta koupelen (možná tu býval penzion) se k svému účelu užívají jen dvě, třetí slouží jako skladiště, ze čtvrté je prádelna. Ale já pro tenhle text pustím sprchu v té třetí a budu se chvíli dívat, jak pod jemným proudem hnědnou krabice s výtisky románu některého z minulých stipendistů, jak prosakují, bortí se a romány pleskají o dlaždice. Pak se zasunu do štěrbiny mezi žehlícím prknem, sušáky na prádlo a hliníkovými štaflemi, kolem sloupku vyřazených květovaných stínidel se natáhnu pro mýdlo a přidám horkou vodu. Stáhnu gumovou plenu. Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl?

V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě – každou chvíli objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, díval se na její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát – jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za zády té ženy zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl.

Ale teď je ráno. Zbořil jsem domy kolem, všechna osvětlená i neosvětlená okna – vpravo se rozzářila dálnice, vlevo shluk malých jezer se slibnými jmény Hubertussee, Herthasee, Královské jezero, Dianasee. Hejno otáčivých trysek tam kropí travnatou pláž, voda pleská o právě vyměněné sáčky v odpadkových koších. Opodál, na Henriettenplatzu se z kašny noří hlava říčního boha, možná samotného Ókeana. Stojím nahý u okna, zpola zakrytý záhyby závěsu a na ničem kolem nemám účast. Slastně zabírám všechna místa a žádné. Jako nějaký mladší, drzý bůh. Měním masky. A mám čas.

Berlín 2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 3/2005

Petr Borkovec

Nahota a záhyby látky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu