Milan Znoj

Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Porozuměli plzeňští občané, kteří roku 1945 bouřlivě vítali americké vojáky, konci války správně a po právu oslavovali, zatímco Pražané, kteří neméně bouřlivě vítali sovětské vojáky, byli zabednění a nechápaví? Myslím, že letos jsme opět zažili něco, co se sluší označit za květnové oslavy. Za komunismu jsme si jich užili ažaž. Měly zavedený scénář. Začínalo se prvomájovým průvodem pracujících a vyvrcholením byla vojenská přehlídka. Obojí se v Praze konalo na Letenské pláni a obojí bylo prokládáno lidovým obléháním stánků s buřtíky, pivem a točenou limonádou.

Mezitím vzal Svátek práce za své a Varšavskou smlouvu jsme zrušili. Nicméně „slavné květnové dny“ ční z dějin stále. Náš vztah k nim je ale pořád nějak váhavý. Nechme Svátek práce stranou, ten zní v ústech našich novinářů pořád hodně koženě – přeci jenom je to minulost dělnického hnutí, a naše mladá pravice hledá jiné inspirace.

Uzlový bod moderních evropských a českých dějin se přitom nemění. Je jím konec druhé světové války, porážka nacismu a fašismu a vítězství Spojenců. Ergo – ať chceme, nebo nechceme – Květen, to je hlavně osvobození a nový začátek. Pravda, komunisté v tom viděli i nový začátek Evropy. Hovořili ovšem o Evropě socialistické, vedené Sovětským svazem, a v tomto ideovém rámci potom organizovali květnové oslavy skoro až do samého konce, kdy již byly vyčpělé a pro kočku, ale pořád ještě neúprosné. Až pád komunismu skoncoval s onou vybledlou vizí nové Evropy.

Naštěstí souběžně na druhé straně železné opony se rodila jiná nová Evropa – Evropa svobodomyslná a demokratická. Proti rasové, třídní a národní nesnášenlivosti se postavilo společenství národů svobodných, tolerantních a solidárních. Plodem tohoto začátku je Evropská unie. Prvního května minulého roku se naše republika stala jejím členem. Je to nepochybně historický mezník v českých moderních dějinách. Nadto dobrá příležitost, jak porozumět našemu květnovému osvobození ve spojitosti s procesem evropského sjednocování. Máme však asi na očích klapky. První výročí vstupu do Evropské unie prošlo bez větší pozornosti a mnozí v tom zřejmě viděli ten správný postoj k EU. Soudí asi: Vstoupili jsme do EU, a hle, skoro nikdo si toho ani nevšiml! Jak pozoruhodné!

Takové bagatelizování dějin ovšem mnoho nepomáhá, určitým tématům nelze uniknout. Hrozí nám totiž něco jako historická paralýza, nedokážeme-li nahlédnout, jak významná je pro demokratickou Evropu pupeční šňůra mezi květnovým osvobozením a EU; a že naše historická zkušenost je smysluplná právě v tomto kontextu.

Dvě poznámky na dané téma a jeden bibliografický odkaz na závěr:

1. Porážka nacismu a fašismu zůstává mezníkem demokratické Evropy

Vyjděme z jedné teze a postavme proti ní antitezi. Teze: Těžko slavit osvobození Československa, když místo osvobození následovala diktatura; zhruba řečeno: po Hitlerovi se stal pánem v Československu Stalin. Takže jedna totalita vystřídala druhou a něco takového nemá cenu oslavovat.

Antiteze: Celá argumentace stojí na ztotožnění nacismu a komunismu, potažmo na ztotožnění Hitlera a Stalina, a je smysluplná, pokud z odmítnutí komunismu a z boje proti němu uděláme jediný a směrodatný interpretační klíč našich a evropských dějin. Jenomže pořád platí, že nikoli pád komunismu, ale porážka nacismu a fašismu ve 2. světové válce byla uzlovým bodem současných evropských, ale i našich dějin. Takže ona teze by byla oprávněná, kdyby se Evropa zrodila z porážky komunismu. Ale tak to není: současná Evropa se zrodila z porážky nacismu a fašismu; pád komunismu byl příležitostí k rozšíření, nikoli k novému založení.

Radikální antikomunismus, jenž na historické demontáži všeho komunistického trvá, s sebou proto nese řadu přesmyček, které často připomínají převrácený obraz komunistické interpretace květnového osvobození. Jedním z důsledků je, že tak jako dříve pustly památníky připomínající v západních a jižních Čechách osvobození Američany, nyní pustnou památníky připomínající osvobození Rudou armádou.

Kdyby radikálně antikomunistické ztotožnění nacismu a komunismu bylo na místě, museli bychom dojít k závěru, že plzeňští občané, kteří bouřlivě vítali americké vojáky, správně porozuměli konci války a po právu oslavovali, na rozdíl od Pražanů, kteří sice neméně bouřlivě vítali sovětské vojáky, ovšem byli zabednění a nechápaví. Masy Pražanů, jež vítají armádu diktátora, by pak měly blíže k manifestacím na podporu německé okupační moci, které se v Praze za války rovněž konaly. To je ale představa ahistorická. Mezi Plzeňáky, vítajícími Američany, a Pražany, vítajícími Rusy, nebyl z hlediska vnímání a prožívání konce války žádný významný rozdíl. Pro Čechy to v roce 1945 byli spojenci a jejich spojenectví mělo zásadní význam. Právě tato spojenecká optika byla směrodatná pro české pochopení války a jejího konce. Brzy se sice ukázalo, že je iluzorní, ale milníkem nové Evropy zůstalo květnové osvobození.

2. Demokratická nová Evropa se opírá o sociální stát

Evropské sjednocení má zjevně původ v tragické zkušenosti druhé světové války, v hrůzách, které přinesl nesnášenlivý nacionalismus a rasismus. Dá se to doložit i na argumentaci, o kterou se opírala generace politiků, jež se po válce pustila do evropského projektu. Původní cíle byly především dva, vnitřně spjaté: mír v Evropě a zapojení Německa. Zakladatelská generace (Schuman, Adenauer, de Gasperi), se přitom nestyděla mluvit o Spojených státech evropských. Touha skoncovat s krvavou historií Evropy byla silným motivem evropských vůdců až donedávna, po generaci Helmuta Kohla a Francoise Mitterada. Tento slovník je popravdě řečeno již passé. Nejen u nás, ale i v západní Evropě.

Co ovšem z původní argumentace přetrvává, i když ona vzletná slova už třeba nejsou na místě? Lze docela přesvědčivě ukázat, že součástí původních cílů sjednocování bylo to, co bych nazval historickým kompromisem mezi socialismem, liberalismem a konzervatismem. Plodem tohoto kompromisu byl evropský sociální stát. Dá se tedy tvrdit, že evropský sociální stát rovněž vyrostl z reakce na válečnou zkušenost a představuje společenskou a politickou formu, která má zabránit ekonomickým a nacionálním krizím, jež vedly k první i druhé světové válce. Ergo – i když můžeme říci, že cíle otců zakladatelů EU se již víceméně vyčerpaly, pořád platí, že rozvoj soužití občanů a národů na půdě sociálního státu zůstává důležitým motivem evropského sjednocování. Z toho ovšem plyne, že naší konzervativní pravici, která nedokáže dohlédnout dále než ke zkušenosti s komunistickým režimem, uvedené souvislosti unikají.

Květen zjevně není jejím měsícem. Netěší ji souvislost mezi naším vstupem do EU (1. květen) a porážkou nacismu a fašismu (8. květen) Snad z rozpaků, ale určitě také z nevědomosti objevuje souvislosti jiné. Tak nám s kamennou tváří proroka tvrdí, že demokratická nová Evropa je vlastně ta stará národně socialistická Evropa – vždyť Hitler rovněž mluvil o nové Evropě a ideovou spřízněnost dokumentoval John Laughland v knize Znečištěný pramen s podtitulem Nedemokratické počátky evropské ideje.

Možná to na někoho působí neotřele, když se ke Stalinovi s Hitlerem nádavkem přidají otcové zakladatelé Evropské unie. Nevím. Je to ale ta nejpitomější tečka za květnovými oslavami, jakou si lze představit.

Text vychází z přednášky přednesené 2. května 2005 v Poslanecké sněmovně na konferenci Český válečný zážitek.

Milan Znoj (1952) je politolog a filosof, ředitel Ústavu politologie FF UK.

Celá polemika:

Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Josef Škvorecký: Radost z konce války a uzlový bod historie?

Milan Znoj, Josef Škvorecký: Polemika nejen o pětačtyřicátém

Jiří Vančura: O radosti do třetice

Obsah Listů 3/2005

Milan Znoj

Radost správná a nesprávná a Evropská unie

1. Porážka nacismu a fašismu zůstává mezníkem demokratické Evropy

2. Demokratická nová Evropa se opírá o sociální stát

Celá polemika:

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu