Jiřina Šiklová

Helsinky očima pamětnice

V prosinci 2004 jsem byla v Ženevě na konferenci zástupkyň nevládních organizací pro přípravu světového setkání žen; to se pak uskutečnilo na jaře 2005 v New Yorku. V diskusi v jedné sekci jsem připomněla, že v roce 2005 uplyne třicet let od podepsání Závěrečného aktu konference v Helsinkách a že tato smlouva, kterou podepsali i zástupci vlád sovětského bloku včetně Československa, zahájila helsinský proces. Spontánně vznikající občanské iniciativy, v ČSSR například Charta 77, se dovolávaly tohoto dokumentu, což přispělo k pádu totalitních režimů v sovětském bloku. Navrhla jsem, že i v současnosti by mohla vzniknout podobná úmluva, kterou by podepsaly také státy, ve kterých jsou porušována lidská práva (včetně lidských práv žen) dnes. A pak by, obdobně jako před třiceti lety, bylo možné, aby se občanské iniciativy mezinárodních dohod dovolávaly. Chtěla jsem přenést svoji zkušenost a zkušenost lidí z československého disentu do současných organizací žen a také trochu připomenout významné výročí.

Můj příspěvek zůstal skoro bez ohlasu. Neuspěla jsem. Pro mladší delegátky nevládních organizací žen byly helsinské dohody neznámé. Starší delegátky ze Západu, které vůbec považovaly za vhodné na moji připomínku reagovat, nazvaly Helsinky značně opovržlivě „dohodou tehdejšího establishmentu“ či dohodou mocných všeho druhu, některé i podvodem na lidu. Několik delegátek z Polska, Ruska a Ukrajiny souhlasilo, že bychom měly o podobné dohody s vládami současných diktatur alespoň usilovat. Zůstalo při dobrých úmyslech…

Ovšemže byl postoj můj a mých přátel disidentů zcela určitě zkreslen realitou, ve které jsme žili. Takzvaná normalizace probíhala bez výraznějšího odsouzení ze strany Západu. Sympatie jsme měli, hodně se o tragédii Československa psalo, ale diplomatická jednání v náš prospěch chyběla. Teprve v roce 1975 se pomalu postoj Západu měnil. Alespoň z pohledu nás, zde izolovaných. Závěrečný akt byl podepsán. Řada politiků, intelektuálů a publicistů považovala helsinské dohody za petrifikaci poválečného stavu a zisků, kterých dosáhl Sovětský svaz. A. Solženicyn to nazval dokonce novou zradou a novým Mnichovem. My jsme to viděli trochu jinak. Pro nás bylo nejdůležitější, že se i naše vláda (samozřejmě jenom formálně) přihlásila k idejím Všeobecné deklarace lidských práv. Možná i proto považuji Závěrečný akt za jeden z nejvýznamnějších obratů v poslední čtvrtině dvacátého století. Jeho politický dopad – právě na obnovení občanských iniciativ v totalitárních státech – dosud nebyl dostatečně zhodnocen.

Helsinská deklarace byla i v ČSSR zveřejněna, ale oficiálně interpretována především jako záchrana míru a hospodářská spolupráce; o třetím koši, zaměřeném na lidská práva, se skoro mlčelo. Co bylo psáno v Rudém právu, jsme pokládali za propagandu. Proto jsme věnovali helsinskému dokumentu pozornost, teprve až se zmínky o něm a interpretace objevily i v českém tisku vydávaném v zahraničí.

Rok 1975 byl pro naši zemi rokem přelomovým nejen proto, že došlo k dohodám v Helsinkách. Ten rok v dubnu zaslal Václav Havel otevřený dopis Gustávu Husákovi a provedl v něm rozbor neblahého stavu země, upozorňoval na demoralizaci a devastaci. A lidi z vlastní iniciativy pomocí kopíráků a průklepového papíru opisovali tento text, předávali si ho, diskutovali o něm. Někdy si myslím, že informace o lidských právech občany zajímaly více, když byly na průklepáku, než dnes, kdy je máme k dispozici na křídovém papíře. Do této opět politicky vnímavé atmosféry pronikly články publikované v zahraničí o Závěrečném aktu a především o „třetím koši“.

Mnohé komentáře od našich lidí v exilu byly samozřejmě skeptické. Autoři upozorňovali, že nikdo nemůže nikoho nutit, aby dohody dodržoval, ba ani aby je přesně interpretoval. Předpokládali však, že je možné využít jich pro uvolnění svobody i v socialistických zemích, ovšem bude-li v západních demokraciích „dosti chuti, sil a trpělivosti užívat Helsinek jako hole na psa, který neaportuje, jak má a jak bylo dohodnuto“ (Pavel Tigrid). A. J. Liehm upozorňoval, že smlouva je dokument, jaký SSSR třicet let očekával především jako potvrzení poválečného rozdělení Evropy. Současně jsme si ale uvědomili, že to, co komunistický tisk bral na lehkou váhu, může mít pro nás největší význam. Tzv. třetí koš kodifikoval určité zásady, jimiž se státy, i ty komunistické, mají řídit vůči svým občanům. A v Bělehradě se to bude kontrolovat. Tím jsme získali naději. Současně ovšem zcela skončila naděje, že se něco změní vnějším zásahem, že budou revidovány dohody o rozdělení sfér vlivu. To bylo smutné, ale spíše to v nás vyprovokovalo dojem, že si musíme pomoci sami.

A. J. Liehm napsal, že SSSR stejně jako všechny totalitní země dovede velmi dobře zlikvidovat pokusy o radikální změnu systému, ale že úsilí těch, kteří se hlásí k programu pouhého „zlepšování“, nedovedou tak snadno zastavit. A právě to pomalé uvolňování nejvíce ohrožuje totalitní systémy sovětského typu. Věděli jsme, že Závěrečný akt není ideální a že mu chybějí prostředky k donucování, ale dodal lidem odvahu a podněty. Byli to bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek a František Kriegel, kteří v neoficiálních diskusích upozorňovali, že právě třetí koš o lidských právech by se měl neustále v zahraničí zdůrazňovat. To byl, myslím, zásadní rozdíl v přístupu k těmto dohodám mezi lidmi, kteří ve východní Evropě byli v opozici. Těchto dohod využívali podobně ve svůj prospěch všichni ti, co odporovali režimu, a to jak v ČSSR, tak v Polsku (KOR – Výbor na obranu dělníků), ba i v samotném Sovětském svazu (skupina kolem akademika Sacharova).

I nedokonalou dohodu je možné využít pro dobré cíle. A to jsme udělali. Domnívám se, že vlády z východního bloku podcenily svoje vlastní občany a nečekaly tuto reakci. Je možné, že ji nečekali ani iniciátoři třetího koše ze Západu. Zde napsané texty jsme posílali do zahraničí, naši přátelé v exilu je vytiskli, případně dali do vysílání Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, BBC, Deutsche Welle – a odtud se naši občané seznamovali se svými právy. Vždy s odvoláním na to, že dohody podepsala naše vláda, a tedy by je měla dodržovat. Toto další rozšiřování textů vlastně již nemělo být trestné. Bohužel bylo, ale věděl-li náš občan, že se může na Helsinky odvolávat, byl v mnohem lepším postavení než předtím. Když jsem se při výslechu u StB odvolala na tato práva a upozornila, že postup státní politické policie odporuje helsinským dohodám, vyšetřovatelé na mne vždy s údivem koukali a nevěděli, jak mají reagovat. Tuto zkušenost měli i další přátelé.

Na Závěrečný akt se dovolává i nejvýznamnější prohlášení, se kterým vystoupila československá opozice v sedmdesátých letech, totiž Prohlášení Charty 77. „Svým symbolickým jménem zdůrazňuje Charta 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazku z Helsinek.“ Datováno 1. ledna 1977.

Bez přijetí helsinského Závěrečného aktu by se nám tehdy žilo mnohem hůře. Dohoda, přes všechny možné výhrady, výrazně přispěla k rozšíření prostoru svobody v tehdejším Československu. Podstatné ale bylo, že jsme ji nepovažovali jen za dohodu vlád, ale text jsme naplnili občanskou iniciativou. Moje hodnocení významu dohod se podstatně liší od těch hodnocení, která jsem citovala na začátku této vzpomínky. Závěrečný akt měl velký význam pro další vývoj Evropy a nebyl to jen cár papíru – právě proto, že se ho chopili občané zdola. Při letošním výročí bychom si měli připomenout i význam občanských iniciativ, které tehdy (a vlastně i nyní) musí nutit „establishment“ k plnění toho, co prohlásil, slíbil a k čemu se zavázal. I v tom je myslím současný význam Závěrečného aktu konference v Helsinkách.

(Redakčně upravená verze obsáhlejší autorčiny práce)

Jiřina Šiklová (1935) je socioložka a publicistka.

Obsah Listů 3/2005

Jiřina Šiklová

Helsinky očima pamětnice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu