Aleksander Fiut

Nápady po smrti Jana Pavla II.

Odchod tohoto člověka přiměl tisíce, statisíce, miliony Poláků, aby vyšli do ulic, rozsvěcovali svíčky u jeho pomníků, na náměstích, podél ulic; aby se shromažďovali na místech po něm pojmenovaných, pod prázdným oknem arcibiskupského paláce v Krakově i ve městě, kde se narodil. Nejprve mimo kostely, později v kostelích se dospělí, mladí lidé, děti pohroužili do smutku, ale i meditativních modliteb. Mnohadenní smutek ovládl celou zemi. Zdálo by se, že se Polsko na chvíli změnilo v konfesní stát. Rozhlas vysílal vážnou hudbu, v televizi vedli novináři ve smutku, obvykle za účasti kněží, zásadní rozhovory o životě a smrti. Vysílané filmy buď vycházely z Bible, anebo propagovaly vlastenecké hodnoty. Znesvářené sportovní kluby a fotbaloví fanoušci se setkávali na společných bohoslužbách a hlásali smíření. Dokonce i procházející se dívky se odívaly střídměji a dávaly přednost tlumeným barvám. Všude převládal pocit bolestné osiřelosti. Opakovala se slova: „Odešel náš otec.“ Pojem „papež” nečekaně nabýval na původním ztraceném významu. Co bylo v té postavě natolik mocného, magnetického, ale zároveň blízkého, že to hnulo srdci stejně tak lidí věřících, jako nevěřících?

Do životopisu Karola Wojtyły jako by byly vepsány přinejmenším tři modelové biografie Poláků. Nejprve – životopis jisté generace. Narozen v nezávislém Polsku, vychován dle tradičních vlasteneckých vzorů, musel se potýkat se dvěma totalitními systémy. V období hitlerovské okupace pracoval jako prostý dělník v kamenolomech a chemické továrně a účastnil se ilegálního kulturního života. Za panování komunistického režimu veškeré jeho pastýřské působení, setkávání a společné výlety s mladými lidmi, později výkon biskupského a kardinálského úřadu pozorně sledoval stranický aparát; odehrávaly se před bdělým zrakem tajné policie. Zvláště když v kázáních neváhal ostře kritizovat státní projevy netolerance a porušování morálních principů.

Druhý životopis vykresluje cestu společenského vzestupu. Neobyčejně talentovaný a pracovitý syn nezámožné rodiny z provinčního městečka se ocitl v někdejším hlavním městě své země, na jeho nejstarší univerzitě, ozářené úctyhodnou tradicí, aby studoval literaturu, filosofii a poté teologii. Psal básně a divadelní hry, zkoušel síly na amatérské divadelní scéně, aby poté udělal rychlou a mimořádnou kariéru v kněžském stavu – od skromného kaplana vesnické farnosti k nástupci svatého Petra v Římě.

Třetí životopis, který se teprve zvolna vynořuje z vyprávění svědků, působí jako úryvky ze životů svatých. Tak vězenkyně zachráněná z koncentračního tábora v Osvětimi vzpomíná, jak naprosto vysílená našla oporu v mladém knězi, který jí přinesl hrnek horkého mléka, což v tehdejších podmínkách působilo neuvěřitelně, načež ji později na vlastních zádech odnesl k vlaku. Kdosi jiný si vybavuje obraz skromného kaplana, který si nezřídka oblékal mokrou, sotva vypranou košili, poněvadž druhou, jedinou kterou měl jako náhradní, daroval uprchlíkovi z východu. Jeho někdejší farníci si všímají, že se ve svých každodenních potřebách mimořádně omezoval: chodil v potrhané sutaně a starých botách, skoro nic nevlastnil, protože všechno rozdával chudým.

Všechny ty talenty, ctnosti a zkušenosti se měly projevit jako důležité a přinést plody za pontifikátu Jana Pavla II. Svědek zrůdnosti druhé světové války, genocidy, spálenišť a zkázy se tím zarputileji stavěl na obranu života včetně života nenarozených dětí, navzdory ostré kritice bojoval proti potratům a antikoncepci. Jako občan totalitního státu se neústupně dožadoval, aby byla ctěna lidská důstojnost a uznávána neodmyslitelná hodnota každého jednotlivce, a to stejně tak v demokratických systémech, jako v autoritativních. Jako bývalý dělník dodal sociálnímu učení církve zřetelnost a autentičnost. Vynikající vzdělání, získané i na zahraničních univerzitách, jdoucí ruku v ruce se spisovatelským talentem, se projevovalo v intelektuální hloubce, přesných formulacích a stylistickém lesku kázání i pastýřských listů. Herecké zkušenosti ho naučily promlouvat k zástupům tak, aby připoutal pozornost každého posluchače zvlášť – bez ohledu na zemi či světadíl. Zdánlivě nepatrné dobré skutky i mimořádné úspěchy během misijních cest mu otvírají cestu na oltář.

Již historickou váhu mají jeho slova pronesená na začátku pontifikátu a obrácená k celému světu: „Nebojte se!“ Úžasnou, přímo prorockou sílu však obsahovala modlitba, kterou vyslovil na Vítězném náměstí ve Varšavě 2. června 1979: „Volám z hloubi celého tisíciletí (…) volám spolu s vámi se všemi: Nechť sestoupí Tvůj Duch! Nechť sestoupí Tvůj Duch a obnoví tvář země! Této země.“ Můžeme tomu věřit, anebo nemusíme, ale vše nasvědčuje, že prosba byla vyslyšena: navzdory politickým reáliím zakrátko měla padnout berlínská zeď a mělo se rozpadnout neochvějné sovětské impérium. Nebylo tedy náhodou, že právě on, papež-Polák, se stal cílem atentátu, velice pravděpodobně zosnovaného KGB. Za následujících poutí do vlasti krajany povzbuzoval a poté, co Polsko znovu získalo nezávislost, varoval před klamným pokušením konzumu a hrozbou trivializace kultury. V homilii na Westerplatte připomněl, že „člověk má nejprve být, a potom mít“; tato myšlenka nepřestává být aktuální.

Vždy byl ve vlasti nadšeně vítán, třebaže ne všichni jeho učení přijímali naprosto, ba nezřídka s ním zacházeli selektivně. Stával se jedinou nezpochybnitelnou morální autoritou, zvláště když politické garnitury postupně podléhaly erozi. Léčil Poláky z mnohasetletého komplexu méněcennosti, byl zdrojem všeobecné hrdosti, postupně se však také proměňoval v postavu národního panteonu, předmět bezmyšlenkovitého kultu, další projev lidové formy katolicismu.

Byl plný rozporů. Člověk skrznaskrz moderní, přijímající nepopulární rozhodnutí, skvěle nalézající své místo v epoše masmédií, ale zároveň silně zakořeněný v minulosti, rozšiřující na celý svět domácí mariánský kult. Odvážil se uznat viny církve z dob inkvizice a procesů proti Janu Husovi i Giordanu Brunovi a konal bezprecedentní gesta: jako první papež navštívil synagogu, stanul před Zdí nářků v Jeruzalémě, nazval Židy staršími bratry křesťanů a antisemitismus označil za těžký hřích; usiloval také o smíření s pravoslavnou církví a protestanty. Zároveň však ostře a rozhodně odporoval teologii osvobození a liberálním tendencím v katolické církvi. Polák každým coulem i obyvatel globální vesnice.

Je těžké ho pochopit, aniž bychom si připomínali polskou romantickou tradici, jíž byl fascinován a jejímž zřejmě posledním pokračovatelem se stal. Jak prozíravě zaznamenal Czesław Miłosz ve své deníkové knize z let 1987 a 1988 Rok myśliwego (Lovcův rok; 1. vydání 1990):

„Na dně své bídy Polsko dostalo krále, a to takového, o jakém snilo, z kmene piastovského, soudce pod jabloněmi, nezapleteného do drsné politické skutečnosti (…) Král, nositel mesiánské víry, hluboce přesvědčený, že existuje stát duchů, kde se odehrávají zápasy, potýkání, triumfy, vedle té druhé historie živých, ale v úzkém svazku s ní.“

„Cesty Jana Pavla do Polska mohou být pochopeny jako boj vedený v zásvětí o jeho duši. Jako by každé spojení tisíců jeho posluchačů v bratrské lásce, třeba nakrátko, hnulo nebesy, odehrávalo se zároveň i tam, i zde na zemi. Což věděl předem, že ze společného ponížení dokáže lidi povznést v povstání nekrvavém? Že může nastat něco takového jako Solidarita, odpovídajícího nekrvežíznivým obyčejům onoho lidu? A jakoby symbolická odpověď na Stalinovu otázku: A kolik papež má divizí?“

Aleksander Fiut (1945) je polský literární vědec. Působí na Jagellonské univerzitě v Krakově, zabývá se polskou literaturou 20. století.

Obsah Listů 3/2005

Aleksander Fiut

Nápady po smrti Jana Pavla II.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu