Jiří Vančura

Příběh neopětované lásky

Šedesáté výročí konce druhé světové války je za námi, mnohá zamyšlení o tom, co do našich životů, ať osobně prožitých či následně a bezděčně sdílených, přinesla, stále ještě čekají. Bylo by nešťastné, kdyby události, které nepatří k činům hrdinským a naopak se vzpomínkám vzpírají, z paměti národa vymizely.

Cena Františka Kriegla, již Nadace Charty 77 už od časů exilu každoročně uděluje za občanskou odvahu, letos putuje do malé bavorské obce Mammingen, aby byla zde symbolicky odevzdána paní, jejíž jméno znají jen sousedé. Marie Machnigová se v hloubi minulého století narodila jako Halková, dcera poslance československého Národního shromáždění za německý Svaz zemědělců Otty Halka. Německy mluvícího občana ČSR, který republiku považoval za svůj, a to dobrý stát, takže se chtěl podílet na jeho demokratické správě.

Do druhé poloviny třicátých let byl v Kostelci u Krnova uznáván jako vážený soused, jehož rod tam hospodařil už od 17. století. S nástupem Henleinova hnutí se stal objektem slovních i fyzických útoků. Mnichov byl pro něj stejnou tragédií jako pro české obyvatelstvo. Za války mu říšské úřady všestranně ztrpčovaly život, přežil ji v naprosté izolaci od zfanatizovaného okolí. Pak válka skončila, do obce přišly Revoluční gardy a s nimi protiněmecký nacionalismus, vyznávající kolektivní vinu. Než znovu prožívat úděl druhořadých občanů, přesídlili Halkovi do Německa. Tam se Otto Halke na sklonku svých dnů živil opravami bicyklů, zatímco Gustav Hacker, který někdejší Svaz zemědělců převedl do strany Konrada Henleina, zastával funkci hesenského ministra zemědělství.

Nehodíme se Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, nežádáme odvolání Benešových dekretů, nejsme proti vstupu ČR do Evropské unie. Přestože jsme se od Československé republiky nedočkali uznání, pokládáme ji za svůj vlídný demokratický domov, a když se hraje česká hymna, stojíme v pozoru – říká paní Machnigová, přejímající Cenu Františka Kriegla v zastoupení svých krajanů stejného smýšlení a osudu.

Vědomí, že jsme svým někdejším německým spoluobčanům dlužni uznání a vděčnost za jejich věrnost demokratickému Československu, byla motivem petice tohoto znění:

U příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války vyjadřujeme my, níže podepsaní občané České republiky, svůj dík a uznání našim někdejším spoluobčanům německé národnosti a jejich rodinám, kteří se během první republiky zasazovali o dobré spolužití Čechů a Němců, nepřipojili se k fašizujícímu henleinovskému hnutí a v roce 1938, v období ohrožení republiky a Mnichova, zůstali věrni československému státu a ideálům demokracie. Mnozí z nich byli pro svůj statečný občanský postoj během okupace a války vystaveni diskriminaci a pronásledování a nakonec většinu z nich čekal osud československých Němců. Stali se obětí odsunu, který jim a jejich rodinám ve svých důsledcích vzal možnost důstojně žít a pracovat v Československu.

Jejich osud vnímáme jako obzvlášť tragický a domníváme se, že by neměl být zapomenut. Odvaha, s níž se dokázali postavit rostoucímu vlivu nacistické ideologie na své německé spoluobčany, je příkladem i pro nás. Pokládáme ji za součást nejlepších demokratických tradic České republiky i celé Evropy. Proto vyzýváme politickou reprezentaci České republiky, aby připomenula oficiálním aktem zásluhy těchto československých antifašistů německé národnosti v boji o zachování československé státnosti a vyjádřila jim svůj dík.

Petici ještě před jejím uveřejněním podepsalo na dvě stě občanů, mezi nimi například Tomáš Halík, Jiřina Šiklová, Alena Wagnerová, Jana Hradílková, Václav Havel, Václav Žák, Miloš Hájek, Jan Křen, Alexandr Vondra, Petra Procházková.

Souhlasíte-li s jejím textem a chcete se k signatářům připojit, sdělte to redakci Listů, například na e-mail redakce@listy.cz.

Jiří Vančura

Obsah Listů 3/2005

Jiří Vančura

Příběh neopětované lásky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu