Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Na podzim minulého roku proběhla v Paříži v Cité de la Musique na avenue Jean‑Jaures obsáhlá výstava Le III. Reich et la musique, III. říše a hudba; celý jeden pavilon byl věnován hudební tvorbě v Terezíně. Výstava připomněla dílo a osud mnohých hudebních umělců, kteří nejen statečně pokračovali ve své tvorbě v děsivých podmínkách, ale dokázali přinášet radost a sílu i druhým.
Výstavu doprovázelo několik koncertů, na kterých zazněla díla Viktora Ullmanna, Hanse Krásy, Gideona Kleina a Pavla Haase v provedení Kociánova kvarteta, součástí programu byly i projekce britského dokumentárního filmu Hudba Terezína režiséra Simona Broughtona a diskuse u kulatého stolu. Zájem o výstavu a doprovodné programy byl obrovský; vstupenky byly vyprodány dlouho dopředu. Francouzi tak vzdali poctu skladatelům, hudebníkům, zpěvákům, tanečníkům, všem, kteří byli navzdory životu ve stínu bídy, krutosti a smrti schopni vrcholných tvůrčích výkonů i obětavé organizátorské a výchovné práce.
Tak jako Osvětim byla tábor smrti, Terezín – „město-model“, město, „které vůdce daroval Židům“ – byl táborem pro Prominenten; sem byli, kromě jiných, deportováni i němečtí Židé, kteří bojovali v první světové válce na straně Německa, a někteří Židé ze smíšených manželství; sotva dvě stě rodin se však těšilo tomuto efemérnímu prominentnímu postavení, většina z nich nakonec neunikla hrůznému osudu. Terezín bylo také město-Potěmkinova vesnice; muselo se ukazovat, předvádět, bylo lživým zrcadlem, které mělo vyvrátit neblahé zvěsti o vražedné mašinérii. V červnu 1944 navštívil Terezín Mezinárodní červený kříž, ale ve městě, kde na náměstí vyhrával orchestr, kde stála banka i pěkná restaurace, neshledal žádné nedostatky, nic podezřelého. V srpnu téhož roku se zde dokonce natáčel propagandistický dokumentární film, zaměřený zejména na kulturní a umělecký život, mírně řečeno – alibi par excellence…
Za Protektorátu nesměli židovští umělci před svým transportem do Terezína veřejně vystupovat ani ve sboru, ani jako sólisté, mnozí účinkovali pod pseudonymem; Karel Berman vystoupil jako František Havlas na koncertě v Jindřichově Hradci a Vídeňan Carlo S. Taub hrával v pražských kavárnách jako pan Holubovský. Hudební život se přenesl do okolí Prahy, do prostor Židovské obce, ale hlavně do soukromých bytů, kde se pořádaly bytové koncerty pro pětadvacet, třicet posluchačů, někdy i více. Mnoho koncertů se hrálo ve vile Na Jezerce, která patřila rodině K. Blasse, v polovině března 1941 tady zahrál Brahmse vynikající mladičký pianista Gideon Klein. Koncerty, na kterých pravidelně jednou měsíčně vystupoval Viktor Ullmann, se pořádaly v bytě Konráda Wallersteina, bývalého profesora na německé hudební akademii; v bytě u Eislerů zazněly Dvořákovy Biblické písně v podání Karla Bermana a Gideona Kleina. Bytové koncerty se tak staly jedinečným fenoménem okupované Prahy. Kultura bytových uměleckých produkcí má tedy v Čechách dlouhou historii…
V roce 1941 nastává to nejhorší, do Prahy přichází Obergruppenführer Reinhard Heydrich, jeho úřad začal okamžitě s transporty. První pracovní transport, Aufbaukommando, přijel do Terezína 24. listopadu 1941, v rychlém sledu následovaly další z Brna s více než tisícovkou vězňů; hlad, nemoci a nevyhovující hygienické a zdravotnické podmínky způsobily, že denně umíralo až sto padesát lidí. První transporty však znamenaly také první projevy kulturního života, neboť mezi prvními deportovanými byli Karel Švenk, člen pražské divadelní avantgardy, herec, režisér, spisovatel a skladatel, deportován byl také Rafael Schächter vynikající pianista a dirigent, který se narodil v Rumunsku, ale žil a studoval v Praze a Brně, stejně i Karel Frölich, houslista, pocházející z Olomouce, který po osvobození emigroval do Ameriky. Zdá se, že přístup nacistů k hudebním aktivitám v Terezíně byl asi takový: Nechme je, ať se pobaví, zítra tady už nebudou… Kulturní život v Terezíně posloužil dobře i k zamaskování pravdy o osudu, který byl jeho obyvatelům určen.
A tak se první koncert v Terezíně konal v Sudetských kasárnách už 6. prosince 1941 na večerním „přátelském setkání“. Na programu byli houslisté Karel Frölich a Heinrich Taussig, flétnista Viktor Kohn, na akordeon hráli Wolfi Lederer a Kurt Meyer.
Hudební život v Terezíně dostal nový impuls 17. prosince 1941, kdy s jinými deportovanými přibyla i slavná operní zpěvačka Hedda Grabová-Kernmayerová, energická zkušená žena, která se až do osvobození obětavě věnovala hudební tvorbě a ve spolupráci s Fredy Hirschem rozvíjela pedagogickou činnost, hudební programy pro děti. Poprvé vystoupila v ženských barácích, kde přednesla Dvořákovy Biblické písně, později v kasárnách Magdeburských i Hamburských zpívala Pucciniho, Bizeta, Smetanu, Dvořáka i písně v jidiš, bez doprovodu. Úspěch byl úžasný. Další zcela mimořádnou osobností, uvězněnou v Terezíně, byl Gideon Klein, rodák z Přerova, fenomenální pianista, vzdělaný muzikolog, který vystudoval kompozici u profesora Aloise Háby. V těchto chmurných podmínkách se Klein spřátelil s Rafaelem Schächterem a spolu s ním se neustále zdokonaloval v hudebním mistrovství; na četných koncertech předvedl svoji adaptaci českých a slovenských lidových písní, pro sborový zpěv upravil hebrejské i ruské písně, ale nejvíce se věnoval dílu Leoše Janáčka. Kromě toho také připravil hudební recitál na texty Françoise Villona. Zcela výjimečnou hudební událostí bylo nastudování Prodané nevěsty, jejíž premiéra se uskutečnila 28. listopadu 1942; Truda Bergerová zpívala Mařenku, František Weissenstein vystoupil v roli Jeníka a Kecala se ujal Bedřich Borges, Heda Grabová si zazpívala jednu z vedlejších rolí. Nadšené a dojaté publikum se sborově přidalo při známém „Proč bychom se netěšili?“ V roce 1943 si jedna třináctiletá dívenka zapsala do deníku: „Blok L 417 byl plný. Našla jsem si ale místo hned u piana. V Praze jsem Prodanou nevěstu viděla třikrát, ale ani jednou to nebylo tak krásné jako tady (…).“ Následovalo nastudování Hubičky a její provedení v Drážďanských barácích; Karel Berman si zazpíval v třinácti reprízách. Schächter se rozhodl rozšířit repertoár o Mozarta a nastudoval Figarovu svatbu a Kouzelnou flétnu. Na podzim 1942 přijel do Terezína také skladatel Franz Eugen Klein se svou ženou Zuzanou; v zimě na přelomu roku 1943 a 1944 napsal významnou skladbu Skleněná hora, bohužel toto dílo bylo hráno jen jednou pro Radu starších. Z neznámého důvodu bylo veřejné provedení zakázáno. Hudební život v Terezíně výrazně poznamenal i Pavel Haas, bratr známého herce Huga Haase, terý byl s podlomeným zdravím byl deportován už v roce 1941; pocházel z Brna, vystudoval hudební konzervatoř, skládal divadelní i filmovou hudbu. V Terezíně připravoval Requiem jako poctu obětem nacismu.
Na jaře 1942 byl do Terezína deportován také germanista, pražský bohém a vynikající hudebník Hans Krása; pocházel z bohaté česko-německé rodiny, tatínek byl advokát a v jejich velkém vinohradském bytě se dvěma klavíry se odehrálo mnoho bytových koncertů. Krása byl členem avantgardní Skupiny 6; říkalo se, že jeho den začínal v poledne, nejčastěji návštěvou redakce Prager Tageblattu, novin německých intelektuálů, a končil v nočních barech k ránu, nikdo nevěděl, kdy vlastně komponuje. V roce 1933 mu byla udělena prestižní státní cena za kompozici, jeho Anina píseň byla před válkou velmi populární, stejně jako Strýčkův sen. Známé byly jeho klavírní i vokálně-instrumentální skladby; v Terezíně napsal mimo jiné i Smyčcové kvarteto. Nejvíce se však proslavil zhudebněním dětské opery Brundibár, jejíž premiéra se uskutečnila v Terezíně 23. září 1943 v Magdeburských barácích; opera dosáhla padesáti pěti repríz, jedna z nich se hrála i pro Mezinárodní červený kříž; dlouhotrvající potlesk sklidila sborová ukolébavka Maminka kolébá… Choreografie opery se ujala Kamila Rosenbaumová, výpravy František Zelenka a Sára Trechlinger z Plzně si zahrál Brundibára, stal se tak hvězdou Terezína, podobně jako Gréta Hoffmeistrová, jedna z nejmladších dětských hereček. Provedení opery řídil sbormistr Rudolf Franěk, který přežil a po válce se stal ředitelem jedné střední školy v Praze.
Mimořádnou osobností byl Viktor Ullmann, bývalý ředitel opery v Ústí nad Labem, jenž hudební vystudoval kompozici u Arnolda Schönberga. Ullmann složil v Terezíně Sedmou symfonii, kterou věnoval svým dětem Maxovi, Janovi a Felicii. Datum věnování je 22. srpen 1944, o dva měsíce později zahynul i s mladším synem Maxem v Osvětimi; dvě starší děti přežily v exilu ve Švédsku. V letech 1942 až 1944 byl v Terezíně vězněn také vynikající hudebník, slavný dirigent Karel Ančerl, žák Václava Talicha, po celou dobu věznění se věnoval hudební tvorbě; řídil provedení Mozartovy Malé noční hudby i Bachova houslového koncertu s Karlem Frölichem jako sólistou, mnoho klavírních koncertů nastudoval s Gideonem Kleinem. Válku přežil a po osvobození vedl Českou filharmonii, avšak od roku 1969 až do své smrti v roce 1973 řídil Symfonický orchestr v Torontu. Nelze nepřipomenout ani mladičkou Zuzanu Růžičkovou z Plzně, pozdější slavnou cembalistku, která své první hodiny klavíru absolvovala v Terezíně, nebo tanečnici, herečku a členku Déčka, divadla E. F. Buriana, Kamilu Rosenbaumovou, jež učila děti chápat tanec prostřednictvím čteného textu; spolu s Vlastou Schönovou nastudovala Karafiátovy Broučky, jejichž premiéra se uskutečnila ještě na jaře, těsně před osvobozením, v terezínské bývalé sokolovně; představení se zúčastnili zástupci Červeného kříže spolu s příslušníky SS…
V Terezíně se však rozvíjela i hudba „lehká“, kabaretní. Jejím hlavním protagonistou byl Karel Švenk, svoje první kabaretní představení uvedl hned počátkem roku 1942 pod názvem Ztracený potravinový lístek, hru nastudoval jen s mužskými herci a věnoval ji obyvatelům Sudetských kasáren; v této hře také poprvé zazněl Terezínský pochod, který se pak v různých variacích objevoval ve všech jeho hrách a brzy se stal hymnou Terezína: „(…) Pevně spojeni, držíme při sobě, / a jednou se zasmějeme na ruinách ghetta.“ Krátce nato následovalo představení Ať žije život, hlavní postavou byl smutný klaun, reflektující každodenní poměry v Terezíně. Třetí mimořádně úspěšné Švenkovo představení byl Poslední cyklista, alegorie na pronásledování a perzekuci Židů. Karlu Švenkovi však nebylo dopřáno, aby se zasmál na ruinách ghetta, z Osvětimi se nevrátil. Šéf terezínské správy Obersturmführer Karl Rahm nařídil Kurtovi Gerronovi, režisérovi a známému herci z filmu Modrý anděl, kde hrál po boku Marlene Dietrichové, aby připravil německý kabaret. Představní pod názvem Carrousel mělo obrovský úspěch jak u vězňů, tak u jejich věznitelů; text napsal Manfred Greiffenhagen a výpravu provedl architekt František Zelenka. Když byl v lednu 1943 z Berlína do Terezína deportován lékař Pavel Epstein, přivezl si i vlastní piano. Krátce nato spolu s Ilonou Královou, Viktorem Kohnem a docentem Klappem založili Doktorské kvarteto, hráli zejména Haydna, Beethovena a Dvořáka. A když byl do Terezína zavlečen hudebník Martin Roman a basista Pavel Libenský, vzniklo Ghetto Swingers, s nadšením s nimi hrával i Karel Ančerl. Ženské trio založila Freddy Haberová a v Terezíně proslulo tangem Dříve než zemřu. Velký úspěch mělo také nastudování divadelního představení na starozákonní motiv o královně Ester v režii Norberta Frýda, hudbu v populárním stylu napsal skladatel Karel Reiner, také bývalý člen Déčka, a kostýmy navrhl František Zelenka. Jednou velitel tábora přikázal režisérovi Hanuši Theinovi, aby připravil představení Hoffmannových povídek Jacquese Offenbacha – a aby užaslý Thein nepochyboval o jeho slovech, tak po něm gestapák mrštil kompletní partiturou opery. Až po válce se Hanuš Thein dozvěděl, že Národní divadlo tehdy obdrželo příkaz, aby poslalo partituru Hoffmannových povídek od „Žida Offenbacha“ do Terezína. Divadlo uposlechlo rozkazu okamžitě.
Na podzim 1944 hudební život v Terezíně utichl; Ghetto Swingers, Karel Ančerl, Viktor Ullmann, Hans Krása, Rafael Schächter, Karel Švenk, Gideon Klein a mnozí další byli v září a říjnu nahnáni do transportů směrem na Osvětim; přežil jen Karel Ančerl.
5. května 1945 opustily jednotky SS koncentrační tábor a tři dny nato byl Terezín svobodný.
* * *
Dne 8. června 1945 v ranních hodinách zemřel v Terezíně na tyfovou epidemii francouzský básník, surrealista Robert Desnos, autor mnoha šansonů; celý život miloval paradoxy – jeden se mu stal osudným: zemřel měsíc poté, co byla dobojována jedna z posledních bitev druhé světové války. Nevíme, zda v Terezíně napsal báseň nebo šanson, neboť podle slov Josefa Stuny z Olomouce, který u něho bděl do posledního okamžiku jeho života, neměl básník u sebe nic než brýle. Desnos se však velmi mýlil, když v básni Epitaf kdysi napsal: „Vy živí mne se nebojte, neboť jsem mrtvý vzduch / Nic ze mne nepřežilo tělo ani můj duch…“ Robert Desnos, stejně jako všichni ostatní žijí v myslích celé kulturní veřejnosti, jejich terezínský osud se stal příkladem velké odvahy a lidské důstojnosti, aktivita jejich ducha si zasluhuje úctu i obdiv, jejich dílo se stalo východiskem i umění současného; Brundibár je v zahraničí nejčastěji prováděnou operou českého autora po druhé světové válce. Bohužel, pro naši přítomnost je smutně příznačné, že jména českých židovských osobností, které prošly Terezínem, se neobjevují na žádném ze seznamů velkých Čechů – připomenout nám je musí jinde a jiní.
Hlavním pramenem byla výstava Le Camp de Terezín, která proběhla v říjnu 2004 v Paříži, Cité de la Musique.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
