Pavel Machonin

Modernizace a humanismus

Často se stává, že nás aktuálnost a naléhavost problémů dneška, v tomto případě souvisejících s naším současným vývojem a integrací České republiky do EU, nutí vracet se k základním otázkám a hledat v postoji k nim radu. Podle mého názoru je důraz na humanistické pojetí klíčem k nalezení cesty z bludného kruhu nekonečných sporů o ten či onen dílčí přístup k modernizaci (či o námitku vůči ní vznášenou). Stejná cesta by mohla vést i k základu dohody sociálně politických subjektů usilujících o pozitivní, pro většinu lidí přijatelné vyústění soudobých polemik o dalších perspektivách ČR v Evropě.

Téma modernizace je dnes nesporně aktuální při řešení praktických společenských problémů na poli ekonomickém, politickém i ideologickém. Podporou té či oné podoby modernizace se dnes zaklínají kruhy evropské umírněné levice, ba i část ideologů levice radikální, a také dosti početné kruhy liberálně demokratického středu i pravice, a vedou mezi sebou jakousi soutěž na téma, kdo pro modernizační výzvy našel ta nejlepší a pro veřejnost nejatraktivnější řešení.

Trochu složitější je to ve společenských vědách, mj. v sociologii, tedy na půdě, kde se rodí „nabídka“ teoretických konceptů pro společenskou praxi. Ona složitost je dána tím, že v současném vědeckém diskursu jsou zastoupeny téměř všechny názory a představy, jež se uplatňovaly v dějinách vědeckého poznání několika posledních staletí. Pokud jde o klasickou sociologii otců zakladatelů (A. Comte, K. Marx, E. Durkheim), rozumělo se jaksi samo sebou, že už její zrození je produktem modernizace a že oni, stejně jako generace jejich velkých pokračovatelů dvacátých a třicátých i šedesátých a sedmdesátých let (M. Weber, T. Parsons, S. Eisenstadt), víceméně navazují na osvícenskou představu modernizačního pokroku, v zásadě blahodárného pro lidstvo, byť s těmi či oněmi významnými výhradami k jeho dopadům na sociálně ekonomické poměry a na mezinárodní politiku a vznik válečných konfliktů, a s těmi či oněmi představami a návody, jak jim čelit.

Paradoxní kritika

Tuto v zásadě přece jen optimistickou představu vystřídala vlna skepticismu, spjatá s celou sérií nových kulturně civilizačních proměn světa, s přechodem od průmyslových k postindustriálním společnostem. Samo téma modernizace bylo nejpozději od sklonku sedmdesátých let (I. Wallerstein, J. Lyotard) až do poloviny devadesátých let 20. století výslovně pohřbíváno, probíhající procesy modernizace byly podrobovány zdrcující kritice z nejrůznějších stran. Bojovný postmodernismus de facto vyšel vstříc tlaku konzervativních až fundamentalistických názorů a pokusil se modernizaci prostě odeskamotovat. Znovu se zaktualizovala radikální kritika modernizace jako prapůvodce všech lidských běd a společenských zel, posílená navíc (věcně i společensky zcela oprávněnou) kritikou ekologickou a sociální.

Paradoxně se tato kritika rozvinula v době, kdy se dostavily ve velkých částech světa obrovské pokroky vědeckého poznání, techniky, informatizace, infrastruktury (zejména komunikační a dopravní) a služeb člověku, vzdělanosti, medicíny a péče o lidské zdraví, první úspěchy reálné péče o životní prostředí, další rozmach materiální a kulturní spotřeby, jisté zlepšování sociálně politických systémů a nakonec i velký nástup demokracie, charakteristický jak pro léta doznívající defašizace a dekolonizace, tak pro léta osmdesátá a devadesátá. A dělo se tak koneckonců i v období, kdy se začala prosazovat tendence k trvalejším mírovým a odzbrojovacím dohodám světového i evropského dosahu a významu. Současně se stalo zjevným, že modernizační procesy, byť zdaleka nikoli komplexně a rovnoměrně – a ovšem vždy ve specifických podobách multiple modernities (S. Eisenstadt), se reálně prosazují na všech kontinentech a subkontinentech. Ukázalo se, že – jistě po mnohých stránkách oprávněně odsuzované – tendence ke kontinentálním integracím, zejména pak ke globalizaci, v sobě nepochybně obsahují i výrazné modernizační, lidem prospěšné rysy.

Tento očividný rozpor mezi reálnými úspěchy modernizace a jejími nepochybnými přínosy lidské emancipaci na jedné straně a její až nihilistickou kritikou na straně druhé se po novém nástupu soudobého přemýšlení o modernizaci, jehož prvním zjevným signálem byla výzva E. Tiriakyana Modernization: Exhumetur in Pace z roku 1991, začal pozitivně řešit. V současnosti se význam tohoto tématu znovu posouvá do popředí i ve společenských vědách.

Tři pojetí modernizace

Rozhodující místo dnes zaujímají tři promodernizační sociologické a ekonomické směry. Jedna skupina společenských vědců ztotožňuje svou představu modernizace se soustavou institucionálních liberálně demokratických reforem směřujících k co nejúplnějšímu prosazení demokracie a trhu s tiše předpokládaným, nikoli však zvláště zdůrazňovaným automatickým důsledkem ekonomického růstu a průměrného blahobytu ve světovém i národním měřítku (J. Alexander, F. Fukuyama). Druhá, představovaná směry navazujícími na sociální liberalismus, neokeynesiánství, sociální reformismus a ekologická hnutí, upozorňuje na negativní důsledky narůstající sociální polarizace a na procesy ohrožující životní prostředí jak ve světovém měřítku, tak v měřítku rozvojových a středně vyspělých zemí. Podporuje proto modernizaci uvážlivější a komplexnější, komunikačně a demokraticky kontrolovanou, sociálně a ekologicky ohleduplnější, směřující k obecnému růstu životní úrovně a kvality života. Bez ohledu na vnější řazení do různých teoretických škol se domnívám, že do této skupiny patří sociálně liberální postparsonovec W. Zapf, stejně jako neokeynesián J. Stiglitz či představitelé sociálně reformisticky orientovaného křídla tzv. reflexivní modernizace, představované mj. A. Giddensem. Třetí směr soudobé teorie tzv. pozdní modernity vychází z radikálního křídla reflexivní modernizace. Předpokládá nevyhnutelnost a jen krajně obtížnou předvídatelnost negativních dopadů modernizačních procesů, mj. těch, které se uskutečňují v podmínkách tzv. polovičaté modernity. Je reprezentován zejména teorií společnosti rizika U. Becka. K tomuto už tak dosti skeptickému až pesimistickému proudu se dnes postupně váhavě připojují někteří kritikové modernizace z řad postmodernistů (Z. Bauman), popř. radikálních kritiků ekologických a antiglobalistických (u nás J. Keller).

Jsem poslední, kdo by chtěl bránit věcně doložené alarmující kritice negativních a antihumánních důsledků a souvislostí modernizace. Za zcela oprávněnou považuji kritiku nezamýšlených přímých či nepřímých negativních dopadů jednotlivých dílčích modernizačních procesů. Odsouzeníhodné jsou zajisté zejména případy cílevědomého zneužívání modernizačních prvků a postupů (např. bezchybně fungující administrativně byrokratické mašinérie pro účely vyhlazování části obyvatelstva či vývoje vojenské techniky a odlidštěné vojenské mašinérie, která ji ovládá, pro účely válečného vraždění) ze strany společenských projektů, které mnohdy halasně zdůrazňují, popř. v minulosti zdůrazňovaly svůj modernizační charakter, bez ohledu, zda se hlásily k radikální pravici či levici anebo hledaly své oprávnění v bojovném nacionalismu a etatismu.

Podobně považuji za scestné pod roušku modernizace zahrnovat jednostranná opatření, která nezbytnost hospodárnosti a poctivosti sociálního zabezpečení a zvýšení zodpovědnosti a aktivity adresátů sociální ochrany (což samo o sobě jistý modernizační prvek opravdu představuje) přehánějí ve směru generálního útoku proti dosaženým a pevně zakotveným vymoženostem sociálního státu a jež by chtěla v zájmu úspor zatěžovat nižší vrstvy populace neúměrně více než ty, kdo získali v uplynulých letech – ne vždy plně zasloužené – velké majetky, vysoké příjmy, mnohdy až neúměrný podíl na moci, informacích a slávě. V tomto případě dochází ke zmatení jazyků: skutečnými modernizátory nejsou ti. kdo sociální stát bourají, nýbrž ti, kdo jej zdokonalují a skutečně modernizují mj. zvýšením pozornosti k potřebám a problémům dětí a mladé generace. Zvyšovat konkurenceschopnost a hospodářský růst za cenu omezování nezbytné sociální ochrany a dalšího snižování kvality života lidí vyloučených, chudobných či chudobou ohrožených nebo i za cenu nedostatečného odměňování kvalifikovaných odborníků jen proto, že pracují v odvětvích závislých na státním rozpočtu, je docela obyčejná a stará známá politika utahování opasků, která s modernizací jako komplexním procesem, který má směřovat ke zvyšování kvality života, nemá nic společného.

V průběhu pražského mezinárodního sympozia z roku 2001 o vztahu postsocialistické transformace k modernizačním výzvám jsme se však shodli, že modernizaci je z vědeckého hlediska možno chápat jedině jako historický proces, jenž není ničím nevyhnutelně předem, jakoby zákonitě daným. Je naopak výsledkem konfliktního vývoje, v němž se skutečné modernizační prvky a projekty střetávají s konzervativními tendencemi protimodernizačními a stagnačními, jež musejí být překonávány soustředěnými aktivitami jak individuálními, tak společensko-institucionálními. (Viz publikaci W. Adanski, P. Machonin a W. Zapf (eds.): Structural Change and Modernization in Post-Socialist Societies. Hamburg: Krämer, 2002. Existuje také její český protomodel Transformace a modernizační výzvy pod toutéž redakcí, vydaný již v roce 2001. Ten je k dostání v Sociologickém ústavu AV ČR.)

Procesy změn a instituce

Už během sympozia i později v nás sílilo přesvědčení, že je třeba velmi zřetelně oddělit dva pojmy. Tím prvním je modernizace jako komplexní proces, zahrnující jak ty kulturně civilizační změny, které spočívají v postupném osvojování (nikoli ovládání!) vnější i vnitřní přírody, tak tu jejich vrstvu, která se dá nejlépe vyjádřit jako kultivace institucionálního osvojování vztahů mezi lidmi (sociálních struktur) v rovině ekonomické, politické, duchovní. Jediným platným kritériem úspěšnosti či neúspěšnosti – samozřejmě etapově i regionálně členitého procesu komplexně pojímané modernizace pak podle našeho názoru jsou její reálné – pozitivní či negativní – efekty v kvalitě života širokých vrstev lidských populací, chápané v neoddělitelném sepětí s přírodou i životem společnosti. (Jde tedy o důsledně humanistické pojetí modernizace, spojující teoretiky zabývající se touto problematikou na základě řady jiných, v dílčích otázkách vzájemně se lišících přístupů.) Tím druhým jsou dílčí modernizační procesy, chápané jako – ať už skutečné nebo mnohdy pouze deklarované nebo dokonce vědomě kamuflované – kvalitativní proměny dílčích stránek společenské kultury a její institucionalizace, které však nemusejí vždy znamenat pozitivní přínos ke komplexně chápané modernizaci a jejím lidsky emancipačním důsledkům. Takovéto oddělení by ex definitio znemožňovalo chybné užívání či dokonce vědomé zneužívání formálních deklarací společensky a lidsky škodlivých subjektivních aktivit jakožto aktivit modernizačních. Přitom společenské vědy ve spolupráci s vědami přírodními dnes už disponují dostatečným vědomostním zázemím teoretickým i empirickým a dostatečnými analytickými nástroji, aby takovéto případy dokázaly odhalit a jejich neoprávněnost prokázat. (Velmi pozitivní zkušenost v tomto ohledu přináší např. práce se soustavou indexů lidského rozvoje budovanou OSN.)

Patrně nejzávažnějším důsledkem přijetí takovéhoto nebo podobného pojetí je nezbytnost věnovat při studiu a hodnocení modernizačních procesů pozornost nejen jejich věcné stránce, nýbrž také vyvážené kultivaci všech významných institucionálních systémů, mezi něž zcela jistě patří systémy politicko-správní, ekonomické, poznávací a kulturně zprostředkovací především vzdělávací, morálně výchovný (etická problematika je organickým aspektem takto pojaté modernizace!) a informační, systém sociálního státu a systémy zdravotní a ekologický. Koordinovaná a dynamicky, promodernizačně pojatá spolupráce těchto systémů, daná objektivním prolínáním předmětů jejich aktivit i těchto institucionálních systémů samotných, je jedinou zárukou komplexní, tj. humanisticky pojaté skutečné modernizace. Růst tržní ekonomiky, rozvoj demokracie, racionální správy i ochrana bezpečnosti lidí, rozkvět vědy a umění, kvalitativní vzestup vzdělanosti, morálky a informovanosti, prosazování principů sociální solidarity a spravedlnosti, zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva i ochrany životního prostředí jsou nepochybně významné dílčí modernizační procesy. Avšak pouze jako celek, v němž není zanedbávána žádná část, mohou produkovat synergický modernizační efekt postupného zvyšování kvality života nejširších vrstev obyvatelstva Země, Evropy i České republiky.

Pavel Machonin (1927-2008) byl přední český sociolog. Jeho nejznámějším dílem je publikace Československá společnost. Sociologická analýza sociální stratifikace z roku 1969. Po roce 1989 se zabýval zejména sociální transformací české společnosti a tematikou modernizace. Působil v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.

Obsah Listů 3/2005

Pavel Machonin

Modernizace a humanismus

Paradoxní kritika

Tři pojetí modernizace

Procesy změn a instituce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu