Tomáš Tichák

V Krakově 2. dubna

Čas je ve skutečnosti samovolný proces proměňování hmoty, jeden ze čtyř vesmírných rozměrů, v němž na rozdíl od ostatních se všechno ubírá jen jedním směrem: k splývání, zestejňování, znicotňování, neboli k entropii, tak nějak to vysvětluje Richard Feynman v knize O povaze fyzikálních zákonů.

Pravda nevítězí, vítězí entropie, dodávám teď. Tak například vláda se rozpadá a bude nepochybně nahrazena jinou, bezbarvější, až do ní nakonec usednou reprezentanti vkusu průměrného televizního diváka. Ústavní instituce pak splynou v jednotnou šeď, kolorovanou nanejvýš dle marketingových potřeb stále méně rozlišitelným denním tiskem. Anebo: drolí se lidské vztahy, z neporozumění, z mlčení ve chvíli, kdy se mlčet nemělo. Naposled kvůli rozpadajícím se Literárním novinám, k nimž jsem tíhnul, protože se snažily té entropii vzdorovat. Ale teď už ani já nemohu nezaujmout místo v některém ze znesvářených táborů, ač se utkávají na nezcela správném bitevním poli, a tím možná zkalit vztahy s milými lidmi.

A za dveřmi místnosti, v níž takto trudně uvažuji, kdosi sbíječkou drtí zeď na šedivý prach, pronikající skulinami do všech prostor domu.

Proč tedy svět už dávno úplně nezplaněl? Kdysi jsem nechápal, jak mohl fungovat reálný socialismus, založený na oběhu stále bezcennějšího zboží a myšlenek. Nikdo mi to dodnes nevysvětlil. Mezitím se skrze berlínskou zeď, na šedivý prach rozdrcenou, sice prodral zpět skutečný, barvitý svět, jenže od té doby i on šedne.

„Nadšení devadesátých let je pryč, dnešní dvacetileté už zajímají jenom peníze,“ řekla mi Ewelina v krakovském klubu Alchemia, jehož je něco jako dramaturgyní. „Chceme-li po studentovi přeložit český film, první otázka nezní – ,Jaký film?‘, ale ,Co za to?‘. Mladí považují kulturu jen za jeden z prostředků ke zbohatnutí.“

Vysvětlil jsem, že u nás je to jinak. Honoráře v žádném tvůrčím oboru ke zbohatnutí nejsou a literární časopisy je většinou už vůbec neplatí. Básníci a spisovatelé připívají na vydávání svých knih z vlastní kapsy a vydělávání peněz považují za zlo nutné k přežití. Společnost se smířila s tím, že duševní práce je laciné zboží.

Stále sice ještě úplně nezplaněl názor, že kulturu je třeba podporovat, jenže entropii podléhají i obecní zastupitelé. V našem městě onehdy jeden z nejvyšších zdůvodnil odmítnutí příspěvku divadelnímu souboru slovy, že kultura je finančně předimenzovaná. Zřejmě do ní zahrnul plánovaný akvapark za půl miliardy, ohňostroje na náměstí či příspěvky na zpravodajství komerčních televizí…

Zarazil jsem se – vždyť my se předháníme, kdo se má hůř – typický postkomunistický syndrom. Raději jsem se rozloučil. Ulice byly jako obvykle v tuto dobu plné lidí, nebyli to ale obvyklí turisté. Bezradně postávali a popocházeli z místa na místo, v jejich tvářích zápasila úzkost se zoufalou nadějí. Hlavní náměstí bylo tišší než jindy, i hejna holubů, poletující lesem satelitních antén světových televizních štábů, šustila křídly nehlučněji.

Na věži Mariánského kostela dotroubil hejnal, ze dveří poloprázdné kavárny Noworolski zazněly struny harfy a já pokračoval na Wawel. Když jsem pak přes hradní zeď pohlédl na Vislu a na umělý kopec Tadeusze Kościuszka ve slunečním oparu, zachvěl jsem se divnou radostí. Jak mnou pronikala pohnutá atmosféra toho dne, pocítil jsem dotyk síly vzdorující entropii. V čem ta síla spočívá, jsem sice zase nechápal, možná proto, že nemám cit pro pátý, vertikální rozměr vesmíru, ale to mi v tu chvíli nevadilo.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 2/2005

Tomáš Tichák

V Krakově 2. dubna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu