Markéta Žídková

Čečenský generál bez vojska

Letošní jaro přineslo do světových i českých médií další množství informací, textů a mnohdy nepříliš vydařených analýz týkajících se rusko-čečenského konfliktu. Mezi nejdůležitější zprávy se bezesporu zařadila zvěst o dopadení a smrti čečenského exprezidenta Aslana Maschadova. S osobou tohoto bývalého sovětského důstojníka byl konflikt spjat po celých jedenáct let svého trvání. V posledních nejméně třech letech byl však Maschadov odstaven z politické roviny relevantní pro vyjednávání o konsolidaci poměrů v této neklidné severokavkazské republice.

Roku 1997 zvolený a oficiálně uznaný čečenský prezident byl postupně moskevskou vládní garniturou nazýván rebelem a separatistou; nakonec už dával Kreml jasně najevo, že je pro něj jen nebezpečným a všehoschopným teroristou. Čím úporněji se administrativa ruského prezidenta Putina snažila Maschadova vykreslit jako zločince, zatímco některé z význačných politických a intelektuálních osobností západního světa jej stále uznávaly jako legitimního prezidenta separatistické republiky, tím důležitější je dnes hledat ucelenější pohled na tuto rozporuplnou osobnost, na míru Maschadovova vlivu a odpovědnosti za dění na severním Kavkaze a na způsoby možného ukončení konfliktu.

Marný vzdor radikálům

Jaké jsou milníky života Aslana Maschadova? Jako sovětského důstojníka, absolventa leningradské vojenské akademie, jej v osmdesátých letech zaměstnávala armáda v Maďarsku a na Litvě, odkud se po rozpadu Sovětského svazu vrátil do Čečenska. V době první čečenské války byl náčelníkem štábu vojsk prezidenta Džochara Dudajeva, přispěl k příměří a stal se spolu se svým protějškem za federální (ruskou) stranu generálem Lebeděm signatářem Chasavjurtské dohody, jež v srpnu 1996 válku ukončila. Maschadov byl tehdy připraven souhlasit se setrváním Čečenska v rámci Ruské federace a udělit mu status analogický Tatarstánu. V květnu následujícího roku pak podepsal mírovou smlouvu přímo s ruským prezidentem Jelcinem.

Panuje názorová shoda, že se tento nadaný voják tehdy projevoval jako pragmatik a realista, hledající mírové řešení. V prvních a podle hodnocení převážně západních expertů také posledních svobodných volbách v lednu 1997 zvítězil umírněný Maschadov mimo jiné také nad radikálním Šamilem Basajevem. Jeho zvolení čečenským prezidentem bylo hlavně výpovědí prostých, z bojů unavených lidí o touze po klidném životě. Do Maschadova, schopného s Moskvou se domluvit, vkládala nakupené naděje a očekávání více než polovina těch, kteří tehdy k volbám přišli.

První etapu v nové funkci v poválečných podmínkách, ukončenou v létě 1999 nástupem druhé rusko-čečenské války, však nelze hodnotit jako úspěšnou. Před Maschadovem stál zásadní problém pacifikace polních velitelů a odzbrojení mnoha kvazi-nezávislých skupin. Na tom, že se mu tento úkol splnit nepodařilo, se jeho odpůrci i obhájci shodují. Například Thomas de Waal, který v Čečensku působil jako novinář v době první války, uvádí, že Maschadov zklamal a „mír přinesl jen nové noční můry“. Velké nestability dosáhla situace v roce 1998, kdy nezaměstnanost v zemi dosahovala až devadesáti procent, společnost byla ozbrojená a počet unesených a nezvěstných lidí převážně čečenské, ale také ruské a jiných národností šel do stovek. Americký zastánce čečenské nezávislosti Yo’av Karny tvrdí, že Maschadov nebyl schopen Čečensko stabilizovat mimo jiné i proto, že „nezvládl efektivně jednat se zahraničím, s islámskými misionáři z arabských zemí, kteří chtěli nahradit … v podstatě tolerantní islám Čečenců agresivnější formou islámu, jaký si spojujeme s Al‑Kajdou.“

Maschadov vlivu radikálních islamistů skutečně nezabránil, otázkou však zůstává, bylo‑li to v silách jeho úřadu. Faktorů, které tomu bránily, bylo více. Například i tak velký Maschadovův kritik, jakým je ruský profesor historie a antropologie Valerij Tiškov, ve své knize o čečenské společnosti zničené událostmi posledního desetiletí uvádí, že mezi první a druhou válkou se islám v Čečensku sice stal oficiálním náboženstvím nového režimu, důvodem však nebylo nadšení vládních struktur, ale rychle vzrůstající popularita islámu mezi lidmi. Maschadov se pokusil tento trend alespoň zbrzdit tím, že nabídl radikálnímu Basajevovi funkci ve vládě a jmenoval jej vicepremiérem zodpovědným za ekonomickou rekonstrukci země. Tato volba však Basajeva neuspokojovala a po několika měsících se navrátil ke svým militantním aktivitám, jejichž vyvrcholením byl vpád do Dagestánu v létě 1999.

Radikální islamisté se mezitím čím dál více vymykali světskému prezidentu Maschadovovi z rukou. Chtěl-li svému národu pomoci, nebyla vstřícnost vůči charismatickým polním velitelům typu Basajeva a Chattába tou správnou cestou. Sám podnikl několik kroků, jež oslabily pozici jeho samého jakožto nejvyššího představitele země: v roce 1999 rozpustil parlament a místo ústavy posvětil legitimitu islámského zákona šaría. Velmi špatnou sociální a ekonomickou situaci zbídačené společnosti, denně sužované zločiny a únosy, ještě doplnily veřejné tělesné tresty včetně poprav.

Cena za návrat k moci

Po vpádu radikálů do Dagestánu s cílem rozšířit šaríu a radikální formu islámu wahhábismus na širším kavkazském území začala nová etapa Maschadovova prezidentování. Je nepochybné, že o plánovaném napadení Dagestánu věděl, Basajeva však nemohl zastavit. Maschadov si přitom musel být vědom možných následků. Prohlášení neoficiální dagestánské muslimské šury (rady) o podpoře tamějších muslimů a jejich boji „proti nevěřícím a za osvobození Islámského státu Dagestán od okupace“ bylo první velkou výzvou čerstvě jmenovanému ruskému premiéru Putinovi. Ten ihned prohlásil, že celé povstání zlikviduje do dvou týdnů. Záminka ke druhé čečenské válce a k Putinově strmé cestě vzhůru byla na světě.

Konec léta 1999 byl v Čečensku skutečně horký. Hovořilo se i o tom, že Putin Maschadovovi nabídl obchod: vzdá-li se prezidentského postu, nevstoupí na čečenské území ruské jednotky a situace se bude řešit v rovině policejní operace. Byl-li obdobný návrh skutečně vznesen, pak jej Maschadov odmítl. K tomu by jej určitě vedly vlastní konkrétní důvody, mezi nimi též prestiž jeho úřadu a renomé vojevůdce, které ho nabádalo pustit se znovu do obrany Čečenska. Existují úvahy o tom, že právě nové vojenské akce si Maschadov mohl přát. Jako vynikající voják a taktik mohl znovuzískat mnohé sympatie, o něž v posledních třech letech podivného míru přišel.

Ať už se jeho úvahy v srpnu 1999 ubíraly jakýmkoli směrem, o dva měsíce později bylo jasné, že se ičkerijský prezident přikloní k radikálním polním velitelům. Postavit se na jejich stranu byla pro Maschadova osudová volba. O jiné variantě hovořil později Achmad Kadyrov, promoskevský prezident Čečenska 2003 –2004: tento čečenský duchovní vůdce (muftí) údajně nabízel Maschadovovi alianci proti radikálům ovlivněným příchozími fundamentalistickými arabskými islamisty, Maschadov však jeho nabídky odmítl. V říjnu 1999 dal dokonce Kadyrova před soud vedený dle pravidel šaríy. Ten odsoudil muftího k trestu smrti, jenž byl nakonec v květnu 2004 protimoskevskými radikály skutečně vykonán. Odpověď na otázku, proč si v tento rozhodující moment Maschadov zvolil spojenectví s Basajevem a Kadyrova zavrhl, není úplně jasná. Nabízí se vysvětlení, že Maschadov nepřemýšlel v politických, ale opět spíše ve vojenských kategoriích. Svou roli mohlo sehrát i to, že už tehdy se za Kadyrovem a jeho klanem, svého času také bojovníky za svobodné Čečensko, nejasně rýsovala podpora Kremlu.

Následující roky strávil Maschadov v čečenských horách nad strategiemi partyzánské války. Advokáti jeho politiky se mezitím snažili buď prostřednictvím Západu nebo přímo v moskevských kruzích přesvědčit o nutnosti začít s Maschadovem coby představitelem tehdy vytvořené odštěpenecké tzv. Republiky Ičkerie vyjednávání o podmínkách příměří. Druhá čečenská válka byla od začátku vedena Moskvou s neobyčejnou krutostí, čímž Kreml dával najevo, že tentokrát své slabiny neodkryje a žádné ústupky čečenským separatistům nenabídne. Cenou za tvrdý přístup byly velké ztráty životů na obou stranách, ale hlavně utrpení civilního obyvatelstva. Přístup médií do rebelující republiky byl striktně omezen a kvůli této nebývalé informační blokádě měl svět jen kusé informace o skutečném dění v oblasti. Mimochodem o to záslužnější a potřebnější byly reportáže Jaromíra Štětiny z přelomu let 1999 a 2000, když se mu jako jednomu z mála novinářů podařilo konflikt zpravodajsky pokrývat.

V situaci obnovených bojů dostalo na čas Maschadovovo vůdcovství opět jasné kontury a smysl. Druhá válka se ukázala být složitější než první kvůli nejednotnosti ve vedení separatistů. Maschadov se nicméně opět projevil jako zkušený velitel, když vypracoval dodnes používaný plán partyzánského boje. Vyzýval Putinovu administrativu k jednáním, což však nebylo nikdy vyslyšeno, ať už byly hlavní překážkou zájmy tajných služeb, generálů či samotného nového a energického prezidenta.

Persona non grata

Za bod, kdy skončily naděje, že by kdy prezident Putin zasedl s Maschadovem za jednací stůl, je považován teroristický útok na moskevské divadlo Dubrovka v říjnu 2002. Ačkoli se od něj Maschadov distancoval, byl od té chvíle zařazen na seznam nejhledanějších teroristů spolu s wahhábisty kalibru Movsara Barajeva, jenž teroristy tehdy vedl. Po 11. září 2001 Moskva navíc umně zaměnila svůj protičečenský kurs za boj proti mezinárodnímu terorismu. V této atmosféře pak už byly veškeré další Maschadovem přednesené výzvy k jednání automaticky ignorovány. S každou další teroristickou akcí spáchanou radikály bylo čím dál jasnější, že ičkerijský prezident neovlivňuje běh věcí podle svých představ.

Loňského prvního září došlo k šokujícímu obsazení školy v severoosetském Beslanu. Maschadov se od útoku podle očekávání distancoval a několik zdrojů uvedlo, že se nabízel (ač sám hledán) jako vyjednavač s teroristy, pro něž mohl představovat rozhodující autoritu. Tak jako předtím na Dubrovce a v dalších případech však k žádným jednáním nedošlo a o Maschadovově možném vlivu a schopnostech apelovat na teroristické komando můžeme jen spekulovat. Pár měsíců poté, v únoru tohoto roku opět vyzval Maschadov prezidenta Putina k mírovým jednáním a zároveň pohrozil Basajevovi postavením před soud. Radikál Basajev, který o mír s Kremlem nestojí, musel s úsměvem pozorovat Maschadovovo úsilí o zachování tváře seriózního politika. Navenek nezávislý Maschadov všechny teroristické projevy Basajevových lidí opět odsoudil. Je ovšem velmi nepravděpodobné, že by ještě počítal s jiným vývojem situace než s tradičním scénářem, totiž že se na svůj apel nedočká z Kremlu žádné odezvy. Prezident Putin vždy všechny kompromisy odmítal a Maschadov se mu do jeho záměrů v Čečensku už léta nehodil.

Aslan Maschadov se stal personou non grata jak v Rusku, tak i mezi válečnými podmínkami vysíleným čečenským lidem. Od konce devadesátých let byl držen v šachu Basajevem, letos v březnu mu Moskva dala mat. O jeho odstranění dlouhodobě usilovaly různé skupiny a kolem jeho smrti už zůstanou jen dohady. Nejasností je až příliš. Našly jej ruské tajné služby, nebo oddíl dnes všemocného viceprezidenta Kadyrova mladšího? Přebýval skutečně v Tolstom-Jurtě, nebo jej po smrti přivlekli z jiné části země? Stalo se tak opravdu týž den, kdy o jeho dopadení informovaly agentury? Uštědřili mu poslední ránu z milosti jeho osobní strážci, nebo jej ještě živého dostal protivník?

Moskva a čečenské oddíly mladého Kadyrova ruku v ruce dokázaly, že se stále drží jediné, a to nekompromisní varianty – fyzické likvidace všech nepřátel, bez rozlišování míry odpovědnosti za teroristické akce. Federálové a kadyrovci berou útokem všechny podezřelé objekty a nezanechávají za sebou živé svědky. Oficiálně se dnes v Čečensku obnovuje hospodářství a důvěra v politickou reprezentaci zosobňovanou dalším promoskevským prezidentem v pořadí, Alu Alchanovem.

Rusko sice vynakládá na projekty obnovy výrazné sumy, celkovým výsledkem zatím ale zůstává neklid, chudoba, korupce a strach z dalších očekávaných střetů znepřátelených stran. Je za těchto okolností možné, aby Kreml i dále jakákoli vyjednávání se svými protivníky ignoroval? Jak reálné jsou úvahy, že vymýcením veškeré odbojné opozice bude v Čečensku, protkaném zájmy nejrůznějších klanů, nastolen trvale mír? Zatím Moskva udržuje právě tuto linii. Maschadovova smrt ukončila všechny dožívající spekulace o tom, kdo je prezidentem dnešního Čečenska. Kreml oslavil likvidaci hledaného nepřítele, zatímco separatisté jeho odchodem ztratili jeden ze svých symbolů.

Markéta Žídková (1975) je politoložka, zabývá se rusko‑čečenským konfliktem. Působí na FSV UK a Anglo‑American College v Praze a na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 3/2005

Markéta Žídková

Čečenský generál bez vojska

Marný vzdor radikálům

Cena za návrat k moci

Persona non grata

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu