Eva Malířová

Kubánský disent, tváře skutečné i domnělé

Na pátek 20. května bylo do Havany svoláno Shromáždění na podporu občanské společnosti (Asamblea para la Promoción de la Sociedad Civil), shromáždění disidentů, kteří kritizují kubánský komunistický režim. Vyznění informací podávaných našimi sdělovacími prostředky je dáno terminologií, která má v našem kontextu své konotace. Jasný obraz: na Kubě je komunismus a diktátor, a také opozice a disent. Jedni jsou špatní a druzí dobří. Disent je přitom představován jako víceméně celistvá skupina Castrových odpůrců.

Po čtyřicetileté zkušenosti s totalitarismem a potlačováním lidských práv ve vlastní zemi máme, zdá se, jasnou představu a může se nám, zvláště po vystupňování represe proti vnitřní opozici na jaře 2003, zdát nepochopitelné, že na mezinárodní scéně přetrvává jistá shovívavost, ba sympatie ke Kubě a jejímu režimu. Mýlíme se však, když připisujeme jeho přívlastku „komunistický“ stejný význam, jaký měla možnost zakusit střední Evropa. Tam byly – ve srovnání s těmi latinskoamerickými – sociální rozdíly přece jen mírnější. Z pohledu z dálky hledáme vysvětlení těch zvláštních náklonností v módním antiamerikanismu. To, co je módním trendem v Evropě, má ovšem v zemích Latinské Ameriky, které po osvobození od koloniálního jha musely těžce hledat svou identitu a integritu, hluboké historické kořeny.

Závislost a nezávislost

Kuba získala nezávislost jako poslední z bývalých kolonií Latinské Ameriky. V tříleté válce 1895 –1898 přemohla Španělsko, ovšem v rozhodujícím vítězném roce jí asistovaly Spojené státy americké, jejichž obchodní společnosti už v roce 1850 ovládaly třetinu kubánského trhu, tedy víc, než kolik na Kubě ovládalo samo Španělsko, jehož kolonií byla. Vojska Spojených států se stáhla o čtyři roky později a generál Leopold Wood přenechal vládu prvnímu kubánskému prezidentovi Tomásovi Estradovi Palmovi. Stalo se tak poté, co Plattův ústavní dodatek zajistil Spojeným státům americkým možnost zasahovat do politiky Kuby, případně intervenovat vojensky, bude-li se situace vyvíjet proti americkým zájmům. Do roku 1934, kdy byl dodatek zrušen, této možnosti několikrát USA opravdu využily. Dodatek umožnil i předání zátoky Guantánamo do jejich rukou.

Takový příklad politické závislosti není v Latinské Americe ojedinělý. Závislost navíc podporuje vzájemná izolace ekonomik iberoamerických států, připravující půdu k ovládnutí nadnárodními společnostmi. Koloniální zřízení směřovalo ekonomiky států k potřebám starého kontinentu, takže nebyly propojeny mezi sebou, ale sbíhaly se jako ramena vějíře až za oceánem. Původně samozásobitelsky schopné země se stávaly závislé na dovozu těch surovin, které mohly samy pěstovat. Jak roku 1960 prohlásil bývalý velvyslanec USA na Kubě Earl Smith, měly Spojené státy před nástupem Castra k moci na Kubě takový vliv, že americký velvyslanec byl druhou osobností země, někdy důležitější než kubánský prezident. Spojené státy obstarávaly v roce před vítězstvím revoluce 72 % kubánského importu a odkupovaly 69 % kubánského exportu. Puč a diktátorský režim Fulgencia Batisty (1952 –1958) podporovaný Spojenými státy, které chtěly uklidnit sociální nepokoje na Kubě, pouze urychlily příchod kubánské revoluce. Je ji proto třeba chápat jako pokračování boje o nezávislost, započatého v roce 1868 desetiletou válkou proti Španělsku.

K ekonomické nezávislosti na společnostech s americkým kapitálem, která je snem snad všech zemí Latinské Ameriky, přispělo – právě americké embargo vyhlášené v roce 1962. To v očích mnohých, zvláště obyvatel zemí Latinské Ameriky, propůjčilo Castrovu režimu určitou legitimitu, zvláště když o rok dřív Kuba úspěšně čelila vylodění v Zátoce sviní, podporovanému Spojenými státy.

Cenou za nezávislost na USA se stala závislost na SSSR, ta však měla poněkud odlišný charakter a spočívala v ekonomických výhodách, kterým se těšili členové RVHP. Díky své strategické pozici nablízku Spojeným státům a daleko od Sovětského svazu se Kuba na rozdíl od zemí východního bloku mohla odvážit SSSR oponovat. Zvláště po karibské krizi razil Castrův režim hesla jako „Kuba je sama“ nebo „Ani s Moskvou, ani s Pekingem“. Obchodní vztahy východního bloku s rozvinutými zeměmi Kuba hodnotila jako vykořisťování a finanční podporu proamerických diktatur. Castro ovšem na sovětský nátlak přehodnotil své prvotní odmítavé stanovisko vůči invazi do Československa roku 1968 a nakonec ji – byť vyhýbavou formou – schválil. Pohled na Kubu jako hrdinný ostrůvek osvěžil pád železné opony, spojený se ztrátou ekonomických výhod poskytovaných sovětským blokem. Ke špatné ekonomické situaci přispívá ovšem politika Spojených států, která Helms-Burtonovým zákonem, z hlediska mezinárodního práva sporným, stupňuje embargo. Zákon přikazuje, aby USA přerušily obchodní styky s partnery, kteří na Kubě obchodují s majetky, jež před rokem 1959 vlastnili Američané.

Emigrace

Pro pochopení je nesmírně důležitá role emigrace. Lze hovořit o třech vlnách. K první dal impuls pád Batistova režimu. Prvního ledna 1959 utekl nejen diktátor, ale také jeho hlavní hodnostáři. Útočištěm a současně základnou polovojenských proticastrovských skupin se stalo Miami. Batistovce brzo následovala emigrační vlna zhruba padesáti tisíc příslušníků středních vrstev, kteří se cítili ohroženi ve svých vlastnických právech. Druhá etapa nastala v roce 1961; urychlilo ji vyhlášení socialistického charakteru revoluce. Utíkali i bývalí spolubojovníci, kteří nesouhlasili s porevolučním vývojem, kupř. se spoluprací s komunisty. Na druhé straně však Castro již o rok později (1962) nahradil svými souputníky prostalinistické komunisty ve vedení. V roce 1968 se odehrál proces s tzv. mikrofrakcí, při němž byla odsouzena skupina čtyřiceti předáků prosovětských komunistů za „zločinnou kontrarevoluční činnost“ a za „spolupráci s pseudorevolucionáři a CIA“. Mezi nimi též Aníbal Escalante, předák někdejší Lidové socialistické strany, jejímž členem byl i Castrův bratr Raúl, a Ricardo Bofill Pagés, který je pokládán za iniciátora prvního opozičního občanského hnutí.

V roce 1963 USA omezily přidělování víz, a tak se rozmohly ilegální útěky. První z velkých exodů se odehrál v roce 1965. O rok později USA přijaly Cuban Adjustment Act, zákon, který umožňuje všem kubánským ilegálním emigrantům, i s poznamenaným trestním rejstříkem, získat v USA trvalý pobyt. Na kubánské straně to vzbudilo velkou nevoli, zákon byl chápán jako cílená podpora emigrace. K nejrozsáhlejšímu exodu došlo v roce 1980. Kubánská vláda poté, co peruánské velvyslanectví poskytlo azyl několika tisícům Kubánců, otevřela přístav Mariel, odkud emigrovalo kolem 125 000 lidí ze všech sociálních vrstev. Posledním z velkých exodů byla vlna „balseros“, pojmenovaná podle provizorních vorů uprchlíků. Mnoho z nich přišlo o život. Důsledkem emigračních vln je to, že téměř 20 %, asi dva z jedenácti milionů, Kubánců žije v exilu.

První emigranti se začali organizovat v ozbrojené skupiny, které prováděly na kubánském území sabotáže a atentáty proti jejím představitelům. Posléze se útoky rozšířily i mimo ostrov. Jednou z nejstarších skupin, nepočítáme-li uprchlé batistovce, je hnutí Alpha 66, zodpovědné mj. za sérii bombových útoků proti kubánským hotelům a cestovním kancelářím v polovině devadesátých let. Jeho zakladatelé pocházejí z antibatistovského guerillového hnutí Druhá národní fronta Escambray; část skupiny spolu s jedním z vůdců, Eloyem Gutiérrezem Menoyou, emigrovala, část pokračovala v guerrilové válce proti Castrově režimu v pohoří Escambray. Emigranti v Miami pak po nepovedené akci v Zátoce Sviní založili Alphu 66. V roce 1999 její současný lídr Andrés Nazario Sargén konstatoval, že organizace vykonala přes 80 útoků, při nichž zemřelo 200 příslušníků organizace. O dva roky později se podílela na pokusu přepravit na Kubu zbraně, které měly být použity pro atentáty.

Bývalý vůdce Menoya ztělesňuje spory kubánské opozice. V roce 1965 se po jedné z teroristických akcí Alphy 66 dostal do dvaadvacetiletého vězení, a když z něj byl propuštěn, změnil zásadně představu o metodách opozičního boje. V roce 1993 se distancoval od Alphy 66 a založil novou organizaci Kubánská změna (Cambio Cubano), která usiluje o mírový přechod k demokracii bez pomoci a zasahování USA a staví se proti embargu. V roce 2003 se rozhodl zůstat na Kubě a působit zevnitř, čímž si vysloužil obvinění exilu, zvláště pak svých bývalých spolubojovníků, ze zrady a kolaborace. Kubánská vláda totiž proti Monoyovu přesídlení nic nepodnikla, v očích kritiků tak jeho pobyt na ostrově pomáhá legitimizaci režimu. Zvlášť radikální bylo tvrdé křídlo kubánského exilu. Potvrzují to i hlášení miamského oddělení policie, která v několika případech zabezpečovala Menoyův návrat z různých jednání, protože se obávala násilné akce proti němu.

Jinou teroristickou organizaci, Omega 7, založilo na Floridě v roce 1974 sedm příslušníků různých anticastrovských skupin extrémní pravicové frakce. Organizace nebyla početná, ale podporovalo ji bohatší a větší Kubánské národní hnutí (MNC), které se smutně proslavilo vraždou chilského velvyslance Orlanda Leteliera v roce 1976 či dříve útokem bratří Novů na budovu OSN v New Yorku, kde byl Che Guevara na konferenci. Akce proti kubánským představitelům, organizacím či podnikatelům, kteří Kubu podporovali nebo s ní obchodovali, prováděla především v Miami, New Yorku a New Jersey. V roce 1984 byl vůdce skupiny Eduardo Arocena odsouzen na doživotí za vraždu kubánského diplomata a bombové a střelecké útoky, o rok později byl nad ním v Miami vynesen rozsudek dvacetiletého vězení za pumové atentáty na nikaragujský, mexický, venezuelský a sovětský konzulát.

Násilné protikubánské akce neskončily dodnes. Loni 26. srpna přerušila Kuba diplomatické styky s Panamou, když tehdejší prezidentka Mireya Moscoso udělila milost čtyřem mužům zadrženým v prosinci 2000 v Panamě kvůli plánování bombového útoku na univerzitu, kde měl Castro přednášet. Titíž muži se již v osmdesátých a devadesátých letech podíleli na bombových atentátech proti kubánským cílům, zejména mimo území Kuby. Patří mezi ně Luis Posada Carriles, zodpovědný za zničení kubánského civilního letadla s cestujícími v roce 1976, Gaspar Jiménez Escobedo, kterého hledá také mexická justice, dále Guillermo Novo Sampoll, vůdce MNC v šedesátých letech, a Pedro Ramón Rodríguez. Případ vyvolal na Kubě o to větší pohoršení, že již přes pět let se Kuba snažila přimět Spojené státy, aby propustily pětici Kubánců, kteří byli odsouzeni jako špioni poté, co infiltrovali exilová hnutí podezřelá z teroristických akcí proti Kubě.

Specifickou organizací, jejíž akce měly velký vliv na vývoj kubánsko-amerických vztahů, jsou Brothers to rescue (Hermanos al Rescate, Bratři pro záchranu). Byla založena roku 1991 veteránem ze Zátoky sviní José Basultem a měla pomáhat „vorařům“, ilegálně prchajícím z Kuby. V době svého vrcholného rozkvětu disponovala patnácti letadly a pětatřiceti letci. Ti v roce 1996 opakovaně podnikali lety nad Kubu a shazovali letáky. Dvě letadla Kubánci sestřelili. Událost vedla k utužení tvrdé linie prosazované kubánsko-americkými konzervativci a republikány a urychlila schválení Helms-Burtonova zákona, přitvrzujícího embargo. Zákon mj. podporuje amerického prezidenta ve snahách o Castrovo svržení a nastolení demokracie na Kubě. Kubánské vedení reagovalo obrannými zákony 80 a 88, kriminalizujícími přímou i nepřímou spolupráci se zahraničím, která by usnadňovala aplikaci Helms-Burtonova zákona. Na základě těchto nařízení byla pak odsouzena velká část představitelů „Kubánského jara“ 2003.

Schopnosti ovlivňovat politiku USA dosahoval kubánský exil postupně. V roce 1981 byla založena největší kubánská exilová organizace Kubánsko-americká národní nadace (CANF; FNCA). Jejím cílem je nastolit po Castrově smrti či demisi jako vládu vedení kubánské emigrace. Vytvořila si řadu kontaktů s pravým křídlem americké politiky, zejména s neokonzervativci. Bývala obviňována ze vztahů s bývalými prominenty Batistova režimu a extrémními anticastrovskými skupinami. Její reputace po smrti Jorge Mase Canosy (1997) utrpěla újmu podezřením, že členové byli angažování v sérii minibombových útoků v Havaně, i svým tvrdým postupem v případu šestiletého uprchlíka Eliana Gonzáleze (2000), jehož vydání zpět na Kubu žádal otec, zatímco příbuzní na Floridě jej nechtěli vydat. Nesouhlas s autoritářským vedením a nakládáním s prostředky vedl v roce 2001 k odštěpení nové formace, Cuban Liberty Group s cílem „podporovat demokracii“.

CANF provozuje Radio Martí a TV Martí. Když vznik této televizi schválil americký Kongres, odstoupil z funkce šéfa Zájmové sekce Spojených států (US Interest Section) v Havaně Wayne Smith. Předpokládal totiž, že to povede k přerušení rozhovorů, jež právě mezi oběma státy probíhaly. Situaci exilu na přelomu tisíciletí komentoval: „Jsou podporovány některé exilové organizace. Tento exil není totiž autonomní: funguje jako nástroj americké politiky. CANF, Demokratická platforma Kuby, kterou vede Montaner ve Španělsku, a jiné nátlakové skupiny v exilu dělají svou práci po Evropě a budou pracovat stejně jako ve Spojených státech, aby dosáhly toho, že Evropa přijme nesmlouvavý postoj ke Kubě. Mají k dispozici dostatek peněz; jsou mocní a agresivní.“ Vedle CANF, která je nyní považována za umírněnou, působí například Kubánská jednota (Unidad Cubana), která sdružuje přes padesát podobně smýšlejících skupin. Jednotný hyperkonzervativní kubánsko-americký blok, hájící embargo, ovšem neexistuje – embargo nepoškozuje jen Kubu, ale také severoamerické společnosti, v jejichž zájmu je obchodovat.

Vnitřní disent

Vnitřní opozici trvalo trochu déle, než se začala organizovat. Castro se v šedesátých letech doma těšil široké podpoře. Rozhodující byl vznik Kubánského výboru pro lidská práva (Comité Cubano Pro Derechos Humanos – CCPDH), který založili komunista Ricardo Bofill Pagés a Marta Frayde v roce 1976, inspirováni dohodami z Helsinek a prvními organizacemi pro lidská práva v Sovětském svazu a jeho satelitech. Dnes jsou již oba zakladatelé v exilu. Na rozdíl od předchozích hnutí odporu doporučil výbor taktiku občanské neposlušnosti a mírového odporu. Aktivisté kritizují státní zřízení veřejně a vystupují pod svými jmény. Výbor je zapojen do sítě mezinárodních organizací. V červenci roku 1988 bylo založeno politické křídlo výboru, Strana za lidská práva (Partido pro Derechos Humanos de Cuba – PPDHC), o níž se mluví jako o první „modré“ straně na světě. Modrá barva má připomenout barvu Spojených národů, jejíž Deklarace lidských práv tvoří páteř programu. Strana se měla stát prostředkem boje otevřeně politického. Její představitelé hodlali využít ústavy z roku 1976, která dovoluje občanům navrhovat zákony, pokud se pod peticí požadující referendum shromáždí deset tisíc podpisů. Hlavním cílem mělo být zavedení Deklarace lidských práv z roku 1948 do preambule kubánské ústavy. Nyní působí dvojí PPDHC – první je v kontaktu s vnějškem a s emigrací, druhá je napojena na Pracovní skupinu vnitřního disentu (Grupo de Trabajo de la Dicidencia Interna), kterou založili Gustavo Arcos y Yáňez Pelletier. Členové skupiny týdně telefonují informace z Kuby a na jejich základě CCPDH v exilu každoročně tvoří hlášení o stavu lidských práv na Kubě. Takové informace podávají oficiální dokumenty a internetové stránky hnutí, ovšem sám iniciátor výboru Bofill Pagés komentuje skepticky: „Tady v Miami nás, kdo pracujeme pro lidská práva, není ani dvacet.“

S činností Pracovní skupiny souvisí druhý velký hybatel vnitřní opozice, nezávislí novináři, kteří jsou v popředí konfliktu protichůdných propagandistických kampaní, kubánské i proticastrovské. Tzv. nezávislé novinářství se na Kubě objevuje v osmdesátých letech, kdy skupina kolem Yndamira Restana Díaze vytvořila Asociación de Periodistas Independientes de Cuba (Asociaci nezávislých novinářů Kuby). Později vznikají malé tiskové agentury HabanaPress, CubaPress, kterou založil v 1995 básník a novinář Raúl Rivero Castaňeda, Club de Prensa de la Habana a Buró de Prensa Independiente de Cuba (BPIC) a další, regionální. Jsou to dynamické jednotky s dopisovateli po celém ostrově. Malé skupiny se organizují též kolem farností, aby psaly o událostech souvisejících s církví.

Kubánská propaganda prezentuje opoziční skupiny jako spolupracovníky „miamských teroristů“ či zaprodance placené vládou Spojených států a snaží se dokázat, že rezistence je importována zvenčí a nemá širší podporu. Tato propagandistická rétorika má samozřejmě jistý reálný základ: v rámci Helms-Burtonova zákona byl vládou Spojených států vypracován dokument Podpora přechodu k demokracii na Kubě (Support for the Democratic Transition in Cuba), který mj. navrhuje metody technické a finanční podpory za účelem posílení nezávislých sdělovacích prostředků. Předpokládá také školení kubánských novinářů v „objektivních a zodpovědných metodách informování veřejnosti“. Organizuje je Zájmová sekce Spojených států v Havaně. V odpovědi na tuto politiku jsou dle kubánského Zákona 88 všichni, kdo přijímají finanční podporu za psaní kritických článků do zahraničí, chápáni jako žoldáci. Proticastrovská propaganda zdůrazňuje nezávislost těchto novinářů a míní tím jejich nezávislost na kubánské vládě, což kubánská propaganda ironizuje.

Podobný rozpor se tvoří kolem nezávislých knihoven, vznikajících od roku 1998. Projekt má být kulturní občanskou iniciativou bez politických závazků, nicméně když jeden ze zakladatelů, Ramón Humberto Colás Castillo, opustil v roce 2001 Kubu, stal se členem CANF, čímž učinil krok výrazně politický. Podle dostupných internetových informací mají knihovny, které jsou často v bytech, umožnit díky kontaktům se zahraničím, odkud jim spolupracovníci zasílají publikace a informační materiály, široký a neideologizovaný výběr četby. Můžeme však nalézt i zprávy, že se jedná o propagandistická seskupení sloužící Washingtonu. Středoevropským uším to zní jako heslo čiré propagandy, ale to by pak Mezinárodní federace asociací a institucí knihoven (IFLA) nepožadovala, aby „americká vláda na Kubě volně šířila všechen informační materiál, zvláště po kubánských knihovnách, a ne pouze mezi jedinci a nevládními organizacemi, kteří představují politické zájmy Spojených států“. Rovněž požaduje, aby USA odstranily překážky bránící Kubáncům v přístupu k časopisům a publikacím vědeckého a univerzitního charakteru. Lze tedy soudit, že deklarovaný volný přístup k informacím, který by měly nezávislé knihovny zajistit, je omezen americkými dodavateli. IFLA není ve své kritice jediná. Rovněž Kanadská asociace knihoven (CLA) v červnu 2003 schválila rezoluci, v níž se staví proti „všem pokusům cizí vlády destabilizovat vládu kubánskou prostřednictvím ekonomických zákazů … a prostřednictvím vnějšího financování politické opozice skrze ,občanská sdružení‘“.

Jednotící snahy

V devadesátých letech byla vnitřní opozice slabá, omezená na velké množství nepočetných skupin spíše lokálního charakteru. V Seznamu opozičních, disidentských a lidskoprávních organizací z roku 1996 je na Kubě 360 podobných organizací založených na přátelských vztazích a různých zájmech. Opozice si uvědomila potřebu spojit konkrétní požadavky a kolem přelomu tisíciletí začaly vznikat integrující iniciativy.

První z pokusů o společné fórum byl projekt Kubánské shromáždění (Concilio Cubano), zahájený skupinou kolem Leonela Morejona Almagra už v říjnu 1995. Chtěl prostřednictvím diskusních setkání promýšlet budoucnost Kuby. Již v únoru následujícího roku byla jeho činnost poněkud ochromena represivní reakcí režimu. Jednotlivé komise projektu působí i v zahraniční. Komise své práce zasílají komisím koordinačním a na ústředním koncilu jsou pak zpracovány. Na hlavní koncil, který se koná v Havaně, jsou zvány také zahraniční organizace, zvláště pro lidská práva.

Mezinárodní charakter má hnutí díky finanční podpoře CANF a jiných pravicových skupin, což dokazují mnohé články miamských novin El Nuevo Herald, El Miami Herald. To byl důvod, proč skupina Guitérreze Menoya odmítla pozvání na Koncil: „protože jsme věděli, že jde o manipulovanou opozici, která odpovídá severoamerickým zájmům a exilu extrémní pravice“. Zároveň zdůrazňuje: „Prosím, chápejte, nikdo se nemůže označovat za nezávislého a počestného disidenta, když přijímá šeky a příkazy od nepřátel svého národa.“

Mladším projektem podobného charakteru je Shromáždění na podporu občanské společnosti (Asamblea para la Promoción de la Sociedad Civil). V roce 2002 konstatovala hlavní organizátorka Marta Beatriz Roque, že Shromáždění pojí 321 organizací vně i uvnitř ostrova, od organizací na obranu lidských práv přes nezávislé knihovníky po skupiny novinářů. Předpokládalo se, že posledního setkání v Havaně 20. května se zúčastní přes 300 oponentů režimu. Mnoha zahraničním hostům, kteří plánovali přijet, však byl vstup na Kubu zamezen.

K této iniciativě se ovšem zase nepřipojili organizátoři projektu Varela, vytvořeného Oswaldem Payá Sardinasem mezi lety 1996 a 1997. Ten na rozdíl od Shromáždění usiluje o změny v rámci platné ústavy prostřednictvím vypsání referenda o legislativě týkající se svobody slova a soukromého podnikání, podobně jako Strana lidských práv. Sběr podpisů organizuje řídící výbor projektu Varela, výbory jsou v každé provincii a mají tři až deset členů. Sběr podpisů nabral na obrátkách zvláště v novém tisíciletí, kdy se jej chopilo nové seskupení Todos Unidos (Všichni společně).

Projekt Varela byl prvním počinem, který poněkud rozpustil hranici mezi disidentskými jádry. Seskupení Todos Unidos vzniklo u příležitosti konání IX. Iberoamerického sjezdu (IX Cumbre Iberoamericana) v listopadu 1999. Na něm stovka představitelů opozičních, lidskoprávních organizací i soukromých osob představila dokument Todos Unidos, který společně uváděl různé pohledy na národní problematiku, přitom bez nucené jednomyslnosti; dokument podepsaly i mnohé organizace, které nesouhlasí s některými odstavci dokumentu o vnější izolaci Kuby v důsledku embarga.

Obdobím vrcholných aktivit kubánské vnitřní opozice se stal rok 2002. Pomohla je medializovat návštěva bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera, který zmínil projekt Varela na konferenci na Havanské univerzitě, a jeho setkání s představiteli disentu. Dne 10. května 2002 pak bylo Národnímu shromáždění předloženo 11 020 ověřených podpisů. Vláda na to reagovala zákonem o neodvolatelnosti socialistického charakteru státního zřízení a na jaře 2003 vlnou zatýkání opozičních aktivistů. Čtyřicet ze sedmdesáti pěti zatčených bylo členy výborů projektu Varela. Nyní je pod návrhem podepsáno přes 25 000 jmen.

Zatím poslední z iniciativ je snaha o vyvolání národního dialogu (Diálogo Nacional) s cílem, aby Kubánci promysleli a připravili proces přechodu stávajícího režimu v demokratický. Koordinační výbor má 110 členů, z nichž polovina je v exilu. Organizátoři kladou důraz na volný přístup k debatám každému Kubánci včetně představitelů vlády.

Rozpory disentu

Společný jmenovatel, kritika režimu, umožňuje mísení názorových proudů. Na ultrakonzervativních internetových stránkách můžeme kupř. objevit články umírněného Payá. To však usnadňuje kubánskému vedení představovat opozici jako spolupracovníky lobbistických skupin ve Washingtonu. Kubánské represivní zákony 80 a 88 byly vyvolány zákonem Helms-Burtonovým, který porušuje i podle Amnesty International mezinárodní právo. Část opozice zdůrazňuje tedy potřebu skutečné nezávislosti disentu. To je první a klíčový bod sporů. Změnu musí podnítit a vést samotní Kubánci bez zásahů zvenčí, ať už ze strany USA či Evropské unie, pouze s jejich morální podporou. Nutnost nezávislosti zastávají skupiny tak různé, jako je Alpha 66 či hnutí Todos Unidos. Na druhé straně se nacházejí hnutí tvrdé linie.

Druhý střet opozice spočívá v otázce, kdo by se měl podílet na plánovaných reformách. Jedna část disentu se staví za změny na základě všeobecného kubánského dialogu, který by zahrnoval také státní moc a kubánskou vládu. Sem patří nové Menoyovo hnutí Cambio Cubano, rovněž Todos Unidos a projekt Varela, a také Strana lidských práv. Druhá část považuje za nutnou podmínku přechodu k demokracii plné odmítnutí současné vlády a socialistické ústavy. Tento směr zahrnuje Alphu 66, tzv. tvrdou linii exilu, CANF i ostrovní projekt Shromáždění na podporu občanské společnosti. Jejich přáním je svrhnout Castrovo vedení za každou cenu. Tento proud nejvíce přispívá k protikubánským akcentům americké politiky.

Stoupenci tvrdé linie zdůrazňují omezování a porušování lidských práv i těžkou ekonomickou situaci Kuby, aniž by vzali v potaz též tvrdé dopady embarga. Že jde o účelové zkreslení, dokládá Wayne Smith, který na Kubě žil a pracoval pro vládu své země: „Demokracie a lidská práva nás málo zajímají. Jednoduše používáme tato slova, abychom skryli skutečný důvod. Kdyby nás demokracie a lidská práva opravdu zajímaly, měli bychom nepřítele také v Indonésii, Turecku, Mexiku, Peru nebo například v Kolumbii. Protože situace na Kubě ve srovnání s těmito zeměmi a většinou světa je ráj.“

Kubánské politické proudy se polarizovaly v loňském roce, když George Bush nechal vytvořit dokument Akcelerace rychlých změn na Kubě (Acceleration of a Rapid Transition in Cuba). Na to reagovali Eloy Gutiérrez Menoyo i Oswaldo Payá-Gutiérrez protestem na Zájmové sekci Spojených států. Menoyo současně vydal provolání k „opravdové nezávislé opozici“, aby odmítla nechat se hanět opozicí řízenou a financovanou zvenčí. Ve stejném duchu se ústy Payáovými vyjádřilo Comité del Proyecto Varela a organizace Arco Progresista sdružující umírněnou opozici.

Faktů, že disidentská scéna není příliš silná, že je pronásledována, že je podporována ze zahraničí, že kubánská emigrace je obrovská apod., se každá z propagandistických rétorik zmocňuje podle svého. S českou zkušeností víme, že ani ve většině zemí východní Evropy neexistovala silná disidentská scéna. Roztříštěnost, téměř rodinný charakter disentu a jeho malá efektivnost nejsou dostatečným důkazem souhlasu národa s režimem. Charta 77 nebyla ničím víc než hrstkou odvážných lidí, kteří se těšili tiché podpoře, možná spíše tiché sympatii většiny lidí, kteří zůstávali mimo politiku ve svých domovech a víkendových chatách. Slabost disidentské scény nedokazuje, že většina veřejnosti podporuje režim. Stejně tak ovšem kubánská emigrace nemusí mít nutně pravdu ve svých tvrzeních o míře nespokojenosti kubánského obyvatelstva.

V případě Kuby je nutné brát v úvahu přitažlivost kubánské revoluce jako symbolu i přitažlivost jejích sociálních vymožeností pro chudé země Latinské Ameriky, ale také historii vztahů mezi Spojenými státy a Kubou a celou Latinskou Amerikou vůbec. Ta je silně poznamenána uplatňováním Monroeovy doktríny o šíření demokracie za všech okolností. Přijímání podpory ze zahraničí dává kubánskému vedení do rukou pádný argument v podobě severoamerického anexionismu, na který většina Kubánců slyší. V tom spočívá rozpor kubánské opozice, který je nakonec závažnější a důležitější než spory s vedením státu, protože bude výrazně poznamenávat další vývoj země. Část exilu odmítá národní dialog, protože si nepřeje participativní demokracii a chce mít při změnách hlavní roli. Přechod od diktatury na Kubě velmi pravděpodobně povedou skupiny, v jejichž zájmu nemusí být preferování demokracie. Mluvíme zejména o kubánských ozbrojených silách, jejichž příslušníci se nyní na Kubě těší mnoha privilegiím, a o obchodních kubánsko-amerických společnostech. Americké zacházení s termínem demokracie vyvolává v řadách umírněné opozice obavy, že se jejich země vlivem otevření trhu opět stane „bordelem Spojených států“, jak se někdy říká období před revolucí. Proto je otevřenost národního dialogu a s ní spojená postupnost reforem tak důležitá.

Eva Malířová (1980), vystudovala český jazyk a žurnalistiku na FSS MU. Nyní studuje hispanistiku na FF MU.

Obsah Listů 3/2005

Eva Malířová

Kubánský disent, tváře skutečné i domnělé

Závislost a nezávislost

Emigrace

Vnitřní disent

Jednotící snahy

Rozpory disentu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu