Arthur Miller svědčí o Helsinkách, uvolnění a Československu

Americký spisovatel Arthur Miller zemřel letos 10. února v Connecticutu. Bylo mu 89 let. Jiní napsali a budou psát o jeho literárním díle, my bychom chtěli nyní připomenout, že byl naším přítelem a že jeho obrana svobody československých tvůrců nebyla ani trochu okrajová.

Stálý podvýbor amerického Senátu pro vyšetřování uspořádal 18. listopadu veřejné slyšení o stavu svobody psát a vydávat v mezinárodním měřítku. Slyšení předsedal jeden z kandidátů Demokratické strany na úřad prezidenta USA, senátor Henry Jackson. Před výborem vypovídali mj. známý americký publicista Harrison Salisbury, nakladatel Joseph Okpaku (vydává především knihy autorů třetího světa, ale vydal i Vaculíkova Morčata) a dramatik Arthur Miller, jehož výpověď Listy uveřejnily v plném znění ve svém prvním, únorovém čísle v roce 1976:

Žijeme v nedokonalém světě, Spojené státy nemají právo poučovat cizí vlády, jak zacházet s vlastními občany. Obchodujme co nejrozsáhleji s co nejvíce zeměmi a starejme se přitom o svou vojenskou obranu. Není naší věcí soudit o vnitřních záležitostech ostatních zemí právě tak, jako ony nemají právo soudit nás.

Tak zní úvaha, na které spočívá politika uvolnění. Je jasná, stručná a přesvědčivá. Má jen jednu vadu: přehlíží skutečnosti.

S některými zeměmi nejenom obchodujeme. Allendovu vládu v Chile jsme podrobili faktické finanční blokádě a měli jsme hlavní podíl na jejím svržení ve prospěch nynější krvavé diktatury, které pomáháme.

Neomezujeme se na obchod s jihokorejskou diktaturou, která zrušila i to málo demokratických záruk, které jejímu lidu zůstávaly. Nehodlám výbor unavovat dlouhým seznamem jihoamerických diktatur, které jsme buď pomohli dosadit anebo později subvencovali nebo nyní subvencujeme.

Otázka nezní, jak ospravedlnit zavádění morálních soudů do zahraničně obchodních transakcí, nýbrž jak ospravedlnit naše tvrzení, že jsme obchodníky a nesnažíme se ovlivňovat způsob, jakým cizí vlády zacházejí s vlastním lidem. Ve skutečnosti se o to snažíme, a kdykoli to bylo možné, jsme se o to snažili, a skutečný problém nyní spočívá v tom, jak přeměnit tento vliv ve vliv kladný, jak položit svou váhu na stranu lidských práv a nedotknutelnosti lidské osobnosti.

Jednou jsme tak učinili. Vyšli jsme z druhé světové války s autoritou, jaká nemá v dějinách obdobu. Nejde jen o to, že jsme osvědčili drtivou vojenskou sílu; ostatně Rusové osvědčili stejnou, ne-li větší. Jde o to, že Spojené státy tehdy představovaly svobodu, svobodu číst, psát, mluvit, vyznávat víru bez omezení ze strany státní moci.

Proč jsme tuto autoritu ztratili, je příliš složitá otázka pro toto jednání. Zvětšujeme tuto ztrátu a dotvrzujeme ji zahraniční politikou morálního eunucha. Když jsme ustavovali západoněmeckou vládu, neřekli jsme jí, aby se svobodou naložila, jak se jí zlíbí; naše vojenská a finanční podpora byla podmíněna tím, že se zabrání obrodě fašismu.

Ani tenkrát jsme nebyli dokonalou demokracií doma, jako jí nejsme dnes. Avšak pro ostatní svět nebyly demokratický ideál ani boj za jeho uskutečnění nepodstatné. V nejhorším případě nás označovali za pokrytce a v nejlepším za naivky, ale pro milióny prostých lidí na celém světě onen slib, jakkoli nesplněný, znamenal cíl a lidský obsah jinak děsivé síly, kterou jsme vládli.

Nepovažuji za řešení zřídit na ministerstvu zahraničí nový odbor, který by dělal diktaturám mravní kázání. Spíše bych doporučoval, aby Senát a vůbec Kongres nejprve vštípily vládě, nynější i pozdějším, že se pracně vydobytého bohatství, ani zdrojů a nadání amerického lidu nesmí zneužívat k podpoře protidemokratických diktatur, ať se vydávají za sebevíce antikomunistické.

Domnívám se, že odhodláme-li se očistit si ruce, začneme se vymaňovat z defenzívy a zbavovat vnitřní neujasněnosti a rozpaků, kterými se vyznačují naše vztahy k Sovětskému svazu i k třetímu světu.

Není tajemstvím, že uvolnění není ani tak politika, jako dohoda mezi námi a Sovětským svazem o tom, že status quo zůstane nedotčen. To by bylo pěkně, kdyby to bylo možné, ale je to, jako bychom nařizovali slunci, aby nezapadalo, anebo létu, aby nepřecházelo v podzim. Život je změna, a politika hodná toho názvu usměrňuje budoucnost buď ke spravedlnosti, nebo pryč od ní, k úctě vůči lidské osobnosti, anebo pryč od ní.

Ať jakkoli: uvolnění je toho času daleko víc než ono prázdné gesto, kterým se zdá být, avšak jeho působení je podstatně rozmanitější, než jsou jeho kritikové i jeho podporovatelé ochotni vidět. Je například jisté, že výměny hokejových mužstev, symfonických orchestrů a uměleckých výstav jsou příliš křehká stébla, než aby se na nich dala vystavět budova míru. Smontování dvou železných kádí v kosmickém prostoru nás nutně naplňuje jen ztlumeným obdivem a nadějí, jestliže zároveň na Zemi v Československu celá generace spisovatelů zůstává na černé listině, nadále nesmí publikovat a jestliže jim tajná policie sbírá nedokončené rukopisy z psacích stolů. Mohou-li se američtí a sovětští astronauti přemísťovat z jedné kosmické lodi do druhé, je nesnadné tomu tleskat, když – jak napsal nedávno Ludvík Vaculík – on a jiní českoslovenští spisovatelé nemohou přemístit myšlenku z pravé strany mozku do levé bez obav z trestních sankcí.

Bylo by ovšem pošetilé odbýt uvolnění jako vtip. Při vší své nekonkrétnosti přece jen poskytuje základ, o který lze opřít požadavek duchovní svobody. Je nesnadnější ospravedlňovat útlak tím, že je nutný pro bezpečnost státu, jestliže se nepřítel stal do jisté míry přítelem. Z vlastní zkušenosti ve východní Evropě mohu dosvědčit, že žádný nekonformní spisovatel nikdy nevyslovil touhu po situaci studené války. Jakýkoli návrat Spojených států k starému nepřátelství může postavení oněch lidí jedině ztížit. Avšak volba není pouze mezi studenou válkou a morální bezmocností.

Podle mého názoru je uvolnění toho času tělem bez duše, ale obsahuje nesmírné možnosti, jen odhodláme-li se jich využít. Je skutečností, že dohody uzavřené v Helsinkách zavazují obě strany k dodržování základních lidských práv. Proč jsme tak málo schopni hovořit o tomto problému? Je to tím, že se bojíme, že se druhá strana bude ozývat o rasové situaci v Bostonu? O mučení lidí v Chile, zemi na nás závislé? O opětovném zatčení jihokorejského básníka Kim Či Ha na základě falešných obvinění?

Odpovědí je neschovávat naše vlastní hříchy pod tutéž pokličku jako sovětské – nebo, chcete-li, jihoafrické – nýbrž kladným způsobem ukázat, že jsme na úrovni požadavků, které uvolnění automaticky klade; podrobit naše vlastní počínání týmž měřítkům a nárokům, o kterých jsme se dohodli se Sověty a které jsme stvrdili podpisy. Faktem je, že přes svoje nedostatky zůstáváme nejsvobodnější zemí na světě, a jestliže nás cizí kritika přinutí pohlédnout nově a odvážně na svoje vlastní porušování spravedlnosti, proč bychom se musili takového soutěžení obávat?

Ve skutečnosti totiž taková kritika probíhá stejně, ale z druhé strany, ne z naší – alespoň ne otevřeně, ne v rámci našich vztahů s utlačovatelskými režimy. A opakuji, že tato přepjatá zdvořilost vyvěrá aspoň částečně ze zatíženého svědomí. Avšak Kongres je oprávněn začít tomuto svědomí ulevovat tím, že bude požadovat určitou minimální úroveň dodržování občanských práv aspoň v těch zemích, jejichž závislost na naší podpoře je téměř úplná. A řeknete-li, že neodpovídáme za to, co činí jiná vláda, mohu pouze odpovědět, že odpovídáme automaticky, jakmile se tato vláda může udržet jedině s naší podporou.

Tady nejde o to dělat kultivované projevy propagující akademickou nebo duchovní svobodu. Jde o to, že podporujeme útlak. Můžeme v tom přestat. A zároveň se můžeme obrátit na své nové obchodní partnery a říci: „To, co jsme podepsali v Helsinkách, míníme vážně; aktivně se snažíme vymýtit nespravedlnost a nesvobodu u nás i v zemích na nás závislých – co děláte vy, abyste splnili svoje závazky o lidských právech, které jste podepsali?“ To není zasahování do vnitřních věcí druhé země; je to snaha splnit podepsanou dohodu, a Sovětský svaz má právo, ba povinnost, žádat, abychom i my splnili svůj podíl.

Vzniká nevyhnutelná otázka, zda bychom měli například odmítat prodávat někomu pšenici, dokud nesplní články o lidských právech v dohodách uzavřených v Helsinkách. Domnívám se, že by bylo nemoudré a neplodné klást na roveň tolik metráků pšenice a tolik svobody. Nadto rozvoj obchodu nejen prospívá oběma stranám hmotně, ale je rovněž projevem dobré vůle a důvěry, a jako takový může tvořit základ k vzniku nové přímosti v našich vztazích se sovětským světem. Setrvat na myšlení v pojmech buď –anebo v jakékoli situaci a kterémkoli případě může vést jedině zpět k bezmocnosti a na sovětské straně nutně posiluje postavení těch, kdo v sebemenším prohloubení vztahů se Spojenými státy spatřují pouze ohrožení moci Sovětského svazu.

Jistě, uvolnění může být pouhým gestem bez lidského obsahu, avšak totéž platí o každé předběžné úmluvě, která předchází závaznou smlouvu. Právě tak jako u takové úmluvy všechno závisí na dalších krocích, a my, jak se zdá, takové kroky nezamýšlíme. Je na Senátu a Kongresu vůbec, aby rozhodly, zda mají být takové kroky ke splnění dohody uzavřené v Helsinkách podniknuty.

Tak například je určitý počet spisovatelů v Československu (v zemi, kde jsou rozmístěny početné sovětské jednotky) zbaven práva uveřejňovat svá díla v češtině nebo slovenštině. Některým z nich byly jejich neuveřejněné rukopisy odneseny z bytu. Valnou část, ne-li většinu těchto spisovatelů tvoří bývalí členové komunistické strany, kteří nikdy nevolali po návratu ke kapitalismu a kteří tak nečiní ani teď. Jejich hlavním hříchem je, že usilovali o původní, nezávislou českou a slovenskou kulturu, spíše odpovědnou vlastnímu lidu nežli vyhovující požadavkům sovětských úřadů. Černá listina těchto spisovatelů je tak rozsáhlá, že se režimu nepodařilo obsadit redakci jediného literárního magazínu nebo časopisu.

Postavení československých spisovatelů a intelektuálů není jedinečné ve světě, kde se útlak, věznění, ba vraždy spisovatelů vládními orgány běžně objevují ve zprávách. Je však jeden směr, ve kterém jsou zvláštním případem: nemají koho požádat o pomoc. Jako občané socialistické země by marně hledali podporu v jiných socialistických státech, zatímco jejich případ je nejasný pro evropskou levici, jejíž rozhořčení nad útlakem na Východě je tlumeno jejím protikapitalistickým postojem.

Dá se tudíž očekávat, že českoslovenští intelektuálové zůstanou i nadále obětmi na oltáři míru. Sovětská vláda zřejmě předpokládá, že sebemenší liberalizace koneckonců ohrozí její nadvládu, a Spojené státy musí tiše přehlížet, co se děje, aby nevzbudily sovětskou nelibost.

Je třeba dodat, že československá situace vyvolává rozpaky dokonce i v ostatních socialistických státech. V Maďarsku například jsem se mohl procházet s tamními spisovateli a scházet se s nimi v restauracích, aniž se mi lepil na paty policista. Kdežto v Praze – tam obsadí policista v civilu stůl kousek vedle vás, a tím nepokrytě a vyzývavě upozorňuje všechny, koho se to týká, že je režim pozoruje.

Zúčastnil jsem se jednou večírku v bytě českého spisovatele s pěti či šesti jeho kolegy, když jeho dospívající syn vyhlédl z okna a viděl, jak u nich zastavuje neoznačený vůz obsazený policisty v civilu: prostě tam zůstali sedět jako tiché upozornění mému hostiteli, že si zatlouká další hřebík do rakve.

Mezinárodní PEN-klub, organizace spisovatelů se středisky asi v sedmdesáti zemích, existuje, aby chránil svobodu spisovatelů. Jedno z nejstarších středisek bývalo v Praze, a PEN-klub má dosud aktivní střediska ve všech ostatních východoevropských zemích. Pražské středisko již neodpovídá na dopisy, bylo umlčeno.

Setkal jsem se v Praze s dramatikem, jehož hry se hrají po celé Evropě i ve Spojených státech; vedl kdysi divadlo a vlastní herecký soubor. I nyní píše hry a může je posílat do ciziny k provedení nebo vydání, ale jako jeho kolegové nesmí být hrán ve vlastní zemi nebo ve vlastním jazyce. Nadto československé noviny oznámily, že emigroval, že odletěl na Západ, že už není v Československu. Žije a pracuje zcela otevřeně v Praze, ale pro své krajany neexistuje. Smí psát na export a jeho honoráře se zdaňují devadesáti procenty – je literární dojnou krávou, odsouzenou a zároveň vykořisťovanou.

Ženám těchto spisovatelů není dovoleno mít jiné zaměstnání než zcela podřadné. Jejich dětem je zabráněno v přístupu na jinou školu než základní. Ženy s doktorskými diplomy umývají okna výkladních skříní, protože jejich manželé jsou na černé listině. Československo žije ve znamení trvalého mccarthismu, proti kterému není odvolání.

Na rozdíl od Chile, jižní Koreje, dřívějšího režimu v jižním Vietnamu a jinde Spojené státy na této zoufalé situaci nenesou vinu. Jenže zdalipak se neproviňujeme automaticky tím, že se zříkáme uplatňování dohody uzavřené v Helsinkách a podepsané jak námi, tak Sovětským svazem, která oběma stranám ukládá, aby chránily na svých územích určité základní svobody?

Neříkám vám, že českoslovenští spisovatelé spoléhají na naši pomoc. Situace je daleko horší. Jsem přesvědčen, že dávno došli k závěru, že jsme se rozhodli spolupracovat se Sovětským svazem jako obchodním partnerem a že je nereálné od nás očekávat, že si budeme stavět hlavu. A právě tím je jejich situace tak významná; všechno v ní nasvědčuje tomu, že se zvláště malé národy musí nadlouho spokojit s nevelkou mírou prosperity, vykoupenou nehlučným a neúprosným vykleštěním jejich duší – a to všechno v zájmu věci, v zájmu míru mezi obry.

Nemyslím si, že si musíme pověsit zámek na ústa, abychom přesvědčili kteroukoli jinou zemi o své mírumilovnosti, anebo že se musíme odsoudit k impotenci morálních eunuchů, jen aby se zvětšoval objem našeho obchodu. Dohody z Helsinek výslovně potvrzují, že naše vztahy se Sovětským svazem obsahují daleko víc než obchod, daleko víc než kulturní výměnu, a že elementární ochrana lidských práv na obou stranách má zásadní význam.

Senát a Kongres mají podle mého názoru povinnost posoudit, zda útlak v Československu odporuje dohodám uzavřeným v Helsinkách. Jestliže je tomu tak, mělo by ministerstvo zahraničí obdržet pokyn otázat se sovětské vlády, co hodlá jako signatář dohody ve věci učinit. Jestliže se například bude popírat existence černé listiny, bude Senát moci najít důkazy, že existuje. Jestliže sovětská vláda i potom odmítne pokusit se o nápravu, a vůbec i jestliže celá akce nedosáhne konkrétního výsledku, přece jen bude dosaženo něčeho životně důležitého.

Spojené státy v tom případě budou mít za sebou první krok v úsilí prokázat svým občanům a světu, že jejich síla tu není jenom k tomu, aby ve světě prosazovala zájmy amerického obchodu, ale i k tomu, aby uspíšila vývoj lidstva k úctě vůči lidské osobnosti. A jestliže takový přístup přivede jen k odvetným obviněním proti nám, buďsi. I my máme před sebou dlouhou vývojovou cestu, a nikdo to neví lépe než my. Nebylo potřeba žádného cizince, nýbrž Úřadu pro školství Spojených států, abychom se dověděli, že třicet procent našich obyvatel je prakticky negramotných, že se bojíme chodit po ulicích svých velkoměst a že značná část našich černochů a Portoričanů nenachází práci.

Vady americké společnosti jsou dnes všeobecně známé; poznáním toho, jak nás jiní skutečně vidí, můžeme jenom získat. Možná, že je nutné naši oprávněnou hrdost na naši svobodu poměřit s našimi poklesky proti ní, a to tak otevřeně, že se to stane součástí diplomatického procesu. Nemáme co skrývat před tím, kdo má oči k vidění. A jestliže budeme rány nejenom uštědřovat, ale také inkasovat, možná, že tato nová nutnost nám pomůže – třeba jen pro naše sebevědomí před světem – oživit onu vůli, onu houževnatost a víru v naši schopnost vytvořit společnost spravedlivou ke všem.

Z archivu „římských“ Listů vybral a do tisku připravil Dušan Havlíček.

Obsah Listů 3/2005

Arthur Miller svědčí o Helsinkách, uvolnění a Československu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu