Zdeněk Müller

Návrat historické šance aneb Vadí nám sionismus?

Na Blízkém východě se zablesklo na lepší časy. Překvapivě hladká a demokratickým způsobem provedená volba nového palestinského vůdce a jeho následující politické a diplomatické kroky daly důvod k novým nadějím. Palestinsko-izraelské nepřátelství, obnovené na podzim 2000 v důsledku tzv. intifády al-Aqsá, zahnalo mírotvorce do defenzívy. Mahmúd Abbás alias Abú Mázin se však zjevně vzdal praktik svého předchůdce. Vždy měl výhrady k militarizaci intifády a Arafátovo surfování na vlně mučednictví a smrti odmítá. Odvaha a jasnozřivost, které prokázal již při vyjednávání s Jossi Beilinem v roce 1995, posilují optimisty.

Po Arafátově smrti se zjevně změnilo klima a v nové příznivější atmosféře se zdá být reálná obnova izraelsko-palestinského dialogu. K mírové diplomacii by ráda přispěla i Evropa, ale Izrael pohlíží na její snahu s nedůvěrou. Nevyslal ostatně své zástupce na londýnskou konferenci, pořádanou počátkem března 2005 a iniciovanou EU. Zástupci mezinárodního společenství na tomto fóru diskutovali s palestinským vedením o budoucích reformách palestinské správy.

Proč Izrael nedůvěřuje Evropě a pohlíží skepticky na evropské iniciativy? V Evropě se vždy objevovaly výhrady vůči sionismu a pochybovalo se o jeho smyslu. V lednu 2005 se o tom diskutovalo kupříkladu v Royal Geographical Society v Londýně. Je dnes sionismus hlavním nepřítelem Židů? Projekt židovského národního státu v Palestině nebyl přijat Evropany nikdy zcela jednoznačně. Nepřežily se ani názory, že Izrael nemá budoucnost jako národní stát a čeká ho transformace do podoby dvounárodního a vícekonfesionálního státního útvaru. Někdy se také tvrdí, že éra sionismu skončila a že je třeba hledat pro židovský stát nový raison d’etre.

Izraelská společnost prožívá řadu let morální a politickou krizi. Má to spojitost jak s její postupující sociální a kulturní stratifikací, tak s přetrvávající okupací arabských území. Pro židovský stát, kde politická demokracie a názorový pluralismus dobře fungují jako pojistky, to ovšem není krize osudová. Krize se dotýká přirozeně i sionismu, kritici nezřídka soudí, že průkopnický sionismus pozbyl svoji hlavní sociální oporu (sekularizované, levicově smýšlející imigranty z východní Evropy) a je snad dokonce mrtev. Je však novodobý židovský stát vůbec myslitelný bez sionismu, jenž je jeho zakladatelskou ideou?

Právo na národní stát

Situace snad koneckonců není zase tak dramatická. Obecně vzato prochází v současnosti Izrael fází, v níž se dříve nebo později ocitl každý novodobý národ usilující o státnost. Je to fáze konfrontace s nacionalismem sousedů, v konkrétním případě s nacionalismem arabským a palestinským. Pro Izrael to byl vždy problém existenční, protože arabští sousedé buď usilovali přímo o jeho zničení, nebo přinejmenším o změnu jeho původní podoby. Pokud se konflikt dvou nacionalismů, izraelského a palestinského, chápe politicky, lze si představit řešení nějakým kompromisem. Pokud se však otázka posuzuje nábožensky, což nutně přináší soustavné odkazování na minulost, a ta je z velké části na obou stranách silně mytizovaná, reálné řešení se vzdaluje. Politické řešení je naopak reálné, neboť může vycházet z věcné reality a počítat s oboustranně přijatelným teritoriálním a administrativním oddělením Izraelců a Palestinců. Oba národy mají tedy šanci se smířit tak, jako se po druhé světové válce smířili v Evropě kupříkladu Francouzi a Němci.

Izraeli nelze vyčítat nacionalismus. To zřejmě nedělá problém ani Evropanům. Obtíže pochopit se však objevují tehdy, když se dochází ke zjištění, že současný židovský stát nelze zcela oddělit od židovského náboženství. Dnešní Evropa razí ideu nemíchat náboženství a moderní státnost, což je zásada rozumná, ale poněkud abstraktní a nehistorická. Nebere totiž v úvahu evropskou minulost. Evropské státy byly také zprvu náboženské, nejdříve byly křesťanskými monarchiemi a později křesťanskými republikami. Arabští sousedé Izraele nejsou také jen sekulárními nacionalisty, nikdo nebude pochybovat o tom, že náboženství, konkrétně islám, hraje v arabských zemích výraznou roli nejen společenskou a kulturní, ale i silně politickou. Proč tedy na Izrael klást odlišné nároky?

Další otázkou do diskuse je, zda židovství zakládá právo na něco více než jen na náboženskou identitu. Velké či malé písmeno ž, udělované současným Izraelitům, koneckonců dáváme, často aniž bychom si to vždy uvědomovali, najevo, že uznáváme nebo popíráme právo Židů na moderní národnost a tím i právo na vlastní stát. Uznávat judaismus, ale odmítat Izrael, takový postoj není nijakou zvláštností. V arabském světě tak smýšlí většina. Izrael je národním státem a vznikl z vůle sionistů vybojovat Židům rovnoprávnost vůči ostatním národům, tedy i právo na vlastní státnost.

Sionismus má dodnes hodně kritiků a mnohé z nich nevede jen snaha být objektivní. Vzhledem k tomu, že vznik Izraele, a tudíž realizace práva Židů na moderní národní státnost, je spojen se sionismem, vždy vystává otázka, zda útoky na sionismus nejsou vlastně zástěrkou pro odmítání práva Židů na sebeurčení. U nás jsme zažili období, kdy se v rámci tzv. ideologického boje shromažďovaly negativní doklady nebo se vytvářely tendenčně upravené argumenty proti sionismu jako nepřátelské ideologii. Ostouzení sionismu nám proto dodnes vystupuje jako tendence ideologické propagandy, jejíž směry se určovaly v Moskvě a s kolísající mírou horlivosti a intenzity se od 50. let až do pádu komunismu „rozpracovávaly“ v zemích sovětského bloku, včetně Československa. Málokdo však u nás asi ví, že první, kdo si dovolil přirovnat sionisty k nacistům, byl koncem 40. let britský historik Arnold Toynbee. Sovětská linie byla sice vždy protisionistická, ale Moskva podpořila, jak známo, vznik Izraele. Sovětský postoj vůči židovskému státu měl jisté strategické pozadí. V roce 1966 ho český historik Karel Durman vysvětlil docela jasně. Ve 40. letech byl „arabský nacionalismus pevně pod kontrolou polofeudálních statkářů a reakční buržoazie a stal se hlavní zálohou Angličanů. Naopak mezi židovským obyvatelstvem (rozuměj Palestiny), kulturně daleko vyspělejším a silně ovlivněným socialistickou ideologií, viděli v té době v Moskvě hlavní faktor pokrokového vývoje.“ Stavět rovnítko mezi sionismus a nacismus, což dělají někteří Palestinci a Arabové dodnes, nepochází z žádné komunisticky laděné propagandistické kampaně, ale vztahuje se k počátkům existence Izraele.

Návrat k vlastní minulosti

Historicky vzato, sionismus reagoval jednak na hrozbu fyzické likvidace Židů, jednak na nebezpečí ztráty židovské kulturní a náboženské identity. Stát Izrael se ovšem zrodil příliš pozdě, aby mohl zabránit likvidaci evropského židovstva. Zachránit kulturní a náboženskou identitu Židů však dokázal. Zastavil proces zanikání židovské identity, jenž započal s židovským osvícenstvím v 18. století. Židovský stát dnes citlivě reaguje, když má dojem, že židovské komunity žijící v Evropě jsou ohroženy (například oficiální izraelští představitelé v posledních letech opakovaně upozorňují na rostoucí antisemitské projevy ve Francii a domnívají se, že francouzská vláda a úřady vystupují proti těmto projevům málo důrazně). Židé, usazení původně v arabských zemí a vystavení zde chudobě a rostoucí diskriminaci, zejména po vzniku Izraele, našli v židovském státě bezpečí a svobodu. V této souvislosti stojí za zmínku zajímavé svědectví o zániku tisícileté existence židovské populace v jižní Arábii, jež přináší kniha Dawouda Hamamiho Exulanti ze šťastného Jemenu. Navíc jde o zajímavý dokument o osudech nových generací vycházejících z Židů s orientálními kořeny. Izrael se pro ně stal odrazovým můstkem jak k modernímu občanství a hmotné prosperitě, tak k obnově rozvolněných nebo dokonce zpřetrhaných pout s judaismem.

Gershom Sholem definoval sionismus jako „návrat Židů do vlastní minulosti“. Neměl to být však návrat ani zpátečnický, ani čistě formální. Myšlenkově v něm šlo o to napojit judaismus na moderní svět. Projekt zřízení židovského státu měl v sobě nesporně velkou dávku voluntarismu, bez něhož by se to, co se jevilo zprvu jako sen, nikdy nemohlo uskutečnit. Návrat do Palestiny nebyl prost odkazování na židovské dějiny, přerušené v roce 135 n. l., kdy judaismus přestal být státním náboženstvím a Židé byli zbaveni národního státu. Sionismus však není v žádném případě náboženským dogmatem. Postupně nabyl formu politického hnutí, v níž panovala názorová pestrost a jež neztrácelo demokratický ráz. Na rozdíl od arabského nacionalismu neklesl sionismus nikdy do jakékoliv totalitářské a fašizující podoby. Naplňování sionistického cíle – budování židovské národní domoviny v Palestině – se neobešlo bez násilí. Přicházelo na řadu tehdy, když pokusy o dohodu s arabskými obyvateli Palestiny selhaly nebo když britská mandátní správa stavěla překážky židovskému přistěhovalectví.

Palestinci v minulosti několikrát odmítli nabízené teritoriální rozdělení Palestiny (1937, 1947, 2000), ale jejich právo na sebeurčení se kvůli tomu v Izraeli nepopírá. Výzkumy veřejného mínění dnes ukazují, že velká většina Izraelců považuje teritoriální cíle sionismu za dosažené a nespojuje budoucnost sionismu s nějakými dalšími teritoriálními expanzemi. Dokonce i premiér Ariel Šaron, jenž patřil v minulosti k jestřábům izraelské politické scény, změnil tón. Nedávno se obrátil na židovské osadníky těmito slovy: „Vypěstovali jste si ve svých řadách nebezpečné mesiášství. Zkušenost mě naučila, že meč sám nepřinese řešení. Nechceme ovládat miliony Palestinců.“ V dějinách novodobého národního židovského hnutí stojí dodnes otazníky nad prostředky používanými sionisty k vyhánění Palestinců z jejich vesnic a usedlostí. V 90. let se však tímto fenoménem začali soustavně zabývat izraelští „noví historici“ a propagační postuláty zpochybnili. Přesto lze tvrdit, že sionistická ideologie jako celek nikdy zcela nepozbyla etické protilátky chránící ji před fanatismem a krajnostmi.

Izrael je státem, snad jediným v celém světě, jehož civilní soudy mohou zasahovat do rozhodování v záležitostech obrany. Rozsudek izraelského Nejvyššího soudu kupříkladu nedávno přiměl výkonné orgány modifikovat naplánovanou bezpečnostní linii procházející Předjordánskem. Organizace zaměřené na lidská práva a nezávislí novináři, kteří objasňují izraelské veřejnosti palestinskou tragédii, pracují na tom, aby se prosadilo v co nejširší míře vědomí, že ochranu země a její bezpečnost nelze praktikovat bez ohledu na morální principy. Hnutí židovských kolonistů na okupovaných územích, rozvíjející se od 70. let, sionisté nevítali. Že mu příliš nebránili, mělo více příčin, ale údajný sionistický expanzionismus v tomto směru velkou roli nehrál. Hnutí kolonistů, zejména v Gaze, se dnes jeví být morálně a politicky poraženo. Nelze říci, že by tím sionismus utrpěl, platí spíše opak.

Podceňovaná historicita jevů

Rezervovaný postoj Izraele k Evropě je spojen také se zkušeností z poloviny 70. let. V roce 1975 byla přijata v OSN rezoluce označující sionismus za rasismus. Je třeba připomenout, že tehdy nebyly židovské kolonie na okupovaných územích ještě nijak masovým jevem, OOP odmítala uznat Izrael a budoucnost Palestiny nespojovala s jejím rozdělením na dva státy. V Evropě nevyvolala zmíněná rezoluce žádné zemětřesení. Evropská apatie jen tři desítky let po holocaustu o něčem vypovídala. Možná skutečně o neochotě Evropy zvládnout svůj komplex vůči Židům (nebo snad špatné svědomí?) jinak než soustavnou kritikou Izraele. V roce 2002 došlo v Džanínu v Předjordánsku ke krvavému palestinsko-izraelskému ozbrojenému střetu. Palestinci tam zabili 23 patrolujících izraelských záložníků a v následných bojích tam padlo asi 75 lidí. Přesto se tato událost nafukovala a po vzoru arabské propagandy se někteří Evropané uchýlili k enormním slovním nadsázkám. Začalo se dokonce mluvit o blízkovýchodním Stalingradu. Izraelské akce na okupovaných palestinských územích se nezřídka označují za genocidu. Pokud motivem takových verbálních bakchanálií není antisemitismus nebo judeofobie, není snad za nimi neochota některých Evropanů pohlédnout kriticky na vlastní minulost?

Evropa zažila ve své minulosti řadu náboženských konfliktů. Na evropském území se odehrály dvě světové války. Teprve až po holocaustu, bezprecedentní genocidě novodobých dějin spáchané na evropském území, dokázaly země Evropy vyřešit své národnostní spory. Dnes se z Evropy nezřídka ozývají paternalistické hlasy adresované na Blízký východ a ukazuje se odtud káravě prstem na Izraelce. Padají obvinění a abstraktně se moralizuje. Jako kdyby se dnešních Evropanů netýkala jejich vlastní minulost a jejich minulé nacionalisticky motivované války.

Současná nedorozumění mezi Evropou a Izraelem mají možná původ v rozdílném postoji k minulosti. Žijeme dnes v epoše, kdy se veškeré konflikty, kdysi interpretované jako národnostní, posuzují přes prizma politické kultury, jež je utvářena nevládními organizacemi, a vnímají se přes šifrovací mřížku lidských práv. Dnešní doba má tendenci potlačovat historicitu jevů a poměřovat je nadčasovými a absolutními hodnotami etiky. Jinak řečeno, žijeme v epoše posthistorismu a pod diktátem lidských práv, jež se mnohdy vyznávají téměř jako náboženství. Je třeba to brát jako fakt a není to ani jenom dobré, ani jenom špatné.

V hodnocení důsledků posthistorismu a náboženství lidských práv se ovšem Evropa s Izraelem neshoduje. Není asi náhodou, že dnes již zcela zapomenutý pokus Václava Havla zasáhnout počátkem 90. let jako morální autorita do blízkovýchodního konfliktu byl v zárodku odmítnut. Evropa zbavená břemene národnostních sporů může klást tlustou čáru mezi minulost snáze než Izrael, jenž národnostní konflikt se svými sousedy dosud nevyřešil. Evropa se dnes cítí odlehčena od tíhy své vlastní historie. Naopak kvůli Izraeli se většina Židů ve světě utápí v minulosti. Obojí má svá pro i proti. Šlomo Ben Amin, bývalý ministr zahraničních věcí ve vládě Ehuda Baraka, nedávno prohlásil, že „Židé nepřežili hrůzy holocaustu, aby se skryli za názorovou zeď, jež je oddělí od ostatního světa“.

Hledat politické řešení konfliktu s Palestinci je dnes pro Izrael nutností. Bylo by třeba, aby k tomuto procesu přispívala Evropa aktivněji než dosud a na více frontách než jen na poli diplomacie. Třeba právě snahou chápat Izrael skrze své vlastní dějiny. Tedy více věcnosti a méně mentorování a ideologizování.

Zdeněk Müller (1947) je arabista, spolupracovník Listů.

Obsah Listů 3/2005

Zdeněk Müller

Návrat historické šance aneb Vadí nám sionismus?

Právo na národní stát

Návrat k vlastní minulosti

Podceňovaná historicita jevů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu